Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2689/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČR
SENÁT PARLAMENTU ČR
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2689.14.1
Datum podání12.08.2014
Napadený akt

zákon; 277/2009 Sb. ; o pojišťovnictví ; § 128/1/l, § 128/2

Ostatní dotčené předpisy

277/2009 Sb., § 128 odst.2, § 128 odst.1 písm.l


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2689/14 ze dne 30. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o návrhu Mgr. Jaroslava Kocince, LL. M., soudního exekutora se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek, na zrušení § 128 odst. 1 písm. 1) a §128 odst. 2 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2014 navrhl v záhlaví označený soudní exekutor (dále též "navrhovatel") s odvoláním na ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 128 odst. 2 druhá věta zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen " zákon o pojišťovnictví").

2. Tento svůj návrh odůvodnil tím, že byl jako soudní exekutor pověřený provést exekuci rozhodnutím Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 1. 2014 č. j. 27 EXE 1847/2014-12, které nabylo právní moci dne 20. 2. 2014, a Okresního soudu v Sokolově ze dne 2. 1. 2014 č. j. 28 EXE 3547/2013-11, podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 24G146/2012-36 ze dne 11. 10. 2012, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2013, vykonatelného dne 19. 3. 2013 a vykonatelného usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 29E39/2013-15 ze dne 5. 9. 2013, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2013, vykonatelného dne 1. 10. 2013. Navrhovatel jako soudní exekutor požádal dne 17. 6. 2014 společnost Allianz pojišťovna, a.s., IČ: 47115971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3 (dále také jen "Allianz pojišťovna, a.s."), na základě § 33 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále také jen "e.ř.") o poskytnutí součinnosti. Allianz pojišťovna, a.s., dne 26. 6. 2014 soudnímu exekutorovi poskytla součinnost a dále jej požádala o náhradu nákladů ve výši 10,55 Kč a DPH s odkazem na § 128 odst. 1 písm. 1) a § 128 odst. 2 zákona o pojišťovnictví.

3. Navrhovatel dospěl k závěru, že §128 odst. 2 věta druhá zákona o pojišťovnictví, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem a proto s odvoláním na čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu.

4. Svou aktivní legitimaci podat tento návrh odvozuje soudní exekutor z § 28 věta druhá exekučního řádu ve spojení s § 65 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť v exekučním řádu je v citovaném ustanovení výslovně uvedeno, že úkony soudního exekutora se považují za úkony exekučního soudu. Ke své aktivní legitimaci navrhovatel dále připojil i odkaz na § 52 odst. 2 e.ř., který stanoví: "Nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu." Právě z tohoto citovaného ustanovení, které nebylo součástí exekučního řádu v době, kdy Ústavní soud poprvé rozhodoval o aktivní legitimaci exekutora k podání návrhu na zrušení zákona či jeho ustanovení, dovozuje takovou změnu, která jej nyní již činí oprávněným navrhovatelem.

5. Navrhovatelem napadené ustanovení bylo do § 128 zákona o pojišťovnictví včleněno zákonem č. 303/2013 kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen "zákon č. 303/2013 Sb."). Původní vládní návrh tohoto zákona ovšem doplnění § 128 odst. 2 zákona o pojišťovnictví neobsahoval. Předmětné podle navrhovatele diskriminační ustanovení se do navrhovaného novelizovaného znění zákona dostalo až na základě doporučení ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny schváleného v jeho usnesení z 61. schůze dne 29. 5. 2013. Podle navrhovatele se tedy nejedná o žádnou koncepční změnu, ale spíše o přílepek, který je zjevným výsledkem "pojišťovací lobby" proto, že nejen negativně diskriminuje soudní exekutory vůči ostatním subjektům oprávněným žádat pojišťovny o součinnost, ale také pozitivně diskriminuje pojišťovny vůči jiným osobám povinným poskytovat součinnost soudním exekutorům.

6. Navrhovatel uvádí, že zákonodárcem zvolené řešení je v rozporu se zásadou rovnosti a se zásadou zákazu diskriminace a zasahuje do základních lidských práv a svobod zaručených mu v čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a to do práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost soudních exekutorů, dále do práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost bank, fondů a penzijních společností, a konečně také do práva na spravedlivý proces účastníků exekučního řízení.

7. Povinnost úhrady nákladů zasahuje do práva na spravedlivý proces účastníků exekučního řízení tím, že je v přímém rozporu se zásadou hospodárnosti exekučního řízení. Bezplatnost, respektive minimalizace nákladů spojených s prověřováním majetku povinného, nesleduje primárně hospodářský profit soudního exekutora, nýbrž minimalizuje náklady exekučního řízení, které v souladu s § 87 odst. 3 e. ř. hradí povinný.

II.

8. Návrh byl v dané věci podán osobou zjevně neoprávněnou.

9. Podle ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (o který navrhovatel - soudní exekutor - opírá svou návrhovou legitimaci) je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle tohoto článku Ústavy platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

10. Ústavní soud již v minulosti o aktivní legitimaci kvazisoudních subjektů podle čl. 95 odst. 2 Ústavy rozhodoval. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 37/08 ze dne 28. 1. 2009 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že rozhodce řešící spor podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, k podání takového návrhu oprávněn není, neboť za prvé rozhodčí řízení není vedeno nezávislými soudci začleněnými do institucionálně vybudované soudní soustavy ve smyslu čl. 82 a 91 Ústavy, nýbrž osobami soukromými, za druhé soudní moc je součástí moci státní (či šířeji veřejné), za třetí rozhodčí řízení není zcela autonomní a konečně za čtvrté mohou rozhodování v něm ovlivnit i mimoprávní standardy. Ani stěžovatel jakožto soudní exekutor soudem ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy není. Ačkoliv na soudního exekutora nejsou beze zbytku aplikovatelné všechny důvody uvedené v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 37/08, lze zopakovat, že možnost obrátit se podle ustanovení § 64 odst. 3 ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy je garantována toliko soudu zařazenému do soustavy soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy a splňujícímu charakteristiky obsažené zejména v ustanoveních čl. 81, čl. 82 a čl. 90 Ústavy. Postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy je nutno vnímat jako využití jednoho z nástrojů, kterými nezávislý soud disponuje, aby mohl poskytovat efektivní ochranu právům (čl. 90 Ústavy), a to zejména právům základním, jež jsou pod jeho ochranou (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud pak výslovně problematiku aktivní legitimace exekutora k podání návrhu na zrušení zákona podle § 64 zákona o Ústavním soudu vyřešil ve svém plenárním usnesení sp. zn. Pl. ÚS 10/10 ze dne 11. 5. 2010 (U 6/57 SbNU 617).

11. V citovaném plenárním usnesení Ústavní soud vyšel z toho, že orgány soudní moci jsou jako soudy Ústavou výslovně označeny a pouze jim přísluší vykonávat soudní moc (čl. 81 Ústavy), přičemž Ústava s (jen podústavním právem provedeným) doplněním soudní moci o další orgány zjevně nepočítá. Soudní exekutoři nejsou zařazeni ani do soustavy soudů podle ustanovení čl. 91 Ústavy. Z předpokladu racionálního ústavodárce tak vyplývá, že pojem "soud" byl v ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy použit ve stejném smyslu jako v právě citovaných ustanoveních, pročež není rozšiřitelný extenzivním výkladem zcela jasného ústavního textu na orgány jiné.

12. Názoru navrhovatele nesvědčí ani účel ustanovení 95 odst. 2 Ústavy. Tím je - jak již shora naznačeno - zakotvení možnosti obecných soudů vstoupit do ústavního dialogu s Ústavním soudem a zaručení efektivní ochrany základních práv fyzických či právnických osob obecnými soudy. Soudní exekutor, ač je přirozeně při výkonu své funkce povinen práva jednotlivců respektovat, není orgánem, jemuž by primárně svědčila povinnost "poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům". K tomu lze poznamenat, že soudy se k postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy uchylují proto, aby byla poskytnuta ochrana právům třetích osob (účastníků řízení), zatímco navrhovatel v projednávané věci argumentuje zejména dotčením práv svých; pokud by však byl navrhovatel Ústavním soudem označen za soud, tj. orgán moci soudní, žádná základní práva by mu pochopitelně nenáležela.

13. Na dosavadní judikatuře Ústavního soudu nic nemění ani navrhovatelem zmíněná změna exekučního řádu. Ostatně i v tomto případě exekutor primárně nehodnotí ústavnost napadeného ustanovení z pohledu soudu, chránícího ústavnost a práva účastníků řízení, ale z pohledu svých práv, potřeb a finančních zájmů. Navrhovatel svůj návrh jednoznačně formuloval jako návrh soudu na zrušení zákona, pokud jeho záměrem bylo domáhat se svých práv, zejména práva na podnikání, pak to zajisté učinit mohl, avšak naprosto jiným postupem, který český právní řád předvídá.

14. Soudnímu exekutorovi podle ústavního pořádku, zákona ani judikatury Ústavního soudu oprávnění soudu zakotvená v ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nesvědčí, a aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení napadených ustanovení proto není. Opak by znamenal ústavně (čl. 95 odst. 2 Ústavy) i podústavně (§ 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) nepřípustné rozšíření okruhu subjektů, oprávněných k zahájení řízení o ústavní kontrole právních předpisů. Byl-li exekutorem takový návrh přesto podán, nezbylo Ústavnímu soudu než jej odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2015

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru