Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2671/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Klatovy
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2671.11.1
Datum podání09.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 7, § 13 odst.3

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 151 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2671/11 ze dne 7. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Österreichische Hagelversicherung - Versicherungsverein auf Gegenseitigkeit, se sídlem Lerchengasse 3-5, Vídeň, Rakouská republika, podnikající v České republice prostřednictvím organizační složky, Österreichische Hagelversicherung Versicherungsverein auf Gegenseitigkeit, Agra pojišťovna, organizační složka se sídlem Praha 6, Střešovická 48, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem, Advokátní kanceláře Belha, Vacíř & spol., s. r. o., se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 7 EC 126/2011-56 ze dne 27. června 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného výroku. Opírá jí zejména o následující důvody:

Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech č. j. 7 EC 126/2011-56 ze dne 27. června 2011, bylo výrokem II rozhodnuto tak, že žalovaný (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení 9.242,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelka má za to, že okresní soud tímto svým rozhodnutím (jeho výrokem II) zasáhl zejména do jejího práva očekávat a požadovat zákonný a ústavněkonformní postup orgánu veřejné moci, při kterém jsou šetřena práva nabytá v dobré víře a princip právní jistoty ve smyslu článku 2 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 4 odst. 4 Listiny a rovněž podle článku 1 odst. 1 a článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy. Domnívá se, že zmiňovaným výrokem okresního soudu bylo zasaženo i do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka uvádí, že předmětem sporu vedeného u Okresního soudu v Klatovech mezi ní jako žalobkyní a vedlejším účastníkem jako žalovaným, byla úhrada částky ve výši 6.038,- Kč jako dlužného pojistného. Dne 29. března 2011 byla tedy nucena podat žalobu. Dne 21. dubna 2011 byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým jí byl přiznán nárok na úhradu dlužné částky se zákonnými úroky z prodlení a dále nárok na náhradu nákladů soudního řízení ve výši 11.820,- Kč, a to s odkazem na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."). Usnesením ze dne 26. května 2011 byl předmětný elektronický platební rozkaz zrušen pro nemožnost jeho doručení do vlastních rukou vedlejšího účastníka. Okresní soud pak nařídil v této věci jednání na 22. června 2011. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (v této souvislosti) v rozporu s obsahem spisu uvádí, že se k jednání se nedostavila ani stěžovatelka, ani vedlejší účastník. Stěžovatelka však dokládá protokolem z uvedeného jednání, že se k jednání její právní zástupce dostavil.

Okresní soud v Klatovech napadeným rozhodnutím snížil náhradu nákladů řízení stěžovatelky tak, že při stanovení výše náhrady nepostupoval podle vyhl. č. 484/2000 Sb. ale přistoupil ke stanovení její výše dle sazeb stanovených ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdější předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."). Soud tento postup odůvodnil mechanickým porovnáním výše žalované částky a výše náhrady nákladů řízení určených podle vyhl. č. 484/2000 Sb. Okresní soud totiž - podle stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí zastává stanovisko, že vedlejšího účastníka nelze sankcionovat prostřednictvím povinnosti k úhradě náhrady nákladů řízení převyšující dlužnou částku. Při této své úvaze však prý soud nezohlednil, že stěžovatelka vynaložila na vymožení dlužné částky nemalé náklady, neboť upřednostnila možnost smírného řešení celé záležitosti a nad rámec svých zákonných povinností - podle svého tvrzení - šestkrát vyzvala vedlejšího účastníka k úhradě dluhu. I právní zástupce stěžovatelky zaslal vedlejšímu účastníkovi nejprve předžalobní výzvu a teprve, když vedlejší účastník nijak nereagoval, podal žalobu u soudu. Stěžovatelka tedy postupovala aktivně za účelem smírného řešení sporu, zatímco vedlejší účastník byl pasivní; v důsledku snahy o mimosoudní řešení sporu jí narůstaly náklady. Nelze prý konečně přehlédnout, že pokud by byl vedlejší účastník elektronický platební rozkaz převzal a ten nabyl právní moci, byly by náklady stěžovatelky spojené s vymáháním pohledávky kompenzovány v míře daleko vyšší.

Za tohoto stavu má stěžovatelka za to, že vady napadeného rozhodnutí mají ústavněprávní potenciál, který svým významem zasahuje do práva na efektivní soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Soud podle stěžovatelky rovněž zasáhl do jejich majetkových poměrů, jestliže svévolně redukoval náhradu nákladů vynaložených stěžovatelkou k uplatnění jejího práva.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech vedený pod sp. zn. 7 EC 126/2011. Zjistil, že uvedený soud rozsudkem z 27. 6. 2011, č. j. 7 EC 126/2011-56 rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce částku 6.038,- Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit stěžovatelce "na účet Mgr. Petra Vacíře, advokáta se sídlem Praha, Janáčkovo nábřeží 1153/13, na nákladech řízení Kč 9.242,- do tří dnů od právní moci rozsudku." (výrok II). V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že stěžovatelka podala žalobu na zaplacení částky 6.038,- Kč s příslušenstvím, která představuje dluh z uzavřené pojistné smlouvy. Na základě zhodnocení pro rozhodnutí relevantních důkazů pak soud uzavřel, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce dluh ve výši 6.038,- Kč, vyplývající z pojistné smlouvy. K této částce náleží stěžovatelce podle soudu zákonný úrok z prodlení.

Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil takto: "Podle § 142 odst. I o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce požadoval přiznání náhrady nákladů řízení včetně soudního poplatku celkem ve výši 14.209,- Kč. Soud však vzhledem k poměru výše odměny požadované žalobcem a účtované dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. vztažmo k žalované částce přistoupil k výpočtu odměny podle sazeb stanovených ve vyhlášce č. 177/96 Sb. vztažmo k § 151 odst. 2 o.s.ř. Soud zastává stanovisko, že právě poměr žalované částky k výši odměny za zastupování v této věci může být okolností tohoto případu, která umožňuje soudu určit odměnu za zastupování advokáta podle sazeb dle vyhlášky č. 177/96 Sb., neboť nelze tolerovat stav, kdy dlužník má hradit náklady soudního řízení ve výši, která násobně převyšuje částku jeho dluhu. Splnění povinnosti dlužníka vůči věřiteli musí směřovat k obnovení spravedlnosti mezi účastníky, když v daném případě jde o nerovné postavení věřitele a dlužníka. Dlužník, který nesplní řádně a včas své závazky, by měl nést přiměřeně následky svého chování a rovněž tak by měl i nést povinnost nahradit věřiteli účelně vynaložené náklady, které byly spojeny s vymáháním konkrétní pohledávky. Tato povinnost dlužníka však by neměla sloužit k obohacování věřitele či jeho zástupce právě na úkor dlužníka hrazením nákladů řízení, které násobně převyšují samotný dluh. Jak uvedeno v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2010, II.ÚS 3449/10, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace zneužíván k dosažení výhod. Nalézt proporci mezi právem věřitele na náhradu účelně vynaložených nákladů a povinností dlužníka nést náklady řízení vzniklé v důsledku nezbytnosti soudního vymáhání pohledávky je úkolem obecného soudu. Tento musí přihlížet i k tomu, aby dlužník nebyl v podstatě opětovně a mnohem tvrději sankcionován prostřednictvím povinnosti k úhradě nákladů řízení ve výši, která násobně převyšuje samotný dluh. Soud proto přiznal žalobci na nákladech soudního řízení odměnu za 3 úkony právní služby dle § 7 vyhlášky č. 177/96 Sb. po 1.500,- Kč, 3x režijní paušál po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, tj. celkem 5.400,- Kč, dále 1.490,364 Kč DPH dle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. a soudní poplatek ve výši 300,- Kč. Do nákladů řízení jé zahrnuta i ztráta času ve výši 600,- Kč a cestovné Praha - Klatovy a zpět (256 km) ve výši 1.451,82 Kč, tj. celkem 9.242,- Kč. Tuto částku je povinen žalovaný nahradit žalobci na účet jeho právního zástupce rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku."

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, a to i s odkazem na vybrané ústavněprávní principy ovládající demokratický právní stát (srov. shora), přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí (jeho nákladový výrok) i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech soudního řízení je sice integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat; samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by zpravidla mohla nabýt ústavněprávní dimenzi v případě, že by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku soudní libovůle. I přes široký prostor k úvaze, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje, zůstává ovšem i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, str. 325).

Podle přesvědčení Ústavního soudu těmto požadavkům napadený nákladový výrok rozhodnutí okresního soudu obsahově vyhovuje.

Okresní soud (jak je ostatně patrno i z části II tohoto usnesení) totiž důvody, proč přikročil ke snížení přiznané náhrady nákladů řízení, podrobně vysvětlil. Soudu lze dát zcela zapravdu v tom, že vztah mezi pojistníkem (v tomto případě žalovaným) a profesionální institucí, předmětem jejíž ekonomické aktivity je poskytování pojištění, tedy pojistitelem (v tomto případě stěžovatelkou) není vztahem mezi sobě plně rovnými subjekty; pojistitel má v takovémto vztahu zásadně vždycky výhodnější postavení. Dospěl-li přitom okresní soud v této souvislosti k závěru, že přiznáním náhrady nákladů řízení ve výši dané vyhl. č. 484/2000 Sb. by se tato nerovnost ještě více prohloubila, došlo by tedy k prohloubení rozporu se spravedlivým uspořádáním společenských vztahů, pak na tomto závěru nic protiústavního vidět nelze. Z relevantní části odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom podle mínění Ústavního soudu zřejmé, že stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení ve zcela adekvátním rozsahu, reflektujícím reálně uskutečněnou právní pomoc, účast právního zástupce stěžovatelky na jednání před soudem dne 22. 6. 2011 z toho nevyjímaje. Nadto, podle Ústavního soudu, nelze přehlédnout, že rozdíl mezi výší náhrady nákladů řízení stěžovatelkou požadované a výší stěžovatelce soudem skutečně přiznané, činí (podle údajů uvedených v napadeném rozhodnutí, jejichž správnost stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje) částku toliko 4.967,- Kč. Ústavní soud se nedomnívá, že by taková částka mohla být pro majetkové poměry stěžovatelky jakkoliv relevantní, o ústavněprávních konsekvencích ani nemluvě. Jde o peníze evidentně bagatelní.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody (ani ústavněprávní principy), jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru