Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 264/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
soudce/podjatost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.264.10.1
Datum podání29.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 8, § 31

99/1963 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 264/10 ze dne 10. 3. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, čj. Nao 70/2009 - 30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým Nejvyšší správní soud rozhodl, že soudci Městského soudu v Praze, ve výroku jmenovaní, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 87/2009.

Podle názoru stěžovatele tímto usnesením Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, protože nezkoumal, podle čl. 95 Ústavy ČR, zda ustanovení § 8 SŘS, resp. § 14 OSŘ, jsou v souladu s ústavním pořádkem ČR. Zmíněná ustanovení omezují právo na nezávislý a nestranný soud a jsou tak v rozporu s mezinárodními a ústavními zárukami práva na spravedlivý proces před soudem. Postup Nejvyššího správního soudu považuje za protiústavní, neboť jím došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, umožňuje, aby Ústavní soud pochybení Nejvyššího správního soudu napravil, aniž by stěžovatel podal návrh na zrušení označených zákonných ustanovení či jejich části. Stěžovatel rovněž podal námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu JUDr. Pavlu Rychetskému.

Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, čj. Nao 70/2009 -30, Ústavní soud zjistil, že soudci Městského soudu v Praze, ve výroku jmenovitě uvedení, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 87/2009. Nejvyšší správní soud tak rozhodl o námitce podjatosti Městského soudu v Praze, vznesené stěžovatelem dne 6. 4. 2009 poté, co požádal nejvyšší státní zástupkyni o prošetření podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry "podezřelými soudci" Městského soudu v Praze. Toto podezření odůvodnil stěžovatel tím, že Městský soud v Praze "neplnil svou povinnost dohledu nad výkonem činnosti správce konkurzní podstaty", čímž měla být zmařena výplata odměny stěžovateli ve výši 8,314.720,- Kč. Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro vyloučení ve výroku jmenovaných soudců. Odkázal na své rozhodnutí čj. Nao 45/2009 -39, podle něhož účastník řízení nemůže namítat podjatost soudu jako instituce.

Nejvyšší správní soud vyložil námitku podjatosti stěžovatele tak, že se týká těch soudců Městského soudu v Praze, kteří mají, v souladu s rozvrhem práce, věc stěžovatele projednat a rozhodnout, tj. zejména soudců specializovaného senátu 10 Ca, případně soudců, kteří podle rozvrhu práce připadají v úvahu jako soudci zastupující, tj. soudců specializovaných senátů Městského soudu v Praze 9 Ca a 10 Ca. Z vyjádření jmenovaných soudců městského soudu k podané námitce podjatosti ani z obsahu spisu městského soudu nevyplývá, že by podáním trestního oznámení zaujali k věci, k účastníkům řízení či jejich zástupcům, takový poměr, který by je vylučoval z dalšího rozhodování. Tedy nelze dovodit, že by podání trestního oznámení založilo jejich negativní vztah ke stěžovateli, který by ovlivnil jejich další rozhodování. Závěrem Nejvyšší správní soud poznamenal, že v posuzované věci je spatřováno pochybení Městského soudu v Praze při dohlédací činnosti na průběh konkurzu, tedy v agendě, která není náplní správního soudnictví a podle rozvrhu práce ani nenáleží u Městského soudu v Praze senátům či samosoudcům specializovaným ve smyslu § 31 SŘS na věci správního soudnictví. Je tedy nepravděpodobné, že by se případné vyšetřování mohlo jakkoliv dotknout soudců rozhodujících věc vedenou u jmenovaného soudu pod sp. zn. 10 Ca 87/2009. Otázku, zda podání trestního oznámení může samo o sobě založit objektivní pochybnost o nepodjatosti soudce, již Nejvyšší správní soud řešil a zodpověděl ji záporně (srov. usnesení čj. Nao 36/2009 - 49).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

Po přezkumu ústavnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě a zcela přesvědčivě odůvodnil, přičemž se opřel o vlastní judikaturu i judikaturu Ústavního soudu. Podrobně se zabýval všemi argumenty stěžovatele a v plném rozsahu se s nimi vypořádal. Na jeho právní závěry lze v plném rozsahu odkázat. Pokud tedy zmíněný soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Pokud jde o námitku podjatosti soudce JUDr. Pavla Rychetského, ta byla formulována jen in eventum, tj. pro případ, že by mu příslušelo v souvislosti s řízením o této stížnosti provedení jakéhokoliv úkonu. K takovéto situaci nedošlo, proto se touto námitkou Ústavní soud nezabýval.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru