Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 264/20 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánFINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ pro Jihomoravský kraj
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
SOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezk... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Daňové řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.264.20.1
Datum podání24.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

586/1992 Sb., § 19, § 17


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 264/20 ze dne 10. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti ZexeZ kapitálová s.r.o., v likvidaci, se sídlem Kopečná 987/11, Brno, zastoupené Mgr. Petrem Štěrbou, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 25. 8. 2015 č. j. 3373349/15/3001-51522-711641, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 2. 2017 č. j. 6040/17/5200-11431-706481, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2018 č. j. 31 Af 29/2017-74 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2019 č. j. 6 Afs 376/2018-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Současně se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 4 a 5, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které stěžovatelce stanovily k přímé úhradě daň z příjmů právnických osob podle zvláštní sazby daně z důvodu neprovedení srážky daně a neodvedení daně z výplaty podílu na zisku. K porušení uvedených práv stěžovatelky mělo dojít též v důsledku nesprávného právního posouzení věci ze strany správních soudů, které zamítly její žalobu a následně i kasační stížnost a uvedený postup správních orgánů tak aprobovaly. Podle stěžovatelky bylo správními orgány a následně i správními soudy rozhodováno pouze na základě prvního dojmu z předmětných transakcí. Stěžovatelka podle jejího názoru postupovala v souladu se zákonem. Jejím jednáním nevzniklo a ani nemohlo vzniknout žádné daňové zvýhodnění a tudíž ani nemohlo dojít ke zneužití práva.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozhodnutím - platebním výměrem Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") byla stěžovatelce stanovena k přímé úhradě daň z příjmů právnických osob vybíraná srážkou podle zvláštní sazby daně za zdaňovací období roku 2010 ve výši 36 633 430 Kč, a to z důvodu neprovedení srážky daně a neodvedení daně ve výši 15 % z výplaty podílu na zisku. Správce daně totiž na základě výsledků daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 zjistil, že stěžovatelka vyplatila příjmy své mateřské společnosti - ZexeZ Re, s.r.o. (dále jen "mateřská společnost"), jež je vykázala jako příjmy osvobozené od daně z příjmů podle § 19 odst. 1 písm. ze) bodu 1. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném za rozhodné období (dále jen "zákon o daních z příjmu"), a to z toho důvodu, že se jednalo o příjmy z podílu na zisku vyplácené dceřinou společností (stěžovatelkou), která je poplatníkem uvedeným v § 17 odst. 3 zákona o daních z příjmů, mateřské společnosti. Podle správce daně se ovšem jednalo o zneužití práva, neboť přes formální splnění podmínek pro osvobození od daně zde došlo k účelovým transakcím, jež vedly k nesplnění daňové povinnosti spojené s výplatou příjmů z podílu na zisku. Odvolací finanční ředitelství v záhlaví označeným rozhodnutím zamítlo odvolání stěžovatelky a současně potvrdilo rozhodnutí - platební výměr správce daně. Výše citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti jako další soudní instance a ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Jak správní orgány, tak následně i oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud jako nezávislé orgány rozhodovaly nestranně a se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o dani z příjmů a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, která upravují průběh daňové kontroly, a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny.

Závěry krajského soudu, jakož i Nejvyššího správního soudu k naplnění podmínek aplikace zákazu zneužití práva považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické. Oba soudy se obšírně zabývaly pozadím celého případu a posoudily ekonomickou racionalitu uskutečněných operací. Nejvyšší správní soud se vyjádřil též k ústavním aspektům případu. V souvislosti s naplněním principu zneužití práva přitom oba soudy vyšly z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky č. j. 9 Afs 57/2015-120, 1 Afs 107/2004-48 nebo rozsudek rozšířeného senátu č. j. 7 Afs 54/2006-155), Soudního dvora Evropské unie (např. rozsudky ve věcech sp. zn. C-110/99, C-255/02 nebo C-196/04), jakož i Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 2714/07 a IV. ÚS 855/07). Kasační soud přiléhavě citoval zejména usnesení sp. zn. II. ÚS 2714/07, ve kterém zdejší soud dovodil, že "ačkoliv finanční právo (zde konkrétně zákon o daních z příjmů a zákon o správě daní a poplatků) institut zneužití práva explicitně nevymezuje, neznamená to, že by v této oblasti ke zneužívání práva či jeho obcházení docházet nemohlo, resp. že by chování, jež vykazuje znaky zneužití práva, nemohlo být za takové označeno, a z toho vyvozovány adekvátní právní důsledky."

K námitce stěžovatelky týkající se retrospektivního působení změn interpretace právních norem Ústavní soud uvádí, že stěžovatelkou citovaný nález zdejšího soudu sp. zn. IV. ÚS 3500/18 na daný případ nedopadá, neboť se týká posouzení temporálních účinků rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž se mění ustálená judikatura civilních (a nikoli správních) soudů ohledně promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy. Ústavní soud tedy uzavírá, že při přezkumu napadených rozhodnutí neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru