Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 264/12 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Hospodářská soutěž
žaloba/zdržovací
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.264.12.1
Datum podání25.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 44 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 264/12 ze dne 28. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova 50, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010, čj. 7 Cmo 286/2009 - 284, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, čj. 23 Cdo 2583/2010 - 321, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o ochranu proti jednání nekalé soutěže, ve kterém jako žalobce neuspěl. Podle ústavní stížnosti oba soudy svými rozhodnutími porušily jeho základní právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K zásadním vadám řízení před oběma soudy došlo přehlížením některých provedených důkazů a hodnocením, které jejich obsahu vůbec neodpovídá. Pokud jde o jednostrannost a tendenčnost důkazů, stěžovatel odkázal na body 11 až 14 svého odvolání. Podle stěžovatele zůstaly stranou hodnocení soudu i některé důležité souvislosti a skutkové otázky, na které opakovaně poukazoval. Oba soudy se dopustily svévolné aplikace norem jednoduchého práva, ve spojení s určitou libovůlí při hodnocení důkazů a též při rozhodování o rozsahu dokazování.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 30. 1. 2009, čj. 11 Cm 2/2003 - 221, pod bodem I. zastavil řízení o nároku na zdržení se uvádění do oběhu a upotřebení označeného výrobku, pod body II., III. a IV. žalobu na zaplacení zde uvedených finančních částek zamítl. Výrokem V. uložil žalovanému zaplatit stěžovateli 10.940,- Kč, jako přiměřené zadostiučinění a zbytek žalovaného zadostučinění v částce 89.060,- zamítl. Výrokem VI. zastavil řízení o nároku na vydání dokumentace.

K odvolání obou účastníků sporu Vrchní soud v Olomouci, rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, čj. 7 Cmo 286/2009 - 284, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. a výrokem II. zamítl žalobu stěžovatele na přiznání přiměřeného zadostiučinění. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním konstatoval, že účastníci v rozhodné době byli vůči sobě navzájem v soutěžním vztahu, neboť podnikají ve stejném oboru. Po provedeném dokazování uzavřel, že nelze dovodit, že by jednání žalovaného bylo způsobilé přivodit stěžovateli újmu, neboť bylo pouze věcí jeho obchodní strategie, aby využil nabídky zřejmě největšího odběratele jeho výrobků na trhu a smluvně s ním vztahy ošetřil. Stěžovatelem tvrzený ušlý zisk je třeba hodnotit jako pouhou spekulaci, která navíc zůstala zcela neprokázaná. Odvolací soud konstatoval, že zákon neurčuje rozsah újmy, která musí z určitého jednání aspoň hrozit, aby takové jednání mohlo být posouzeno jako nekalosoutěžní, neboť nehovoří např. o újmě značného rozsahu apod. S ohledem na rozhodovací praxi soudů lze dospět k závěru, že újma v zanedbatelném rozsahu, a to ať již hrozící nebo skutečně existující, vlastně újmou není. Současně platí, že pouhé způsobení újmy soutěžiteli, případně možnost takové újmy, sama o sobě nevypovídá o nekalém charakteru soutěžního jednání. Je-li újma způsobena takovými prostředky, které jsou v soutěžním boji považovány za soutěžně slušné, nelze z toho vyvozovat protiprávnost takového jednání. Pokud byl žalovaný obchodně pružnější než stěžovatel a s odběratelem uzavřel rámcovou smlouvu pro odbyt svých výrobků, nelze toto jednání hodnotit jako jednání, které by bylo objektivně způsobilé přivodit újmu spotřebitelům a jiným soutěžitelům, tedy ani stěžovateli. K nárokům stěžovatele na náhradu skutečné škody, jejíž výši opíral o závěry inventury, odvolací soud konstatoval, že se jedná o nároky, které, pokud stěžovateli skutečně vznikly, měly být uplatněny v režimu pracovněprávního vztahu z titulu odpovědnosti zaměstnance za škodu. Přitom stěžovatel netvrdil ani nemohl prokázat, že by inventuru provedl za přítomnosti žalovaného a v době trvání pracovního poměru.

Vzhledem k závěru, že jednání žalovaného nesplňuje všechna základní kritéria nekalé soutěže, nelze ani nárok stěžovatele na přiznání přiměřeného zadostiučinění považovat za důvodný. Pokud stěžovatel tvrdil ztrátu prestiže u firmy TALLER v Německu a firmy KABLO ELEKTRO, a. s., k těmto tvrzením neoznačil ani nepředložil žádný důkaz. Navíc ve vztahu k firmě KABLO ELEKTRO, a. s. byla jeho tvrzení zcela popřena dopisem, v němž tato firma stěžovateli nabízela další obchodní spolupráci. Lze tedy důvodně předpokládat, že by takto nepostupovala ve vztahu ke stěžovateli, jako podnikateli, vůči němuž by ztratila důvěru.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Vázán dovolacími důvody stěžovatele, dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud učinil závěr, že v daném případě nelze přiznat stěžovateli ani jeden z uplatněných nároků, tedy že nelze žalovanému uložit, aby stěžovateli uhradil ušlý zisk, věcnou škodu za odcizený materiál a přípravky, věcnou škodu za odcizené zástrčky a přiměřené zadostiučinění za tvrzenou, ale neprokázanou újmu. Ze skutkových zjištění soudů, která v dovolacím řízení nelze přezkoumávat, nelze dovodit, že by závěr odvolacího soudu, že nejde o nekalosoutěžní jednání žalovaného, byl v rozporu s hmotným právem.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry zejména odvolacího soudu. Zvolil stejné argumenty, které průběžně uplatňoval již během celého řízení před obecnými soudy. Nakonec i v textu ústavní stížnosti výslovně odkázal na obsah svých podání učiněných před obecnými soudy. Stěžovatel tak fakticky degraduje Ústavní soud do postavení jen další přezkumné instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).

Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení nelze než konstatovat, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Zejména Vrchní soud v Olomouci se věcí důkladně zabýval, správně aplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku i občanského soudního řádu. Zabýval se podrobně všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud pak jasně a srozumitelně vyložil, v čem spočívá nepřípustnost podaného dovolání a z jakých důvodů odvolací soud při svém rozhodování v ničem nepochybil. Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí a nepokládá za nutné k věci cokoli dodávat. V dané věci tedy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. V této souvislosti nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru