Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2694/19 #1Usnesení ÚS ze dne 03.09.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
právo na soudní a jinou právní ochran... více
Věcný rejstříkTrestní řízení
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Ne bis in idem
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.2694.19.1
Datum podání15.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 40 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2694/19 ze dne 3. 9. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti A. S., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Alešem Nytrou, advokátem se sídlem Přívozská 703/10, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 225/2019-34 ze dne 29. 5. 2019 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 PP 105/2019-19 ze dne 24. 4. 2019 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Ostravě zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že zákonná podmínka vedení řádného života je de facto prognózou do budoucnosti, a proto ji nelze vyvozovat z jeho chování v minulosti, jinak by šlo o porušení zákazu dvojího přičítání. Soudy dle jeho názoru dostatečně nezhodnotily nápravu a polepšení, k němuž u něj během výkonu trestu odnětí svobody došlo, nezabývaly se možnou resocializací a nápravou po možném propuštění a nikterak se nezaobíraly rodinným či pracovním prostředím, v němž by se po svém propuštění ocitl. Soudy dle něj rovněž bagatelizovaly zprávy Vězeňské služby, z nichž vyplývá, že stěžovatel ušel v procesu nápravy velký kus cesty a že tato jeho snaha je opravdová. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces, pro který by bylo nutno přikročit k jejich zrušení, nespatřuje. Soudy si pro účely posouzení důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění opatřily k osobě stěžovatele celou řadu důkazů, včetně příslušné zprávy Vězeňské služby. Okresní soud tuto zprávu neignoroval, vzal ji v úvahu, avšak porovnal ji v duchu zásady volného hodnocení důkazů s dalšími zjištěními, která soud o vyhovění žádosti o podmíněné propuštění nepřesvědčily. Okresní soud především poukázal na to, že stěžovatel se ve vazbě, kam byl vzat po předchozím podmíněném propuštění a spáchání typově stejné trestné činnosti, dopustil přečinu křivého obvinění. Bez povšimnutí soudy neponechaly ani tu skutečnost, že stěžovatel se opětovně dopustil drogově motivované trestné činnosti velmi krátce po dřívějším podmíněném propuštění. Dle závěru soudu prvního stupně nedošlo k výraznému posunu v resocializaci stěžovatele. Soudy uzavřely, že vnitřní proces nápravy stěžovatele nebyl zdaleka dovršen, a byť toto dovršení může proběhnout i za pobytu na svobodě, stále tu existuje nadlimitní riziko opakování stejnorodé trestné činnosti, pročež je nutno, aby proces nápravy prozatím pokračoval ve výkonu trestu odnětí svobody. V podrobnostech lze na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu odkázat.

Uvedené závěry soudů Ústavní soud pokládá za racionální a obhajitelné. Jejich rozhodnutí přitom nejsou založena výlučně na hodnocení stěžovatelova chování v minulosti, jak je v ústavní stížnosti namítáno, nýbrž naopak na jeho postoji k nápravě z hlediska negativních rysů své osobnosti, jejichž četnost a trvající přítomnost zakládá důvodnou obavu z možného opakování trestné činnosti. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 není přiléhavý, neboť okolnosti trestní věci tehdejšího stěžovatele se podstatně odlišují od nynější věci. Kupříkladu tehdejší stěžovatel se při omezení na osobní svobodě (ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody) nedopustil žádného dalšího trestného činu, jako tomu bylo u nynějšího stěžovatele. Nejde přitom o "detail", nadto jej též nelze posuzovat izolovaně, ale ve vazbě na další zjištění.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru