Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2654/10 #1Nález ÚS ze dne 17.05.2011K výši odměny ustanoveného advokáta, tarifní hodnota pro určení sazby mimosmluvní odměny advokáta

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkškoda/náhrada
advokát/ustanovený
advokát/odměna
poplatek/osvobození
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 94/61 SbNU 453
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2654.10.1
Datum vyhlášení08.06.2011
Datum podání10.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 8 odst.1, § 7, § 1 odst.2

99/1963 Sb., § 30, § 138 odst.1, § 140 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud shledá splnění podmínek pro osvobození od soudního poplatku dle § 138 odst. 1 o.s.ř., nemůže následně zkrátit odměnu ustanoveného advokáta z toho důvodu, že na základě dodatečně zjištěných skutečností přehodnotí svůj původní závěr a předmětnou žalobu nově považuje za zjevně bezúspěšné uplatňování práva. V souvislosti s tím je třeba poukázat na to, že není možné obcházet kogentní charakter § 8 odst. 1 advokátního tarifu a tarifní hodnotu sporu (a tedy i odměnu advokáta) odvozovat od výše vysouzené částky. Takový postup vede k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. S. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. 5. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010 č. j. 22 Co 594/2009-114 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 11. 2009 č. j. 11 C 56/2009-89, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel se se svou ústavní stížností na Ústavní soud obrátil jakožto advokát, který byl ustanoven zástupcem žalobce F. N. v jeho právní věci. V té se F. N. ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. domáhal po státu náhrady škody ve výši 5.000.000 Kč. Stěžovatel vyúčtoval odměnu za zastupování žalobce ve výši cca 290 tisíc Kč, přičemž vycházel z § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Obvodní soud však svým rozhodnutím předmětnou částku snížil na 4.605 Kč s tím, že bylo třeba vycházet z § 7 bodu 1 advokátního tarifu, tedy nikoli z tarifní hodnoty sporu, ale z výše vysouzené částky (v daném případě nulové). Ze stejných závěrů, byť odměnu zvýšil na 7.461 Kč, vycházel i odvolací soud. Stěžovatel uvedl, že tato rozhodnutí odporují § 8 odst. 1 advokátního tarifu, dle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Danými rozhodnutími tak mělo dojít k zásahu do legitimního očekávání nabytí majetku, a to i proto, že osvobozením žalobce od povinnosti platit soudní poplatek soud presumoval, že se v dané věci nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu vyšel z výše vymezeného obsahu § 8 odst. 1 advokátního tarifu, přičemž uvedl, že v dané věci není pochyb, že uvedené obecné vymezení tarifní hodnoty se uplatní i ve věci stěžovatele. Ze znění § 8 odst. 1 advokátního tarifu je zřejmé, ten nevymezuje v případě zastupování žalobce tarifní hodnotu jako částku, kterou v předmětném řízení žalobce vysoudil, a ani jiným způsobem do její výše nepromítá úspěch zastupovaného účastníka řízení ve věci. K jinému výkladu tohoto ustanovení nelze dospět žádnou z přípustných metod interpretace právních norem. Ani obecné soudy nenabídly pro své právní závěry adekvátní výklad § 8 odst. 1 advokátního tarifu a žádným způsobem se s ním nevypořádaly. Za těchto okolností shledal Ústavní soud v napadených usneseních prvek svévole, neboť obecné soudy ve věci stěžovatele zcela opominuly aplikovat kogentní ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu a tarifní hodnotu určily pouze na základě svého uvážení, bez jakékoliv opory v právních předpisech. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je z hlediska základních práv a svobod stěžovatele nezbytné hodnotit takovýto postup obecných soudů jako porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny

Na uvedeném závěru Ústavního soudu nemůže nic změnit ani poukaz městského soudu na to, že nárok žalobce na náhradu škody nebyl předběžně projednán ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., pročež mělo být zřejmé, že žaloba nemůže být úspěšná. Důvodem je především to, že pokud obecné soudy v dané věci považovaly nárok žalobce za zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, měly tento svůj závěr promítnout již do svého rozhodování o osvobození žalobce od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 o.s.ř., kterým byla částečně prejudikována i důvodnost ustanovení advokáta dle § 30 odst. 1 a 2 o.s.ř. Podle prvně uvedeného ustanovení je totiž osvobození žalobce od soudních poplatků podmíněno vedle poměrů žalobce i skutečností, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Pokud by se přitom jednalo právě o takovýto případ uplatňování práva, nemohly by být splněny ani podmínky pro ustanovení advokáta.

Pokud obecný soud shledal splnění podmínek dle § 138 odst. 1 o.s.ř., nemůže následně přistoupit ke zkrácení odměny ustanoveného advokáta z toho důvodu, že na základě dodatečně zjištěných skutečností přehodnotil svůj původní závěr a předmětnou žalobu nově považoval za zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel v této souvislosti mohl legitimně spoléhat na to, že ke změně tohoto hodnocení nedojde zpětně, a to ani ve vztahu k výši jeho odměny za již provedené úkony.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy nerespektováním kogentního ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu porušily základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Pavel Rychetský. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2654/10 ze dne 17. 5. 2011

N 94/61 SbNU 453

K výši odměny ustanoveného advokáta, tarifní hodnota pro určení sazby mimosmluvní odměny advokáta

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Františka Duchoně a soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 17. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2010 č. j. 22 Co 594/2009-114, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a stanovena odměna ustanoveného advokáta v nižší než nárokované výši, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. listopadu 2009 č. j. 11 C 56/2009-89, jímž byla stěžovateli přiznána odměna v nižší než nárokované výši, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení.

Výrok

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2010 č. j. 22 Co 594/2009-114 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. listopadu 2009 č. j. 11 C 56/2009-89 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato usnesení se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti a řízení před obecnými soudy

1. Včas a z hlediska formálních náležitostí řádně podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 10. září 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, protože v nich spatřoval porušení svých základních práv podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 56/2009 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel je advokát a usnesením Okresního soudu v Kladně (dále též jen "okresní soud") č. j. 13 Nc 7703/2008-36 z 16. října 2008 byl ustanoven zástupcem žalobce Ing. F. N. v jeho právní věci o "neúplné žalobě pro porušování zákona ze strany soudkyně Městského soudu v Praze". Uvedenou žalobou, jež byla podána 31. března 2008, uplatňoval uvedený žalobce nárok na náhradu škody ve výši 5 000 000 Kč, která měla vzniknout v důsledku blíže specifikovaného postupu soudkyně v konkursním řízení. Podáním ze dne 22. prosince 2008 byla žaloba doplněna prostřednictvím stěžovatele tím způsobem, že se jedná o žalobu proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud svým usnesením z 11. května 2009 č. j. 13 Nc 7703/2008-56 vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud"). Ten následně svým nepravomocným rozsudkem ze dne 16. listopadu 2009 č. j. 11 C 56/2009-86 žalobu zamítl.

3. Stěžovatel vyúčtoval odměnu za zastupování žalobce v řízení před soudem prvního stupně ve výši 290 502,80 Kč, přičemž v této částce byla zahrnuta odměna advokáta za osm právních úkonů a 28 300 Kč a jeden právní úkon a 14 150 Kč (v obou případech zvýšené o částku tvořící daň z přidané hodnoty ve výši 19 %). Při stanovení uvedených částek vycházel stěžovatel z § 7 bodu 6 (v ústavní stížnosti nesprávně uvádí z § 7 odst. 7) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

4. Obvodní soud svým usnesením č. j. 11 C 56/2009-89 ze dne 16. listopadu 2009, proti němuž směřuje ústavní stížnost, přiznal stěžovateli odměnu pouze ve výši 4 605 Kč. Podle jeho názoru při stanovení sazby mimosmluvní odměny nelze vycházet z tarifní hodnoty sporu podle § 7 odst. 6 advokátního tarifu, tedy žalované částky 5 000 000 Kč, nýbrž z částky, kterou žalobce vysoudil. V daném případě byla žaloba ve vztahu k uvedené částce zamítnuta, pročež bylo třeba vycházet ze základní tarifní hodnoty podle § 7 bodu 1 advokátního tarifu. Právě na základě tohoto ustanovení proto obvodní soud stanovil odměnu advokáta, do které zahrnul odměnu za pět úkonů právní pomoci á 300 Kč (zvýšenou o daň z přidané hodnoty). Při stěžovatelem uvedeném výkladu sazby mimosmluvní odměny by podle jeho názoru jakákoliv, byť i nesmyslně vysoká částka požadovaná v žalobě, zakládala výši odměny vycházející z tarifní hodnoty, která by se odvíjela od libovůle žalobce.

5. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") svým napadeným usnesením ze dne 28. června 2010 č. j. 22 Co 594/2009-114 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že odměnu ustanoveného advokáta stanovil ve výši 7 461 Kč. Důvodem této změny bylo, že odměnu stěžovateli přiznal ve vztahu k většímu počtu právních úkonů. Ztotožnil se však s právním závěrem, podle kterého byla pro určení tarifní hodnoty pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta rozhodující výše částky, kterou stěžovatel vysoudil. Pokud tato byla nulová, je třeba vycházet ze základní tarifní hodnoty podle § 7 bodu 1 advokátního tarifu, když předmětem sporu je zásadně nespecifikovaná náhrada škody proti státu z majetkové i nemajetkové újmy za stavu, kdy nárok nebyl předběžně projednán, takže bylo zřejmé, že přísudek nebude žádný.

6. Usnesení obvodního soudu i městského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou brojí právě proti závěrům obecných soudů týkajících se aplikace § 7 bodu 1 advokátního tarifu pro určení sazby mimosmluvní odměny. Ve své argumentaci především uvádí, že s ohledem na § 140 odst. 2 občanského soudního řádu a § 1 odst. 2 advokátního tarifu má ustanovenému advokátovi příslušet odměna vypočtená podle příslušných ustanovení advokátního tarifu a jiný postup nelze považovat za správný nebo spravedlivý. Pochybení obou soudů spatřuje ve způsobu stanovení tarifní hodnoty sporu, neboť soudy vycházely z částky, kterou žalobce vysoudil. Takovýto postup přitom odporuje § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká.

7. S ohledem na skutečnost, že v řízení před obecnými soudy se žalobce po žalované domáhal zaplacení své pohledávky ve výši 5 000 000 Kč, má stěžovatel za to, že předmětem řízení je zaplacení této pohledávky, a proto tarifní hodnota sporu činí 5 000 000 Kč. V advokátním tarifu není stanoveno, že by se tarifní hodnota upravovala s ohledem na úspěch klienta ve věci. K tomu současně uvádí, že v době vydání usnesení městského soudu nebylo pravomocně skončeno výchozí řízení, a proto se také vůbec nebylo možné vyjádřit k tomu, zda nárok žalobce je či není dán. Stanovení tarifní hodnoty sporu ze strany městského soudu tak podle názoru stěžovatele představuje neoprávněný zásah do jeho legitimního očekávání nabytí majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu.

8. Závěrem své stížnosti stěžovatel dodal, že rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce předchází řízení, ve kterém soud nejenže zkoumá majetkové poměry účastníka, ale rovněž to, zda se v daném případě nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jestliže Okresní soud v Kladně vyhověl žádosti žalobce o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a zároveň ustanovil stěžovatele zástupcem žalobce, je nutné vycházet z toho, že nárok žalobce není neopodstatněný. V době, kdy byl stěžovatel žalobci ustanoven, byla předmětem sporu částka 5 000 000 Kč. Stěžovatel však v této době nebyl informován o oprávněnosti nároku žalobce, pročež spravedlivě očekával odměnu vycházející z tarifní hodnoty 5 000 000 Kč.

II.

Průběh řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníky řízení a vyžádal si příslušný spis.

10. Městský soud ve svém vyjádření učiněném prostřednictvím předsedkyně příslušného senátu zopakoval své právní závěry uvedené v rozsudku, podle kterých nelze při určení mimosmluvní odměny ustanoveného advokáta vycházet ze žalobcem označené částky tak, jak byla označena v žalobě, nýbrž z částky vysouzené. Dále uvedl, že žalobce od počátku řízení nikterak nespecifikoval ani nedoložil požadovanou částku 5 000 000 Kč. Nebylo tedy, a ani dosud není zřejmé, jak k ní dospěl, a k její bližší specifikaci a doložení nedošlo ani v době, kdy již byl zastoupen stěžovatelem.

11. S ohledem na vývoj rozhodovací praxe a argumentaci v obdobných otázkách lze podle městského soudu upřesnit, že výše požadovaného plnění (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) není určující bez dalšího, tj. i v těch případech, kdy je žalobní požadavek vyčíslen bez reálně doložitelných okolností, jež by mohly jeho výši odůvodnit co do způsobu vedoucího k jejímu matematickému výpočtu, neboť v takovém případě se jedná pouze o částku ryze hypotetickou, mající svůj základ výhradně v žalobcově libovůli, a taková částka za základ pro určení odměny advokáta sloužit nemůže. Není-li pochyb o tom, že v případě sporu, jehož předmětem je určitá penězi ocenitelná věc nebo právo, je výše tarifní hodnoty závislá na ceně této věci či práva, tedy na hodnotě ryze objektivní, nelze připustit, aby za situace, kdy je předmět řízení představován požadavkem na vyplacení peněžitého plnění, bylo při stanovení této tarifní hodnoty na objektivní hledisko zcela rezignováno, a naopak aby za základ pro její stanovení byly bez dalšího brány i částky, jejichž výši žalobce za pomoci žádné objektivně zjistitelné skutečnosti využitelné pro její výpočet nestanovil. Přijetí opačného názoru by podle městského soudu vytvářelo nejen prostor pro ničím nelimitované "umělé" navyšování odměn advokátů ustanovených účastníkům řízení postupem vycházejícím z § 30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, nýbrž by současně zakládalo i výraznou nerovnováhu mezi účastníky, resp. jejich zástupci vystupujícími v řízení, jehož předmětem je ocenitelná věc či právo, na straně jedné, a těmi, kteří se účastní sporu o peněžité plnění, na straně druhé.

12. Závěrem svého vyjádření městský soud dodal, že požadavek stěžovatele na přiznání účtované odměny nepovažoval ani za zcela souladný s advokátní etikou a je přesvědčen, že se svým postupem nedopustil žádného neoprávněného zásahu do stěžovatelova legitimního očekávání nabytí majetku.

13. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém podání uvedl, že se k obsahu ústavní stížnosti nevyjadřuje.

14. Na vyjádření městského soudu reagoval stěžovatel replikou. Městský soud podle jeho názoru přehlíží nebo dokonce záměrně opomíjí povinnosti soudu před rozhodnutím o osvobození od soudních poplatků a přidělení ustanoveného advokáta. Bylo povinností soudu zjistit, zda uplatňování nároku žalobce, který žádá osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta, není zřejmě bezúspěšné, a to např. požadavkem, aby žalobce doložil předběžné uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti. Pokud tento soud pochybil a z toho důvodu byla žaloba zamítnuta a žalobci nebylo nepřiznáno nic, nemůže toto zanedbání mít za důsledek nepřiznání předpokládané odměny stěžovateli.

15. V průběhu řízení mohly oba soudy kdykoliv zrušit jeho ustanovení a osvobození od soudních poplatků, ale neudělaly to. Stěžovatel jako advokát přitom nemohl své ustanovení odmítnout. Jak sám dále zdůrazňuje, k jeho ustanovení došlo již v době, kdy předmětem řízení byl nárok na zaplacení 5 000 000 Kč. Trváním ustanovení tak tyto soudy stěžovatele ujišťovaly v legitimním očekávání nabytí majetku (odměny), a to ve výši vypočtené podle uvedené výše předmětu sporu, tedy podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu. Tímto způsobem stanovený základ pro stanovení odměny je navíc i logický, neboť advokát má nárok na zálohu, a tak by nebylo možné zálohu stanovit.

16. Legitimní očekávání stěžovatele mělo navíc oporu jak v judikatuře Nejvyššího soudu (v této souvislosti odkázal na jeho rozsudky sp. zn. 33 Odo 725/2005 a sp. zn. 33 Odo 238/2001), tak v praxi soudů. Problémy v tomto smyslu podle jeho názoru existují pouze s věcmi, které v prvním stupni projednává Obvodní soud pro Prahu 2 a Obvodní soud pro Prahu 6. Městský soud v Praze naopak ve většině případů postupuje tak, jak stěžovatel očekával. K tomu stěžovatel dodal, že ještě před tím, než byl žalobci ustanoven, byla ustanoveným zástupcem jeho manželka Mgr. et Mgr. M. S., která při ukončení zastupování od soudu obdržela odměnu ve výši 28 300 Kč za jeden úkon právní služby, jež odpovídá tarifní odměně z částky 5 000 000 Kč. Pokud byl stěžovatel ustanoven namísto ní, měla mu náležet stejná odměna jako předchozímu ustanovenému zástupci.

17. Stěžovatel sice souhlasí s tvrzením městského soudu, že se stávají případy, kdy se výše odměny ustanoveného zástupce zdá být vysoká. Advokátní tarif ale v odůvodněných případech odůvodňuje pouze její zvýšení, nikoliv snížení. Městský soud navíc nepřihlédl ani k tomu, že je stěžovatel ustanoven Ing. F. N. v dalších věcech, pročež se rozhodl se svou manželkou pro výkon advokacie formou společnosti s ručením, kdy je pojištěn na částku 100 000 000 Kč. Náklady na toto pojištění jsou podle jeho vyjádření obrovské.

18. Všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

III.

Vlastní posouzení věci

19. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

20. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoli nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). O takovýto případ se jedná především v případě porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) - např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17).

21. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy při rozhodování o výši jeho odměny, na kterou mu vznikl nárok jako ustanovenému zástupci, považovaly za tarifní hodnotu pro určení příslušné sazby mimosmluvní odměny pouze částku, kterou žalobce skutečně vysoudil, což v daném případě představovalo částku nulovou. Takovýto postup však podle stěžovatele odporuje vymezení tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého měla tarifní hodnota představovat částku 5 000 000 Kč, tedy částku představující předmět sporu.

22. Již bylo uvedeno, že není-li stanoveno jinak, považuje se podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu za tarifní hodnotu pro určení sazby mimosmluvní odměny advokáta výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. V dané věci přitom není pochyb, že uvedené obecné vymezení tarifní hodnoty se uplatní i ve věci stěžovatele, přičemž ani obecné soudy v napadených usneseních nebo svých vyjádřeních v tomto smyslu neodkazují na žádné speciální ustanovení.

23. Ze znění § 8 odst. 1 advokátního tarifu je zřejmé, že toto ustanovení nevymezuje v případě zastupování žalobce tarifní hodnotu jako částku, kterou v předmětném řízení žalobce vysoudil, a ani jiným způsobem do její výše nepromítá úspěch zastupovaného účastníka řízení ve věci. K jinému výkladu tohoto ustanovení přitom nelze dospět žádnou z přípustných metod interpretace právních norem. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že ani obecné soudy nenabídly pro své právní závěry adekvátní výklad § 8 odst. 1 advokátního tarifu a s tímto ustanovením se žádným způsobem nevypořádaly. Za těchto okolností spatřuje Ústavní soud v napadených usneseních prvek svévole, neboť obecné soudy ve věci stěžovatele zcela opominuly aplikovat kogentní ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu a tarifní hodnotu určily pouze na základě svého uvážení, bez jakékoliv opory v právních předpisech. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je z hlediska základních práv a svobod stěžovatele nezbytné hodnotit takovýto postup obecných soudů jako porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 2. března 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99, N 33/17 SbNU 235; nález ze dne 25. února 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08, N 36/52 SbNU 367; nález ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08, N 141/53 SbNU 747).

24. Na uvedeném závěru Ústavníhosoudu nemůže nic změnit ani poukaz městského soudu na to, že nárok žalobce na náhradu škody nebyl předběžně projednán ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., pročež mělo být zřejmé, že žaloba nemůže být úspěšná. Důvodem je především skutečnost, že pokud obecné soudy v dané věci považovaly nárok žalobce za zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, měly tento svůj závěr promítnout již do svého rozhodování o osvobození žalobce od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, kterým byla částečně prejudikována i důvodnost ustanovení advokáta podle § 30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Podle prvně uvedeného ustanovení je totiž osvobození žalobce od soudních poplatků podmíněno vedle poměrů žalobce i skutečností, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Pokud by se přitom jednalo právě o takovýto případ uplatňování práva, nemohly by být splněny ani podmínky pro ustanovení advokáta podle § 30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

25. Z interpretace § 138 odst. 1 občanskéhosoudního řádu vyplývá, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva se jedná především v takovém případě, kdy je tato skutečnost prima facie zřejmá již ze samotného návrhu na zahájení soudního řízení, resp. z repliky na tento návrh (srov. nález ze dne 30. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2278/10, N 240/59 SbNU 443, bod 21). Pokud obecný soud shledal splnění obou podmínek podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, nemůže následně přistoupit ke zkrácení odměny ustanoveného advokáta z toho důvodu, že na základě dodatečně zjištěných skutečností přehodnotil svůj původní závěr a předmětnou žalobu nově považoval za zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel v této souvislosti mohl legitimně spoléhat na to, že ke změně tohoto hodnocení nedojde zpětně, a to ani ve vztahu k výši jeho odměny za již provedené úkony (srov. nález ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10, N 80/61 SbNU 261, bod 21). Z pohledu stěžovatele přitom nebylo podstatné, že o odměně ustanoveného advokáta rozhodoval v důsledku postoupení věci jiný soud než ten, který rozhodl o osvobození žalobce od soudních poplatků a ustanovení advokáta (bod 2), a tedy tento soud mohl mít na splnění podmínek podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu jiný názor.

26. Ústavnísoud tedy uzavírá, že obecné soudy nerespektováním kogentního ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu porušily základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň zdůrazňuje, že předmětem jeho posouzení v dané věci byla toliko otázka porušení základního práva stěžovatele v důsledku obecnými soudy provedeného vymezení tarifní hodnoty pro stanovení sazby mimosmluvní odměny podle § 7 advokátního tarifu. Z tohoto důvodu se nezabýval otázkou, zda napadenými usneseními došlo rovněž k porušení jeho legitimního očekávání nabytí majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, neboť bude věcí obecných soudů, aby v dalším řízení v souladu s právními závěry obsaženými v tomto nálezu opětovně rozhodly o odměně stěžovatele.

27. Ze všech uvedených důvodů Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená usnesení zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru