Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2690/10 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/zákaz zneužití vlastnictví a limity jeho výkonu
základní práva a svobody/právo vlastni... více
Věcný rejstříkDobré mravy
byt/vyklizení
Nájem
vlastnické právo/ochrana
žaloba/na vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2690.10.1
Datum podání15.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126 odst.2, § 3 odst.1, § 685


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2690/10 ze dne 17. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Z. T., zast. Mgr. Naděždou Priečinskou, advokátkou, sídlem Borovská 49, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2009 č. j. 18 Co 448/2009-90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 5. 2009 č. j. 12 C 414/2008-50, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a společnosti CONTI PAN, s. r. o., sídlem Dlouhá 274, Krupka - Bohosudov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka napadla podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavních práv, a to práva podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a blíže nespecifikovaných mezinárodních smluv o lidských právech podle čl. 10 Ústavy České republiky. K věci uvedla, že vedlejší účastnice podala u obvodního soudu žalobu, kterou se domáhala, aby jí soud uložil povinnost vyklidit konkretizovaný byt v domě na adrese Slezská or. č. 118 v Praze 3 a vyklizený byt předat žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Rozsudkem obvodního soudu bylo žalobě vyhověno, na základě stěžovatelčina odvolání byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, z procesní opatrnosti i ústavní stížnost, ta byla usnesením Ústavního soudu odmítnuta pro předčasnost; posléze Nejvyšší soud její dovolání odmítl.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka konkretizovala předmět sporu. Vedlejší účastnice se domáhala vyklizení bytu, který předtím dala stěžovatelce do užívání, resp. vyslovila souhlas s jeho užíváním. Stěžovatelka je manželkou společníka a jednatele vedlejší účastnice, která byt pořídila výlučně za účelem uspokojení bytové potřeby pro manžele T., tedy společníka a jeho manželku. Společnost de iure dala prostřednictvím svého jednatele pana T. manželům T. souhlas s užíváním bytu a zřídila jim právo bydlení; tato skutečnost byla poněkud nešikovným způsobem formalizována ve smlouvě o užívání bytu s družstvem, kde byla stěžovatelka uvedena jako společný člen. Poté pan T. svoji manželku opustil, propustil ji ze zaměstnání, odešel ze společného bytu a podal žalobu na vyklizení. Stěžovatelka je přesvědčena, že výkon vlastnických práv vedlejší účastnice je v rozporu s čl. 11 Listiny; považuje za zřejmé, že toto právo je zneužíváno na její újmu, nemá jinou možnost bydlení. Přitom vedlejší účastnice byt pro sebe nepotřebuje, má ještě další nemovitosti určené k bydlení, z čehož stěžovatelka usuzuje, že se jedná o šikanózní výkon práva s účelem stěžovatelku připravit o poslední zbytky životní jistoty a také lidské důstojnosti.

Po analýze ochrany práva na bydlení ve světle mezinárodních úmluv a v judikatuře Ústavního soudu opět stěžovatelka charakterizuje postup jejího manžela, hodnotí ho jako krok, který má vést k její úplné likvidaci a ponížení.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 11 odst. 3 Listiny:

Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

II.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:

Vedlejší účastnice se žalobou u obvodního soudu domáhala vydání rozsudku, kterým by byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit předmětný byt ve lhůtě 15 dnů, přičemž vedlejší účastnice je členkou bytového družstva. Žalobu odůvodnila tvrzením, že stěžovatelce bylo umožněno v bytě bydlet, protože byla zaměstnankyní vedlejší účastnice a manželem jejího jednatele. Poté, co přestala stěžovatelka pro ni pracovat, byla vyzvána k vyklizení bytu, případně k uzavření podnájemní smlouvy, což odmítla, tudíž nadále užívá byt bez právního důvodu a nic za užívání neplatí. Požadavek na vyklizení zdůvodnila potřebou bytu pro své podnikání (ubytování zaměstnanců a zahraničních partnerů). Po dokazování zaměřeném na zjištění, kdo je členem bytového družstva, a na posouzení, zda vyhovění žalobě by nebylo v rozporu s dobrými mravy, obvodní soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2009 č. j. 12 C 414/2008-50 žalobě vyhověl; přitom pro vyklizení bytu stanovil pariční lhůtu v délce 6 měsíců. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala odvolání, na jehož základě městský soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2009 č. j. 18 Co 448/2009-90 potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Ztotožnil se se zjištěním, že členkou bytového družstva se stala vedlejší účastnice a stěžovatelka, po odvolání souhlasu s bydlením v bytě, byt užívá bez právního důvodu. Městský soud dále zdůraznil, že sama stěžovatelka uváděla, že "byt byl napsaný na firmu" z daňových důvodů (odpisy), tudíž nese důsledky tohoto řešení, se kterým souhlasila. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka současně dovoláním i ústavní stížností (ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2010 sp. zn. IV. ÚS 301/10 odmítnuta pro předčasnost). Dovolání shledal Nejvyšší soud nepřípustným, proto ho usnesením ze dne 17. 6. 2010 č. j. 26 Cdo 1317/2010-125 odmítl. Konstatoval, že v dané věci nejde o střet práva vlastníka domu, v němž se byt nachází, a "uživatele" bytu, ale o situaci, v níž se nájemce družstevního bytu domáhá, aby další (třetí osoba) byt vyklidila. Nejvyšší soud odkázal na svoji dřívější judikaturu, podle níž je odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, také okolnost, že nájemce s bydlením této další osoby v bytě souhlasí. Odvoláním souhlasu nájemce s bydlením další osoby její právní důvod bydlení odpadá a vzniká jí povinnost byt vyklidit. Legitimace nájemce domáhat se vyklizení osoby užívající byt bez právního důvodu se opírá o ustanovení § 126 odst. 2 obč. zákoníku. Tato osoba je povinna po odvolání souhlasu byt vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu. Případnou nepřiměřenou tvrdost lze zmírnit toliko postupem podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku, tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy, což platí jen za předpokladu, že úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně je. Na tomto základě Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud se při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zákoníku od uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, a zdůraznil, že odvolací soud také správně poukázal na to, že tímto způsobem řešila stěžovatelka a její manžel bydlení v předmětném bytě "z daňových důvodů", že nelze přehlédnout ani to, že stěžovatelka odmítla uzavření podnájemní smlouvy a že jí svědčí majetkové nároky z jejího nerozvedeného manželství.

III.

Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů o její povinnosti vyklidit byt, který předtím užívala společně s manželem, a to na základě odvozeného právního titulu, jímž byl souhlas nájemce s tímto užíváním. Nelze přehlédnout, že sama stěžovatelka měla podíl na zvoleném řešení při vzniku právních vztahů k předmětnému bytu, musí proto nést i důsledky spojené se zánikem právní možnosti užívat tento byt, jež jsou koneckonců projevem zvolení, formálně právně přípustné daňové optimalizace. Ústavní soud kvituje postup obecných soudů, které se náležitě vypořádaly s argumenty obou sporných stran, včetně případného rozporu s dobrými mravy, a záležitost adekvátním způsobem právně posoudily a rozhodly.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru