Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2675/08 #1Usnesení ÚS ze dne 26.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkPromlčení
kupní smlouva
právní úkon/neplatný
nemovitost
pozemek
žaloba/na plnění
retroaktivita
Cena
právní předpis/účinnost
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.2675.08.1
Datum podání29.10.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

229/2001 Sb.

278/2004 Sb.

40/1964 Sb., § 879c, § 879d, § 879e, § 107 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2675/08 ze dne 26. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.7.2008, č.j. 51 Co 130/2008-76, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17.9.2007, č.j. 14 C 39/2007-54, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku I. shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a výroku I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), jimiž jí byla uložena povinnost uhradit žalobci (JMB družstvu, sídlem Janáčkova 1331, Moravské Budějovice) částku 7 595,20 Kč s příslušenstvím, včetně nákladů řízení. Tvrdí, že došlo v řízení před obecnými soudy k porušení práva na spravedlivý proces, protože se soudy nevypořádaly se všemi argumenty a důvody, které uvedla v průběhu řízení a jejich posouzení a zhodnocení by mohlo mít zásadní význam pro rozhodnutí. K předmětu sporu uvedla, že JMB družstvo se u soudu I. stupně (původně u místně nepříslušného) domáhalo zaplacení požadované částky z titulu vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy uzavřené na základě právní úpravy, jež byla posléze nálezem Ústavního soudu zrušena. Obvodní soud žalobě vyhověl a vyhovující výrok odůvodnil odkazem na účinky nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 278/2004 Sb., tj. že JMB družstvo se stalo vlastníkem kupované nemovitosti ze zákona, proto ohledně této nemovitosti již nemohla být uzavřena platná kupní smlouva (neztotožnil se ani s námitkou promlčení). Stěžovatelčino odvolání neshledal městský soud důvodným, ztotožnil se se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu I. stupně a napadené výroky potvrdil. Podle stěžovatelky se obecné soudy nevypořádaly nebo nedostatečně vypořádaly s těmito námitkami:

a) na posouzení účinky nálezu na existenci § 879c a násl. obč. zákoníku a na jejich použitelnost na právní poměry JMB družstva,

b) na posouzení vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zák. č. 229/2001 Sb., která nálezem nebyla zrušena,

c) na posouzení nezákonné zpětné retroaktivity legislativního procesu,

d) na posouzení dopadu ustanovení § 879c a násl. obč. zákoníku, jejichž účinnost mohla nastat nejdříve dnem 31.12.2004, na právní vztahy založené a existující v mezidobí od 30.6.2001 do 31.12.2004,

e) na posouzení námitky promlčení.

K těmto námitkám pak v dalších částech ústavní stížnosti snáší jednotlivé konkrétní argumenty. Jejich podstata je založena na nesouhlasu s důsledky účinnosti nálezu Ústavního soudu, na jehož základě měla "oživnout" právní úprava derogovaná zákonem č. 229/2001 Sb., v konkrétní podobě např. ústící do přesvědčení o tom, že kupní smlouva nebyla neplatná, tudíž deklarování neplatnosti došlo k pravé retroaktivitě. Ohledně promlčení uvedla, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je třeba posuzovat od zveřejnění nálezu, nesouhlasí s aplikací § 107 odst. 3 obč. zákoníku.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka formuluje domněnku, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 10 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), protože zásadní nerovnosti založené zákonem č. 103/2000 Sb. a § 879c obč. zákoníku jsou prohlubovány a dochází k vytváření rizika nepovolené veřejné podpory; po analýze předpokladů veřejné podpory má za to, že deklarováním neplatnosti kupní smlouvy a uložením povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení představujícím zaplacenou kupní cenu jde o zakázanou veřejnou podporu, která je tak přiznána JMB družstvu.

Na základě těchto tvrzení vyslovila názor, že postupem obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, a že toto porušení spatřuje primárně v nesplnění povinnosti soudů řádně, tj. přesvědčivě, racionálně, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se vším, co tvrdila. Dále stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že postupem soudů obou stupňů došlo k zásahu do článku 10 Ústavy při nerespektování vyhlášené mezinárodní smlouvy a do ústavou zaručeného práva vlastnit majetek a požívat jeho ochranu (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

II.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že obvodní soud uložil rozsudkem ze dne 17.9.2007, č.j. 14 C 39/2007-54, stěžovatelce, v pozici žalované, povinnost zaplatit žalobci, JMB družstvu, částku 7 595,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.), částečně příslušenství zamítl (výrok II.) a uložil povinnost nahradit náklady řízení (výrok III.). V řízení bylo nesporně zjištěno, že konkrétní pozemek v kat. úz. Pozďatín byl v trvalém užívání žalobce, že dne 3.7.2000 byla podána žádost o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, že dne 5.11.2003 byla uzavřena kupní smlouva o prodeji pozemku s tím, že žalobce dne 1.7.2004 uhradil kupní cenu ve výši žalované částky. Rovněž bylo nesporné, že žalobce vyzval žalovanou dopisem ze dne 21.11.2006 k vrácení kupní ceny. Spornou byla skutečnost, zda žalobce má nárok na vrácení kupní ceny, pokud došlo ke zrušení části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. Obvodní soud konstatoval, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení původního stavu i se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně toho, že se žalobce ke dni 31.12.2004 stal vlastníkem. Kupní smlouvu považoval za neplatnou, protože byla uzavřena na základě neústavní úpravy, tudíž účastníkům vyvstala povinnosti vrátit každému z nich vše, co podle smlouvy obdrželi. Se vznesenou námitkou promlčení se neztotožnil, neboť promlčecí doba měla běžet až ode dne nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu. Proti výrokům I. a III. rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, byla přesvědčena, že spočívají na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně se neztotožnila se závěrem ohledně obnovení právního stavu založeného § 879c obč. zákoníku a s neplatností kupní smlouvy. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Zdůraznil, že soud I. stupně zjistil správně a úplně skutkový stav, a připomenul příslušnou pasáž odůvodnění nálezu Ústavního soudu o účincích zrušení části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a obnovení stavu založeného ustanoveními § 879c až 879e obč. zákoníku; v této souvislosti poukázal na přezíravý postoj moci zákonodárné a moci výkonné k rozhodnutím moci soudní. Po analýze zmíněných účinků uzavřel, že právo trvalého užívání k předmětnému pozemku se změnilo na právo vlastnické ze zákona a z tohoto důvodu je nutno na kupní smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 5.11.2003 pohlížet jako na absolutně neplatný právní úkon. Protože žalobce zaplatil kupní cenu, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Též konstatoval, že soud I. stupně se přiléhavě vypořádal i s námitkou promlčení.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s přiloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a z tohoto pohledu konstatuje, že žádné porušení takových práv nebylo zjištěno.

Podstatou řízení před obecnými soudy bylo posouzení toho, zda se družstvo, v postavení žalobce, stalo vlastníkem nemovitostí, které by nabylo nebýt zrušené části druhé zákona č. 229/2001 Sb., nazvané "Změna občanského zákoníku čl. II" (a tedy i § 879c obč. zákoníku). Klíčovou otázkou v této souvislosti bylo posouzení účinků zrušení citované části zákona č. 229/2001 Sb. na existenci ustanovení § 879c až § 879e obč. zákoníku a jejich použitelnost na současné právní poměry vedlejšího účastníka. Obecné soudy interpretovaly právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a dospěly k závěru, že z něj vyplývá nabytí vlastnického práva družstvem. Tímto nálezem totiž Ústavní soud zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., která, mimo jiné, derogovala ustanovení § 879c obč. zákoníku. Ústavní soud konstatoval, že zrušením se obnoví stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e obč. zákoníku. Jelikož by však tato skutečnost měla za následek vznik značné právní nejistoty nejen u subjektů, na které se vztahoval režim § 879c až § 879e obč. zákoníku, nýbrž i u třetích osob, rozhodl se Ústavní soud odložit účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy. V posuzované věci však byla smlouva mezi stěžovatelkou a družstvem uzavřena před 31. 12. 2004 a je tak nutno vyřešit, zda a jak bylo ustanovení § 879c obč. zákoníku způsobilé dotknout se její platnosti.

Obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky. Např. usnesením Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 755/06, usnesením sp. zn. IV. ÚS 914/07 a usnesením sp.zn. IV. ÚS 210/08 byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.

Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 755/06 konstatoval: "... v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci."

Dále Ústavní soud uvedl, že: "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ustanovení § 879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e občanského zákoníku."

Výkladu provedeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a citovanými usneseními Ústavního soudu se obecné soudy přidržely i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, když dospěly k závěru, že družstvo na základě ustanovení 879c obč. zákoníku vlastnické právo nabylo. Námitky stěžovatelky jsou povětšinou opakovanou polemikou s právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02, a pokud z něj obecné soudy správně vycházely, bylo nadbytečné se takovými námitkami výslovně zabývat. Ústavní soud tak nemá žádného důvodu odchylovat se od svých dřívějších závěrů, přičemž tato skutečnost musí být stěžovatelce evidentní, tudíž je i předvídatelné (což jí ovšem nebrání k podávání dalších a dalších obsahově podobných návrhů).

V ústavní stížnosti se nově objevuje argumentace o zakázané veřejné podpoře. K ní Ústavní soud dodává, že ani případný zákaz veřejné podpory nemůže ovlivnit dopady jeho nálezu Pl. ÚS 2/02.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru