Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2671/12 #1Usnesení ÚS ze dne 29.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
poučení
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
žaloba/změna
legitimace/pasivní
nájemné
účastník řízení/přibrání/přistoupení/záměna
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.2671.12.1
Datum podání16.07.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb., § 3 odst.2

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 92 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2671/12 ze dne 29. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Z. a A. B., zast. JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2012, č.j. 22 Cdo 1659/2010-163, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19.1.2010, č.j. 54 Co 526/2009-149, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29.5.2009, č.j. 9 C 208/2006-141, za účasti, Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení (nesprávně označené jako "rozsudek") Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), a to pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o lidských práv a základních svobod" (správně má být Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") a požadovali jejich zrušení. V rámci popisu skutkového stavu uvedli, že - jako vlastníci a pronajímatelé bytu - podali dne 19.6.2006 vůči žalované žalobu na zaplacení částky 78 354,- Kč, kterou se domáhali doplacení nájemného za poslední tři roky zpět s tím, že podle aktuální judikatury Ústavního soudu byla žalovaná povinna platit nikoli regulované nájemné, ale nájemné místně a časově obvyklé. Obvodní i městský soud o žalobě opakovaně rozhodovaly, definitivně věc rozhodnuta nebyla. V průběhu ústního jednání dne 17.8.2009 právní zástupkyně stěžovatelů navrhla, aby do řízení byl připuštěn další účastník na straně žalované, a to Česká republika (s ohledem na stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 27/09). Obvodní soud tento návrh zamítl, městský soud zamítavé usnesení potvrdil, následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud zamítl. Podle stěžovatelů dovolací i odvolací soud posuzují návrh stěžovatelů na přistoupení České republiky jako návrh na záměnu účastníků dle § 92 odst. 1 obč. soudního řádu (pozn. záměnu účastníků upravuje § 92 odst. 2 obč. soudního řádu), vycházeje z obsahu stanoviska Pl. ÚS-st. 27/09, přičemž odvolací soud jejich návrh chápe jako snahu obejít použití institutu záměny, což je dle judikatury nepřípustné. Proti závěrům odvolacího i dovolacího soudu se stěžovatelé ohrazují, nesouhlasí s interpretací zmíněného stanoviska, připomínají závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, z něhož dovozují, že závazná jsou nikoli stanoviska Ústavního soudu, ale jeho nálezy, kterými rozhoduje o důvodně podaných ústavních stížnostech (údajně některé soudy nižších stupňů považují za závaznou pouze judikaturu Ústavního soudu ve znění jeho nálezů, jiné za závazné považují i uvedené plenární stanovisko), výběrově popisují vývoj judikatury Ústavního soudu o nárocích pronajímatelů, zabývají se též otázkou subsidiarity nároku pronajímatele vůči státu a odkazují na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 489/05 o zvláštní poučovací povinnosti obecných soudů.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 1 Ústavy:

1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Čl. 2 odst. 4 Ústavy:

Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 4 Ústavy:

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Čl. 1 Listiny:

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Čl. 2 odst. 3 Listiny:

Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 11 odst. 3 Listiny:

Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil tyto rozhodné skutečnosti:

Stěžovatelé se žalobou podanou u obvodního soudu dne 19.6.2006 domáhají vydání rozhodnutí, kterým by žalovaná byla uznána povinnou zaplatit jim zvýšené nájemné za období od června 2003 do srpna 2005 v částce 78 354,- Kč s příslušenstvím. Obvodní soud jejich žalobu zamítl, městský soud jeho rozsudek částečně potvrdil, částečně zrušil, a podáním ze dne 19.8.2009 stěžovatelé navrhli, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, a to Českou republiku. Obvodní soud usnesením ze dne 25.9.2009, č.j. 9 C 208/2006-141, rozhodl, že přistoupení České republiky se nepřipouští. V odůvodnění, kromě stručné rekapitulace průběhu sporu, odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ohledně možnosti rozhodování soudů o zvýšení nájemného a o nároku pronajímatelů na náhradu škody vůči státu, připomenul podmínky pro přistoupení dalšího účastníka a formuloval závěr, že návrhu stěžovatelů nelze vyhovět, protože vzhledem k provedenému dokazování má zato, že by v daném případě takové rozhodnutí bylo nehospodárné, přistoupení dalšího účastníka do řízení by vyvolalo další dokazování, které by jinak nebylo potřebné ve smyslu stanoviska Ústavního soudu. Proti usnesení obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, kromě jiného v něm uvedli, že "z opatrnosti" navrhli, aby do řízení přistoupila Česká republika, a informovali, že v jiné věci městský soud takové žádosti stěžovatelům vyhověl. Městský soud usnesením ze dne 19.1.2010, č.j. 54 Co 526/2009-149, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Podle jeho názoru nereagovali stěžovatelé na stanovisko Ústavního soudu správně, když sami uvádějí, že žalovaná pasivně věcně legitimována být nemůže, Česká republika ano, nebyl důvod "z procesní opatrnosti" navrhovat změnu okruhu žalovaných tak, že vedle subjektu, který legitimován není, bude žalován též subjekt, který legitimován je; na straně žalované může být logicky jen jeden z obou těchto subjektů, neboť odpovědnosti jednoho z nich plně vylučuje odpovědnosti druhého. Městský soud uzavřel, že v úvahu připadal jen návrh na záměnu účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 obč. soudního řádu, a doplnil, že tento závěr je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Proti usnesení městského soudu podali stěžovatelé dovolání - s odkazem na jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu - ve kterém vyjádřili nesouhlas s intepretací závěrů stanoviska Ústavního soudu o určení klíčové situace pro posouzení, zda nese odpovědnost stát či nájemce, zdůraznili, že předchozí ústavněprávní judikatura byla založena na odpovědnosti státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy, která se uplatňuje subsidiárně, že tuto judikaturu považují za ustálenou a konstantní, a že tuto praxi popírá zmiňované stanovisko pléna Ústavního soudu. Dále upozornili, že jim nebylo v průběhu řízení dáno žádné poučení soudu, ze kterého by mohli usoudit na způsob úpravy jejich žaloby, že se rozhodli vést k odpovědnosti jak nájemce, tak stát, že jsou si vědomi, že tímto postupem riskují, že proti jednomu ze subjektů bude žaloba zřejmě zamítnuta, a že soud si sám musí posoudit, který ze subjektů je v konkrétním případě pasivně legitimován. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18.4.2012, č.j. 22 Cdo 1659/2010-164, dovolání, které bylo přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu (tedy podle jiného ustanovení než se domnívali stěžovatelé), zamítl. V relevantní pasáži odůvodnění nejprve zopakoval obecné podmínky pro přistoupení účastníka do řízení ve smyslu § 92 odst. 1 obč. soudního řádu (vymezené judikaturou a odbornou literaturou), z nichž akcentoval hospodárnost řízení. K tomu zejména položil důraz na situaci, v níž by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo další dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a že by to ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky, pak nejsou zpravidla dány důvody k tomu, aby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo připuštěno (str. 3 dole), což není případ nerozlučného společenství (str. 4 nahoře). Posléze se zabýval povahou stěžovateli uplatněných nároků, k čemuž především zkonstatoval, že nárok proti žalované je koncipován jako nárok na zaplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným, resp. jde o požadavek na zvýšení nájemného, zatímco nárok pronajímatelů na náhradu škodu vůči státu je založen na dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí právního předpisu o jednostranném zvyšování nájemného posuzovaný jako nucené omezení vlastnického práva; poté se podrobně zabýval obsahem druhého z uvedených nároků. Na základě provedené analýzy Nejvyšší soud uzavřel, že je zřejmé, že uplatnění nároku vůči žalované a nároku vůči České republice je založeno na odlišných právních základech; předpokládá jiná skutková tvrzení, jiný okruh dokazovaných skutečností a jiný okruh důkazních návrhů. Protože tato tvrzení vůči České republice v řízení dosud nebyla tvrzena, důkazy k nim nebyly ani provedeny (což je logickým odrazem toho, že Česká republika nebyla účastníkem řízení), přistoupení České republiky do řízení by bylo z těchto důvodů zjevně neekonomické a bylo by v rozporu s principem ekonomie a hospodárnosti řízení. K tomu doplnil, že v dané věci jde nejen o návrh na přistoupení účastníka do řízení, ale i o změnu žaloby v podobě jejího rozšíření, jejímž důsledkem by byla tzv. objektivní kumulace dvou nároků (na zaplacení nájemného a náhradu vůči státu); přistoupením České republiky by tak došlo ke kumulaci nároků, která by vyžadovala nové dokazování (str. 6 nahoře).

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud zdůrazňuje, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku z této zásady tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Proto platí, že postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je zásadně záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se z těchto důvodů ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení vypočtených ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy (str. 2 ústavní stížnosti nahoře); jeho role byla obtížnější z tohoto důvodu, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nevymezili konkrétní základní práva či svobody, jež měly být porušeny (např. v čl. IV.).

Ústavní soud nemohl konstatovat porušení těch ustanovení Ústavy a Listiny, kterážto ustanovení neobsahují samostatná individuální základní práva, nýbrž charakterizují Českou republiku, rovnost lidí a chrání autonomii jejich vůle. Dovolávat se takových ustanovení lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení. Z odkazů na zbývající ustanovení lze usuzovat, že stěžovatelé by mohli namítat porušení jejich základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, a základního práva chránícího jejich majetek.

Ohledně základního práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud konstatuje, že k žádnému porušení takového práva napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů, zejména právo domáhat se žalobou u soudu případného hmotněprávního nároku na náhradu za omezení jejich vlastnického práva v důsledku dlouhodobé nečinnosti Parlamentu při přijímání úpravy jednostranného zvyšování nájemného z bytů a tím k odstranění diskriminace mezi pronajímateli. Zamítnutím návrhu stěžovatelů na přistoupení České republiky do řízení, které vedou vůči žalované ohledně zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným, nebylo rozhodnuto o tomto jejich nároku; stěžovatelé však musí respektovat příslušná procesní pravidla v konkrétních situacích (např. nehospodárnost řízení v důsledku objektivní kumulace dvou nároků, jak trefně objasnil Nejvyšší soud) a jim přizpůsobit svoje procesní úkony (setrvání na nesprávném právním názoru tak bylo posouzení důvodnosti jejich nároku vůči České republice oddáleno cca o 3 roky).

Ani právo na ochranu majetku stěžovatelů nemohlo být napadenými usneseními obecných soudů porušeno, a to s ohledem na posuzování ryze procesního návrhu - návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení, nikoliv posuzováním meritorního nároku. K vlastní žalobě Ústavní soud připomíná, že žalobu vůči žalované nelze odůvodnit závěry Ústavního soudu, podle stanoviska Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 27/09, jehož výrok I. a II. zní:

I. Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

II. Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.

Žaloba podaná dne 19. 6.2006 nemůže být úspěšná, neboť v ní stěžovatelé uplatňují nárok na doplatek nájemného za dobu od června 2003 do srpna 2005, tj. za dobu před podáním žaloby. Citované stanovisko se nedotýká ani případné žaloby na náhradu za omezení vlastnického práva vůči státu, protože stanovisko se zabývalo pouze takovými situacemi, kdy byl žalován stát původně na náhradu škody (tj. probíhajících řízení).

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2012

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru