Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2687/17 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěkov... více
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2687.17.1
Datum podání23.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 8, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2687/17 ze dne 27. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Constantina Cosmina Zaharii, toho času ve vazbě ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Magdou Babákovou Kolečkovou, advokátkou se sídlem Jakubská 156/2, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 31 To 283/2017-994 ze dne 31. 7. 2017 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 4 T 73/2017-899 ze dne 15. 6. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Liberci rozhodl o dalším trvání vazby stěžovatele tak, že jej ve vazbě nadále ponechal, neboť ve vztahu k němu je stále dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) trestního řádu (dále též "tr. ř."). Současně rozhodl o nabídce písemného slibu i peněžité záruky jako institutů nahrazujících vazbu tak, že je nepřijal. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že důvody, na základě kterých byl tak zásadním způsobem omezen na svobodě, nebyly řádně a dostatečně odůvodněny. Soudům konkrétně vytkl, že jej "házejí do jednoho pytle" se všemi cizinci, kdy argumentem absence vazeb na Českou republiku jsou vyřešeny veškeré potíže s případným nezákonným omezením svobody. Stěžovatel dle svých slov uvedl adresu, na které by se zdržoval, jakož i s kým a kde bydlí, žije, a také uvedl, kde by pracoval. Tuto jeho upřímnost mu soudy vlastně kladou k tíži. Pouhá skutečnost jeho národnosti nemůže dle jeho názoru obstát v celkovém hodnocení důvodnosti trvání vazby. Stěžovatel dále namítl, že soudy se nedostatečně vypořádaly s nabídkami písemného slibu i peněžité záruky a patřičně nevzaly v úvahu tzv. zesílené důvody trvání vazby. Závěrem pak stěžovatel poukázal na porušení svého práva na obhajobu, kdy od počátku zadržení žádal, aby byl jeho výslechu přítomen obhájce. O obhájce žádal jak na Policii České republiky, tak u soudu při vazebním jednání. Ani jednou však jeho žádosti nebylo vyhověno, a to s ohledem na skutečnost, že do doby, než bylo rozhodnuto o vazbě, nebyly splněny podmínky pro nutnou obhajobu. Soudy si však měly ověřit, zda stěžovatel měl v té době možnost přístupu k obhájci a zda jeho volba vzdát se práva na pomoc obhájce může být považována za svobodnou a dobrovolnou. Též měly soudy dle jeho názoru zkoumat, zda se nejedná o osobu zranitelnou ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kterou by bylo třeba kompenzovat ustanovením obhájce ex offo. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 95/17 (poté, co věc byla přidělena tomuto soudu na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu o místní příslušnosti), zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.

Brojí-li stěžovatel proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které mu měly odepřít právo na obhajobu neustanovením obhájce v počátcích trestního řízení (vzápětí po zadržení), pak je třeba konstatovat, že nejde o vadu vazebního řízení, z něhož vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí, která tak již nemají s tvrzeným pochybením žádnou souvislost (v době nyní rozporovaného rozhodování soudů o dalším setrvání ve vazbě již stěžovatel obhájkyni dávno měl). Jde o jiný (oddělený) zásah uvedených orgánů veřejné moci, který by bylo třeba napadnout samostatně ve dvouměsíční lhůtě, která však zjevně zachována není, když ústavní stížnost byla podána až 23. 8. 2017, kdežto k danému zásahu mělo dojít koncem února 2017. Stěžovatel však vytýkaný postup nepojal do petitu ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost formálně pro opožděnost neodmítl. Zabývat se však věcně těmito námitkami s ohledem na právě řečené samozřejmě nemohl.

Pokud jde o zbývající argumentaci stěžovatele, která se váže k úvahám soudu o existenci důvodu tzv. útěkové vazby i důvodům, pro které soud nepřijal ani jeden z nabídnutých způsobů náhrady vazby, neshledal ji Ústavní soud opodstatněnou.

Stěžovatel v prvé řadě spatřuje ve své cizí státní příslušnosti ústřední motiv soudů ponechat jej nadále ve vazbě. Stěžovateli lze přisvědčit, že tato skutečnost v rozhodnutích soudů vskutku sehrála důležitou roli, nikoli ovšem v rovině, jak ji nastiňuje stěžovatel, tedy jako ryze diskriminační prvek. Soudy totiž své obavy z možného útěku či skrývání stěžovatele nezaložily na pouhém konstatování jeho rumunské státní příslušnosti bez dalšího. Povšimly si totiž jeho celkové územní, osobní i profesní nezakotvenosti, která obavy z možného útěku či skrývání naopak posiluje (srov. str. 4 napadeného usnesení stížnostního soudu). Krajský soud k tomu doplnil, že obavu z možného útěku či skrývání pak posílila i skutečnost, že u spoluobviněných byla zajištěna i řada padělaných dokladů totožnosti a i když žádný z nich nebyl zhotoven přímo na osobu stěžovatele, nelze s ohledem na zapojení stěžovatele do trestné činnosti reálně vyloučit, že stěžovatel takovou možností opatřit si je disponovat může. Navíc si sám byl dle vlastní výpovědi vědom, že spoluobvinění se měli na území ČR dopouštět jednání, které je jim kladeno za vinu. Ústavní soud nepokládá tyto navzájem propojené úvahy soudů za ústavně nekonformní a jejich úvahy v tomto směru nejsou v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva. Ve stěžovatelem odkazovaném rozhodnutí Tariq proti České republice (stížnost č. 75455/01) šlo o případ, kdy tamní stěžovatel byl ve vazbě čtyři roky a kdy stěžovatelovo súdánské občanství a skutečnost, že jeho rodina žije v zahraničí, v počátečním stádiu řízení odůvodňovaly jeho držení ve vazbě, avšak tento důvod postupem času ztrácel na síle a významu. O takovou situaci se v případě stěžovatele nejedná, neboť jednak bylo o vazbě (opětovně) rozhodováno ani ne půl roku od jeho vzetí do vazby, jednak na straně nynějšího stěžovatele existuje řada dalších důvodů, které zmíněnou obavu dále podporují. Nejedná se toliko o cizí státní příslušnost s rodinným zázemím v zahraničí.

Pokud jde o výhrady stěžovatele směřující proti způsobu, jakým soud odůvodnil nepřijetí navržených alternativ k vazbě, ani jim nemohl Ústavní soud přisvědčit. Soudy především poukázaly na to, že samotná výše nabízené peněžité záruky zejména neodpovídá výši škody, k níž mělo trestnou činností dojít (kolem jednoho milionu Kč). Výše uvedené okolnosti, které dle soudů svědčí pro závěr o trvání vazebního důvodu dle § 67 písm. a) tr. ř., pak nutně vedly soudy k závěru, že ani písemný slib, ani nabídnutá peněžitá záruka nemohou vyvážit (či snad převážit) ony podložené obavy. Okresní soud sice měl stanovit výši peněžité záruky, což neudělal a což mu stížnostní soud také vytkl, nicméně jak sám uvedl, okresní soud naznačil, že výše peněžité záruky by se měla pohybovat v obdobné výši jako dosud zjištěná výše škody. Nabídka stěžovatele se v tomto ohledu podstatně lišila (do 75 000 Kč), tudíž soudy na ni nepřistoupily. Ani tento jejich postup žádný exces z kautel spravedlivého procesu nepředstavuje.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 27. února 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru