Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2637/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 9
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkosoba/blízká
trestná činnost
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2637.18.1
Datum podání02.08.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 11 odst.1 písm.l, § 163 odst.1

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2637/18 ze dne 18. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené JUDr. Josefem Peštou, advokátem se sídlem Lipenská 555, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 8. 2017, č. j. 50 T 35/2017, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 67 To 330/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, č. j. 3 Tdo 337/2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných částí usnesení obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1 a 3 tr. z., a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců a výkon trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Dále byl stěžovatelce uložen peněžitý trest ve výši 60.000 Kč. Pro případ nezaplacení byl stanoven náhradní trest v trvání 3 měsíců.

Proti citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které však bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 67 To 330/2017, zamítnuto. Následně podané dovolání Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 11. 4. 2018, č. j. 3 Tdo 337/2018, odmítl.

Stěžovatelka se měla trestného jednání dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v roce 2012 padělala podpis své matky na darovacích listinách a tím na sebe převedla nemovitosti, jež byly do té doby ve vlastnictví matky. Padělané podpisy pak nechala ověřit spoluobžalovanou V. N. Trestní stíhání stěžovatelky bylo zahájeno až po smrti poškozené (2014) a tato nemohla tudíž dát souhlas s trestním stíháním stěžovatelky. Z předložených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se zabývaly nejen zdravotním stavem poškozené v posledních letech jejího života a věrohodností podpisů na darovacích listinách, ale též samotnou přípustností trestního stíhání.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytkla obecným soudům, že se nezabývaly tím, že poškozená L. P. starší sama nikdy nedala souhlas s trestním stíháním stěžovatelky. Ta přitom dovozuje, že vydání jejího souhlasu by nebylo v zájmu poškozené. Soudy všech stupňů se podle stěžovatelky vyhnuly otázce, zda souhlasu poškozené je třeba v případě, kdy tato v průběhu trestního stíhání, resp. ještě před jeho zahájením, zemřela. Stát za pomocí nástrojů trestního práva nepřiměřeně zasáhl do rodinných vztahů, které má podle čl. 32 odst. 1 Listiny chránit. Stejně tak došlo k porušení zásady ultima ratio. Stěžovatelka dále namítla, že v její věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav, neboť nebyly provedeny znalecké posudky zabývající se zdravotním stavem poškozené. Z vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, jež je jí garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.

Podle Ústavního soudu jsou námitky stěžovatelky, týkající se zjištění zdravotního stavu poškozené, bezpředmětné. Závěry obecných soudů stojí na řadě svědeckých výpovědí, jež dostatečně odůvodňují názor obecných soudů o tom, v jakém zdravotním stavu se poškozená v době spáchání trestného činu nacházela. Stejně přesvědčivým se pak jeví i výpověď znalce plk. Mgr. Miloše Švandy, který zpracoval znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistika, specializace expertiza ručního písma.

Namítá-li stěžovatelka nepřípustnost trestního stíhání z důvodu nevydání souhlasu poškozené, nutno uvést, že z napadených rozhodnutí se podává, že tuto námitku vznesla stěžovatelka v soudním řízení jen v souvislosti se souhlasem svého bratra. Obecné soudy přitom správně poukázaly na skutečnost, že souhlas s trestním stíháním osoby blízké ve smyslu ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. je právem osobnostním, tedy nepřenositelným. Z rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, že by stěžovatelka v předchozím řízení namítala, že souhlas s jejím trestním stíháním nevyslovila sama poškozená, s tím přichází až v řízení před Ústavním soudem. V této fázi soudního řízení je však tato námitka nepřípustná, neboť nebyla namítána v předchozím řízení. Pro úplnost lze dodat, že i kdyby tak stěžovatelka učinila, nemělo by to na výsledek řízení žádný vliv, neboť podstatou souhlasu poškozeného je ponechat na jeho uvážení, zda trestní postih pachatele, nebude mít negativní dopad i na samotného poškozeného. Zákon tak u některých skutkových podstat upřednostňuje citové a jiné vazby poškozeného k pachateli, před potřebou jeho postihu.

V projednávaném případě nastala specifická situace spočívající v tom, že poškozená zemřela ještě před tím, než bylo zahájeno trestní stíhání. Objektivní skutečností tak došlo k zániku vztahu mezi poškozenou a obviněnou a institut souhlasu poškozeného se tak neuplatní. Právo udělit souhlas s trestním stíháním je právem osobnostním, které zaniká smrtí poškozeného.

Pokud v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatelky, nelze jim z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout, neboť své závěry řádně odůvodnily.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru