Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 269/14 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkúvěr
poplatek
banka/bankovnictví
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.269.14.1
Datum podání21.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 39, § 55, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 269/14 ze dne 29. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Ivy Chaloupkové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 11. 2013 č. j. 34 C 218/2013-199, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 11. 2013 č. j. 34 C 218/2013-199 byla ve výroku I. zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 3 900 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na straně žalované Československé obchodní banky, a. s., neoprávněným inkasováním poplatku za vedení a správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Žalované nebyla ve výroku II. rozsudku přiznána náhrada nákladů soudního řízení.

II.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala tím, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k zásahu do jejích základních práv garantovaných čl. 1 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

4. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětlila důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Obvodnímu soudu pak meritorně především vytýkala, že nesprávně akcentoval zásadu pacta sunt servanda a autonomii vůle smluvních stran, a nedostatečně zhodnotil princip ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Stěžovatelka se soudem nesouhlasila ani co do právního posouzení otázky určitosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "obč. zák."), jakož i jeho souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 39 obč. zák.). Stěžovatelkou byl rovněž vysloven názor, že napadený rozsudek je v rozporu s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.

III.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, výklad práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníků řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace obecného soudu, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou i v případě, kdy její zjevná neopodstatněnost vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku - zejména byl-li právní názor Ústavního soudu formulován závaznou formou v nálezu. Posuzovaná ústavní stížnost je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z pohledu stížnostních námitek obdobou ústavní stížnosti jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 tak, že ji jako nedůvodnou v části zamítl a zčásti jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.

7. Ústavní soud dále uvádí, že rozhodl o ústavní stížnosti v poměrně brzké době po jejím doručení, a proto nepovažoval za nezbytné se samostatně vyslovovat podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu k naléhavosti dané věci.

8. Z výše řečených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru