Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 264/01Usnesení ÚS ze dne 09.01.2002Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení poté, co již soud rozhodl

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkprocesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 2/25 SbNU 349
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.264.01
Datum podání02.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 87 odst.1 písm.d

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 170, § 208, § 222 odst.2, § 96 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 264/01 ze dne 9. 1. 2002

U 2/25 SbNU 349

Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení poté, co již soud rozhodl

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H., a.s. - v likvidaci, zastoupeného JUDr. M. Š., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 54 Cm 23/2000, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 7 Cmo 65/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský obchodní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ve věci žalobce D. J. proti žalovaným (stěžovateli a ing. B. V., CSc.) o odvolání likvidátora a jeho nahrazení jinou osobou rozhodl, že zpětvzetí žaloby je neúčinné.

V odůvodnění tohoto usnesení krajský obchodní soud uvedl, že usnesením ze dne 5. 8. 1999, sp. zn. 54 Cm 89/99, rozhodl, že ing. V. z funkce likvidátora odvolává a nahrazuje ho doc. Z. Č. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. 7 Cmo 612/2000, změnil citované usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ve výroku o odvolání likvidátora tak, že žalobu zamítl a ve výroku o jmenování nového likvidátora citované usnesení potvrdil. Podáním ze dne 31. 7. 2000, podané soudu osobně dne 24. 11. 2000, vzal žalobce D. J. žalobu v celém rozsahu zpět a navrhl, aby soud řízení zastavil. Protože však žalobce může vzít žalobu zpět pouze do okamžiku vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, rozhodl soud, že zpětvzetí žaloby je neúčinné, neboť k němu došlo až po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího.

Vrchní soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení Krajského obchodního soudu v Praze potvrdil.

V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud především konstatoval, že rozhodoval podle znění občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), platného před nabytím účinnosti novely č. 30/2000 Sb. Přitom vycházel z ustanovení § 208 o.s.ř., podle něhož je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, když již rozhodl soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí není dosud v právní moci, odvolací soud rozhodne o připuštění zpětvzetí. Soud zpětvzetí nepřipustí, jestliže druhý účastník z vážných důvodů s tím nesouhlasí. Jestliže zpětvzetí připustí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Podle ustanovení § 222 odst. 2 o.s.ř. odvolání může být odvolacím soudem vyřízeno i tak, že soud připustí vzetí návrhu na zahájení řízení zpět anebo schválí smír. Z dikce této právní úpravy vrchní soud dovodil, že k účinnému zpětvzetí žaloby musí dojít dříve, než odvolací soud o odvolání rozhodne, jelikož připuštění zpětvzetí žaloby je jeden ze způsobů vyřízení odvolání. Tak tomu však v souzené věci nebylo, jelikož odvolací soud rozhodl dne 6. 11. 2000 a ke zpětvzetí žaloby došlo až dne 24. 11. 2000.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že podle jeho názoru mělo být usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. 7 Cmo 612/2000, vyhlášeno veřejně, což se však nestalo, přestože šlo o rozhodnutí ve věci (§ 156, 167 a 170 o.s.ř.). Účastníci řízení prý o vyhlášení nebyli informováni a ve smyslu § 170 odst. 1 o.s.ř. proto řízení nemohlo skončit dříve než doručením rozhodnutí. Žalobci však údajně nebylo doručeno vůbec a fikce doručení nastala až dne 27. 11. 2000, takže až tohoto dne se mohlo jednat o rozhodnutí vyhlášené a tedy pro soud závazné a konečné, o čemž ostatně svědčí i vyznačení právní moci tohoto dne. Jestliže tedy žalobce D. J. vzal svůj žalobní návrh zpět dne 24. 11. 2000, učinil tak ještě před ukončením řízení. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s ustanovením § 208 o.s.ř. a také s ustanovením § 96 o.s.ř. a že řízení v této věci mělo být zastaveno. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhuje, aby byla obě napadená usnesení jako protiústavní zrušena.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ústavní stížnost dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, blíže provedeného zejména v ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je primárně koncipována jako procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených subjektivních veřejných základních práv a svobod. To znamená, že ústavní stížností zásadně disponuje toliko stěžovatel, který tvrdí, že protiústavním zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno některé jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

V souzené věci se však o takovou situaci zjevně nejedná. Jak totiž vyplývá z rekapitulační části odůvodnění tohoto usnesení, v daném případě je spornou otázka procesní účinnosti zpětvzetí žaloby. K zpětvzetí návrhu (žaloby) je dle ustanovení § 208 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. oprávněn toliko navrhovatel (žalobce) a jedná se o projev dispozitivnosti řízení. Ostatní účastníci řízení se k tomuto návrhu mohou toliko vyjádřit a soud zpětvzetí nepřipustí, jestliže s tím druhý účastník z vážných důvodů nesouhlasí. V daném případě však byl stěžovatel v předmětném řízení v postavení žalovaného a nikoliv žalobce. Je tedy zřejmé, že sice byl účastníkem řízení a napadená rozhodnutí se do určité míry dotkla jeho právní sféry - a proto ho Ústavní soud nemohl považovat za osobu zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti a již z tohoto procesního důvodu ústavní stížnost odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.], - jeho ústavně zaručená základní práva však napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena být nemohla a ústavní stížnost proto představuje již z tohoto důvodu zjevně neopodstatněný návrh. Je totiž nutno připomenout, že Ústavní soud je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR povolán k ochraně ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti, takže jeho zásah do předchozího řízení před orgány veřejné moci lze očekávat toliko v případě zjištění protiústavnosti a nikoliv pouhé protizákonnosti.

Nad tento rámec Ústavní soud jako obiter dictum uvádí, že ani v interpretaci a aplikaci jednoduchého práva ze strany krajského a vrchního soudu, tzn. citovaných ustanovení o.s.ř., neshledal protiústavní pochybení. Zákonná úprava zpětvzetí návrhu před novelou o.s.ř. totiž sice skutečně vycházela z toho, že o připuštění zpětvzetí je možno rozhodnout i poté, kdy již rozhodl soud prvního stupně, a jeho rozhodnutí není dosud v právní moci (§ 208 o.s.ř.); nicméně vrchní soud zároveň v odůvodnění napadeného usnesení správně argumentoval, že ze vztahu ustanovení § 208 a § 222 odst. 2 o.s.ř. lze logickým výkladem dovodit, že k účinnému zpětvzetí žaloby musí dojít dříve, než odvolací soud o odvolání rozhodne. V opačném případě by totiž podle názoru Ústavního soudu vznikla situace, kdy by vedle sebe existovalo nové (meritorní) rozhodnutí soudu druhého stupně a zároveň usnesení o zastavení řízení. Proto také novelou o.s.ř. (č. 30/2000 Sb.) bylo stanoveno, že "je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí" (§ 96 odst. 2 věta 2. o.s.ř.).

Konečně k námitkám stěžovatele, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. 7 Cmo 612/2000, mělo být vyhlášeno veřejně, což se však nestalo a že účastníci řízení o něm nebyli řádně informováni, Ústavní soud uvádí, že tyto námitky nejsou pro posouzení podané ústavní stížnosti relevantní, jelikož se vztahují k jinému rozhodnutí obecného soudu, než jsou rozhodnutí napadená touto ústavní stížností.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru