Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2649/20 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2649.20.1
Datum podání14.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 236, § 237, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2649/20 ze dne 6. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti doc. MUDr. Bohdana Semiginovského, DrSc., zastoupeného Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Bozděchova 97/2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 2. 2018 č. j. 17 C 339/2015-294, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018 č. j. 51 Co 175/2018-331 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 č. j. 25 Cdo 1437/2020-435, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ve spojení s usnesením ze dne 21. 9. 2018 č. j. 17 C 339/2015-368, kterým soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč a uveřejnění omluvy v periodiku. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že matka stěžovatele, jíž bylo 93 let, byla dne 11. 3. 2011 hospitalizována v zařízení žalované (Fakultní nemocnice Královské Vinohrady) poté, co utrpěla cévní mozkovou příhodu. Byla přijata na I. interní kliniku žalované nikoliv na specializované iktové centrum, jak požadoval stěžovatel, a zde také dne 25. 3. 2011 zemřela. Na základě zejména znaleckého dokazování bylo zjištěno, že příčinou zhoršení zdravotního stavu matky stěžovatele nebylo její umístění na interní kliniku žalované, ani způsob její léčby. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který věc posoudil podle § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a neshledal na straně žalované žádné porušení právní povinnosti, neboť při léčbě matky stěžovatele postupovala lege artis. Nejsou tak dány podmínky vzniku odpovědnosti žalované za tvrzený zásah do osobnostních práv stěžovatele.

Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. V prvé řadě zdůraznil, že námitky předestřené v dovolání postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti jeho skutkovým závěrům. Nesprávnost právního posouzení tak stěžovatel odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav tak, jak s tím stěžovatel nesouhlasí. Pokud jde o odkazy na rozhodnutí zejména Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se obecně podmínek odškodnění nemajetkové újmy při úmrtí blízké osoby, nedostatků při dokazování apod., Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel přitom neklade žádnou právní otázku, na jejímž základě by mohl posoudit, zda se při jejím řešení odvolací soud od konkrétního rozhodnutí odchýlil či nikoli. Nejvyšší soud dále uvedl, že výhrady k nepřezkoumatelnosti rozsudků soudů obou stupňů, neprovedení všech navržených důkazů a nevypořádání všech námitek stěžovatele se týkají vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což není případ dané věci.

Stěžovatel po obsáhlém a podrobném shrnutí věcného a procesního vývoje před civilními soudy namítá, že soud prvního stupně rozhodl překvapivě a zcela v rozporu s důkazy, které stěžovatel předložil. Odvolací soud měl podle tvrzení stěžovatele porušit jeho právo podle čl. 36 Listiny tím, že nevypořádal jeho námitky, nedoplnil dokazování a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně založený na rozporu se závaznými doporučujícími standardy zveřejněnými ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR. Pokud jde o napadené usnesení dovolacího soudu, stěžovatel podává výklad předpokladů přípustnosti dovolání, na jehož základě polemizuje s odůvodněním dovolacího soudu a tvrdí, že odmítnutí jeho dovolání pro nepřípustnost nebylo důvodné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tedy povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel výslovně neuvedl žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva.

Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru