Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2673/11 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříksoud/odnětí/přikázání věci
soudce/podjatost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2673.11.1
Datum podání09.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30 odst.1, § 25, § 315 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2673/11 ze dne 6. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Martinem Mihalem, advokátem, se sídlem Nerudova 63/16, 430 01, Chomutov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 12 Ntd 8/2011, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011, sp. zn. 11 To 332/2011, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2011, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 12 Ntd 8/2011 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo dle § 25 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto o odnětí věci Městskému soudu v Praze a jejím přikázání Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), a usnesení krajského soudu ze dne 22. 7. 2011, sp. zn. 11 To 332/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta stížnost odsouzeného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 33 T 79/2002, kterým předsedkyně senátu obvodního soudu rozhodla, že není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení.

Jak stěžovatel uvádí, ve své trestní věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 33 T 79/2002 navrhl vyloučení JUDr. Jany Knoblochové dle § 30 odst. 1 trestního řádu pro podjatost. Obvodní soud následně vydal dne 26. 4. 2011 usnesení pod sp. zn. 33 T 79/2002, že dle § 31 odst. 1 trestního řádu a § 30 odst. 1 trestního řádu není JUDr. Knoblochová vyloučena z projednávané věci. Proti tomuto usnesení podal stížnost, ke které připojil i návrh na delegaci dle § 25 trestního řádu, kdy navrhoval odnětí věci městskému soudu coby soudu stížnostnímu a přikázání věci jakémukoliv krajskému soudu v České republice. Delegaci navrhnul proto, že věc byla pokaždé městskému sodu odňata pro charakter trestné činnosti, neboť byl odsouzen za to, že se vydával za soudce městského soudu, zhotovoval usnesení a rozsudky a opatřoval je falešným kulatým razítkem městského soudu se státním znakem. Městský soud pak věc svým přípisem pod sp. zn. 67 To 166/2011 dne 9. 6. 2011 předložil dle jeho mínění věcně příslušnému soudu, totiž vrchnímu soudu, k rozhodnutí. Vrchní soud svým usnesením věc dle § 25 trestního řádu odňal městskému soudu a přikázal věc projednat krajskému soudu. Krajský soud svým usnesením stížnost stěžovatele zamítl.

Stěžovatel v prvé řadě namítá, že vrchní soud nebyl ve věci věcně příslušný. Jestliže totiž stěžovatel ve svém návrhu na delegaci na čl. 866 spisu navrhl, aby byla věc odňata městskému soudu a přikázána k projednání jakémukoliv krajskému soudu v České republice, tedy jak v obvodu Vrchního soudu v Praze, tak v obvodu Vrchního soudu v Olomouci, byl k rozhodnutí věcně příslušný jim společně nadřízený Nejvyšší soud. To, že vrchní soud vydal delegační usnesení, vedlo k tomu, že věc projednával soud, který nedisponoval zákonem stanovenou věcnou příslušností. Důsledkem nedodržení obecných zákonných podmínek vymezujících příslušnost soudů je porušení základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 133/04 a III. ÚS 441/04 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz).

Co se týče vlastního rozhodování krajského soudu, stěžovatel je navzdory argumentaci krajského soudu nadále přesvědčen o důvodnosti své stížnosti proti usnesení obvodního soudu. Konkrétně trvá na tom, že návrhu na vyloučení JUDr. Knoblochové měl rozhodovat senát. Stanovisko stížnostního soudu je takové, že dle § 315 odst. 1, odst. 2 trestního řádu senát ve vykonávacím řízení nerozhoduje. Stěžovatel je však toho názoru, že v případě námitky podjatosti i tak rozhoduje senát.

Stěžovatel závěrem poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 307/03 a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

§ 25 trestního řádu upravující odnětí a přikázání věci zní: "Z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen."

§ 315 odst. 1 trestního řádu upravující příslušnost ve vykonávacím řízení zní: "Rozhodnutí vykonává, popřípadě jeho výkon zařizuje ten orgán, který rozhodnutí učinil; v řízení před soudem rozhodnutí senátu vykonává nebo jeho výkon zařizuje předseda senátu."

§ 30 odst. 1 trestního řádu upravující rozhodování o vyloučení orgánů činných v trestním řízení zní: "O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát."

Ke stěžovatelovu nesouhlasu s užitým výkladem těchto ustanovení, totiž § 25 věty za středníkem a stejně tak i § 315 odst. 1 ve spojení s § 30 odst. 1 trestního řádu, Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně pojmů užívaných trestním zákonem a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Soudy pouze provedly výklad obecného práva jako orgány k tomu oprávněné a svá rozhodnutí v tomto směru řádně odůvodnily. Jejich závěry jsou přitom zjevně souladné se zněním relevantních (výše citovaných) ustanovení.

Co se týče nálezů Ústavního soudu, na které stěžovatel poukazuje, tuto jeho argumentaci nijak nepodporují. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 307/03 se jednalo o problematiku určení soudců, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, kdy byla porušena zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě předem daných pravidel tím, že předmětný rozvrh práce vůbec neřešil pořadí jednotlivých soudců, kteří měli jednotlivé členy daného senátu zastupovat. Ve věci sp. zn. II. ÚS 133/04 se sice jednalo o případ rozhodnutí soudu, který nedisponoval zákonem stanovenou věcnou příslušností, nicméně jeho okolnosti byly zcela odlišné. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04 pak řešil situaci, kdy na návrh tehdejšího stěžovatele na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu Obvodní soud pro Prahu 1 nereagoval. Ústavní soud přitom tehdy dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 1 jej měl předložit Městskému soudu v Praze k rozhodnutí, kdy příslušnost tohoto soudu vyplývala ze skutečnosti, že stěžovatel navrhl přikázání věci jinému okresnímu soudu, u jehož soudců nebudou existovat oprávněné pochybnosti o jejich nepodjatosti, byť konkrétní jiný okresní, resp. obvodní soud neoznačil. Tento závěr sice vykazuje podobnost s nyní projednávaným případem, ovšem nesvědčí ve prospěch stěžovatelovy argumentace, ale právě naopak potvrzuje správnost postupu obecných soudů, kdy v logice stěžovatelova právního názoru by ve věci sp. zn. III. ÚS 441/04 Ústavní soud býval musel zřejmě vyslovit názor, že věc měla být rovněž předložena Nejvyššímu soudu.

Ve vztahu k usnesení vrchního soudu Ústavní soud závěrem podotýká, že není zcela zřejmé, proč jej stěžovatel vůbec napadá, když jeho požadavku na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu "jakémukoliv krajskému soudu v České republice" bylo vyhověno.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru