Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2632/10 #1Usnesení ÚS ze dne 05.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Karviná
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2632.10.1
Datum podání08.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 201, § 88 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2632/10 ze dne 5. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele D. T., zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem Ph.D., advokátem se sídlem AK Pivovarská 8, Vyškov, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 10. 2009, č. j. 1 T 84/2009-147, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2010, č. j. 6 To 648/2009-165, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, č. j. 8 Tdo 586/2010-184, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 trestního zákona. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody na jeden rok s podmíněným odkladem na dva roky a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky a 6 měsíců. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy měl v krvi nejméně 1,06 promile alkoholu, řídil osobní automobil a při průjezdu pravotočivou zatáčkou nezvládl řízení vozidla a vjel do protisměru, kde narazil do protijedoucího vozidla.

Stěžovatel nesouhlasil se závěrem obecných soudů, že jeho jednání vykazuje znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, a má za to, že mělo být posouzeno pouze jako přestupek podle přestupkového zákona č. 200/1990 Sb. Podle stěžovatele totiž existuje judikatura (uvádí příkladmo rozhodnutí R 12/1985), která považuje za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky jednání řidiče motorového vozidla v takovém stupni opojení alkoholem v době jízdy, kdy je u něj zpravidla zjištěno nejméně jedno promile alkoholu v krvi. Teprve od hranice jednoho promile alkoholu v krvi jde o absolutní nezpůsobilost k řízení motorových vozidel, zatímco při koncentracích nižších jde o nezpůsobilost relativní; je tedy nutno v takovém případě prokázat, že schopnost řídit motorové vozidlo byla skutečně snížena v rozsahu, v jakém předpokládá ustanovení § 201 trestního zákona.

Stěžovatel uvádí, že dechovou zkouškou byla u něho zjištěna hladina alkoholu v míře 0, 94 gramů na kilogram. Při krevním odběru uskutečněném v 6 hodin a 40 minut ráno pak byla u něho zjištěna míra alkoholu v krvi v hodnotě 0,83 gramů na kilogram. Prvostupňový soud však vycházel z odborného vyjádření vypracovaného znalkyní Ústavu soudního lékařství Dr. S., která uvedla, že vzhledem ke zpětnému přepočtu z objektivně stanovené hladiny alkoholu v krvi odebrané dne 4. 7. 2008 v 6 hodin 40 minut ráno s výsledkem 0,83 gramů na kilogram na dobu dopravní nehody, pohybovala se hladina alkoholu v krvi stěžovatele v rozpětí 1,06-1,21 gramu na kilogram. Podle stěžovatele je však toto vyjádření znalkyně nepřezkoumatelné, neboť z něho není patrna zejména metoda zpětného přepočtu hladiny alkoholu v krvi, nejsou z ní patrné ani veličiny, z jakých bylo vycházeno (například hmotnosti stěžovatele atd.). Stěžovatel se tak proti závěrům tohoto odborného vyjádření nemohl účinně bránit a není zdůvodněno, proč se měl nacházet ve vylučovací fázi alkoholové křivky. Soudy proto měly Dr. S. předvolat k výslechu k učiněným závěrům, aby stěžovatel mohl klást Dr. S. otázky.

Stěžovatel prohlásil, že i kdyby však od nedostatků tohoto vyjádření odhlédl, pak měl-li mít podle Dr. S. v době nehody v krvi nejméně 1,06 gramu na kilogram alkoholu, pak se tato hodnota blíží hranici jednoho gramu na kilogram tvořící hranici mezi přestupkem a trestným činem. Kvantifikované množství alkoholu v krvi blížící se hraniční hodnotě pro posouzení, zda jde o trestný čin, bylo nutno zohlednit při posouzení materiální stránky trestného činu; a to jak ve vztahu k základní skutkové podstatě, tak zejména ve vztahu k okolnostem podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákona.

Stěžovatel připomněl, že vedle hraniční hodnoty jednoho promile nebyl zohledněn ani jeho celkový přístup k celému případu, jeho chování před nehodou a po ní, neboť spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a podrobil se dechové zkoušce i odběru krve.

Stěžovatel dodal, že je nepřezkoumatelný i závěr soudu, proč uvěřil výpovědi jednoho svědka (poškozeného) a naopak neuvěřil výpovědi nejméně čtyř dalších svědků (svědčících ve prospěch stěžovatele) a nevypořádal se zjištěním, kdy a kde stěžovatel skutečně alkohol pil.

Na základě všech těchto skutečností má stěžovatel za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), zejména pak jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karviné evidovaný pod sp. zn. 1 T 84/2009. Zjistil, že jmenovaný soud uznal stěžovatele rozsudkem ze dne 27.10. 2009, č. j. 1 T 84/2009-147, vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona a odsoudil jej podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále stěžovateli uložil podle § 49 a § 50 trestního zákona trest zákazu činnosti spočívající zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let šesti měsíců. Současně rozhodl, že poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. (Skutkově šlo o to, že stěžovatel po předchozím požití alkoholu, maje v krvi nejméně 1,06 g/kg alkoholu, řídil ve 4.45 hod osobní automobil a při průjezdu zatáčkou vlivem vysoké rychlosti nezvládl vozidlo, vjel do opačného jízdního pruhu, narazil do protijedoucího auta řízeného A. H. a na obou vozech způsobil škodu ve výši nejméně 200.000 Kč a 200.000 Kč.)

V odůvodnění svého rozhodnutí prvostupňový soud zejména vysvětlil, proč vycházel ze zjištění, že stěžovatel požil alkoholické nápoje již před inkriminovanou jízdou a nikoliv až poté, co závažnou dopravní nehodu způsobil, byť to stěžovatel během trestního řízení tvrdil. Výpovědi svědků - spolupracovníků stěžovatele - kteří před soudem potvrzovali stěžovatelem tvrzený průběh nehody, resp. okolnosti těsně po nehodě následujících (tedy to, že se stěžovatel až po nehodě napil vodky) soud neuvěřil. Vycházel z toho, že tito svědci v podstatě nebyli sto správně popsat místo nehody a jejich vjem z této události se upínal zejména k láhvi alkoholu, ze které se měl stěžovatel napít. Ostatně, sám stěžovatel se policistům na místě zasahujícím přiznat, že před nehodou pil alkohol (dechová i krevní zkouška prokazující přítomnost alkoholu ve stěžovatelově těle byla pozitivní). Okresní soud odkázal i na výslech poškozeného - svědka H., který celou nehodu podrobně popsal.

Odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě z 29. 1. 2010, č. j. 6 To 648/2009-165, podle § 256 trestního řádu zamítnuto, neboť právní i skutkové závěry prvostupňového soudu byly správné. Ani krajský soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele uváděnými po celou dobu řízení jak před prvostupňovým soudem, tak i v rámci řízení o odvolání. I krajský soud považoval výpověď svědka H. (řidiče vozidla, do něhož stěžovatel narazil) za věrohodnou, neboť je podepřena záznamem o dechové zkoušce na alkohol, který byl učiněn bezprostředně po dopravní nehodě. Tam je konstatováno, že v dechu stěžovatele bylo zjištěno 0,94 promile alkoholu; stěžovatel se vyjádřil, že požil alkoholické nápoje dne 3. 7. 2008 od 19.00 do 22.00 hodin, a výslovně prohlásil, že před zkouškou 20 minut nejedl ani nepil, a to ani alkoholické nápoje. Tento zápis stěžovatel vlastnoručně společně s policisty podepsal (srov. číslo listu 32). Uvedený důkaz podle krajského soudu jednoznačně vyvrací pozdější tvrzení stěžovatele, že pil až těsně po dopravní nehodě. Ve světle těchto důkazů prý neobstojí jako věrohodné ani výpovědi svědků T. a F., že "obžalovaný stál u svého vozidla a v ruce držel nějakou láhev, což mohl být alkohol".

Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu z 19. 5. 2010, sp.zn. 8 Tdo 586/2010, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud uvedl - pokud stěžovatel v dovolání zpochybnil právní závěr, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, který si přivodil pod vlivem návykové látky, a pokud napadl naplnění materiální stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným - zejména následující:

Podstata jednání obviněného podle skutkových zjištění soudu spočívala v tom, že (...) po předchozím požití alkoholických nápojů, když v krvi měl nejméně 1,06 g/kg alkoholu, řídil osobní automobil (...) a při průjezdu pravotočivou zatáčkou vlivem vysoké rychlosti nezvládl na mokrém povrchu vozovky řízení vozidla, narazil do protijedoucího vozidla (...) čímž majitelům obou vozidel způsobil na vozidle škodu ve výši nejméně 200.000,- Kč.[...] Soud prvního stupně při posuzování stavu vylučujícího způsobilost obviněného vycházel jednak ze záznamu o výsledku dechové zkoušky, výsledku krevního odběru a též z odborného vyjádření z oboru toxikologie zpracovaného znalkyní Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice Ostrava (...). [P]odle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu. [...] Ve světle těchto závěrů není až tak podstatné, zda odborné vyjádření [znalkyně] bylo dostatečně odůvodněné a zda obsahovalo všechna potřebná výchozí fakta, která jsou podle obviněného důležitá pro závěr o přesvědčivém výpočtu hladiny alkoholu v jeho krvi v době činu. (...) Ve věci [totiž] byly shromážděny dostatečné důkazy svědčící o tom, že obviněný před jízdou motorovým vozidlem požil alkohol (...). Ačkoliv ani jedním z měření (...) nebyla zjištěna hodnota přesahující 1,00 g/kg alkoholu, nelze přece přehlédnout způsob jízdy obviněného, který byl příčinou nikoliv nevýznamné dopravní nehody, jeho chování při dopravní nehodě i po ní coby okolnosti zřetelně dokládající, že obviněný nebyl schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí [zde Nejvyšší soud odkázal na protokol o nehodě v silničním provozu s plánkem místa dopravní nehody a fotodokumentací a výpověď svědka H., podle kterého stěžovatel vystupoval zmateně a přiznal se k požívání alkoholu]. [...] Nejvyšší soud vzhledem k popsaným skutkovým zjištěním neshledal pochybení v právním posouzení skutku, byl-li kvalifikován jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., i kdyby bylo (striktně posuzováno) spolehlivě prokázáno jen to, že dechovou zkouškou provedenou po cca 43 minutách po spáchání činu bylo zjištěno 0,94 k/kg alkoholu v krvi obviněného a odběrem krve na alkohol, že obviněný měl ještě téměř dvě hodiny po spáchání činu 0,83 g/kg alkoholu v krvi. Jak je totiž z rozhodných skutkových zjištění patrné, obviněný i při tomto množství alkoholu v krvi nebyl způsobilý bezpečně řídit motorové vozidlo. Jestliže obviněný přesto vědomě vykonával tuto činnost (...) naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. [...] Dovolací soud nesdílí ani názor obviněného, že znaky trestného činu podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. nebyly naplněny po stránce materiální. (...) Není žádných pochyb o naplnění materiálních znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle § 201 tr. zák., jelikož stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je evidentně vyšší než nepatrný, a to jak se zřetelem na intenzitu, s jakou byl zasažen zájem chráněný citovaným ustanovením, tak i následky činu, okolnostmi, za nichž byl čin spáchán ... Stejně tak není rozumného důvodu pochybovat ani o splnění podmínek pro použití vyšší trestní sazby uvedených v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona., byť se k této otázce soudy explicitně nevyjádřily. Jednání, jímž obviněný dopravní nehodu zapříčinil, tj. rychlá jízda na mokrém povrchu, při níž nezvládl řízení vozidla, jakož i její následky se zřetelem na výši škody způsobené na obou vozidlech, přičemž jen náhodou nedošlo k závažnějšímu zranění poškozeného A. H., jsou nepochybně okolnostmi, které jen potvrzují, že způsobení dopravní nehody coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Karviné tak, že tohoto práva využít nechce.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásil, že obsahem ústavní stížnost je polemika se způsobem, jakým prvostupňový soud hodnotil důkazy. Podle krajského soudu okresní soud právě projednávaném případě nevybočil z mezí stanovených mu § 2 trestního řádu a § 125 trestního řádu. Proto krajský soud do věci nijak neingeroval.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel opakuje odvolací a dovolací námitky; proti samotnému rozhodnutí Nejvyššího soudu se však v ústavní stížnosti v podstatě nevymezuje.

Citovaná vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovateli k event. replice, neboť do věci nevnesla nic nového a Ústavní soud k nim při svém rozhodování nepřihlížel.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí či čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.

Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Soudy - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Všechny soudy, posuzující případ stěžovatele, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.

Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel z velké části jen opakuje námitky, které již uváděl v řízení před obecnými soudy. O tom, že k trestnému činu došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsán, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Tento závěr přitom nemůže zpochybnit ani argumentace stěžovatelem v ústavní stížností uvedená koncentrující se v podstatě do dvou hlavních námitek:

1) nepřezkoumatelnost odborného vyjádření příslušné znalkyně Dr. S., která dovodila že stěžovatel měl v době nehody v krvi více než jedno promile alkoholu v krvi;

2) upřednostnění výpovědi jednoho svědka (účastníka nehody - poškozeného) před výpověďmi ostatních svědků, kterých se nehoda přímo nedotýkala.

Tím, že soudy při svém rozhodování vycházely z těchto důkazů (tzn. výpovědi poškozeného a z nepřezkoumatelného vyjádření znalkyně) porušily podle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces.

Těmto námitkám nelze přiznat opodstatnění.

Pokud se týká vyjádření znalkyně Dr. S., odkazuje Ústavní soud v prvé řadě na usnesení Nejvyššího soudu, které pod bodem II tohoto usnesení obsáhle rekapituloval. Závěry tam uvedené jsou velmi přiléhavé a vhodně reflektují celý případ. Je z nich mimo jiné patrné, že odborné vyjádření znalkyně bylo jen jedním z řady důkazů, z nichž obecné soudy vycházely; nešlo přitom o důkaz jediný a hlavní.

Nad rámec toho Ústavní soud poznamenává, s poukazem na závěry odborné literatury (na kterou odkazuje i sám stěžovatel - srov. František Vondruška, Miroslav Růžička: K novým pravidlům pro řidiče a jejich trestnímu (a nejen trestnímu) postihu ve světle novely provedené zákonem č. 411/2005 Sb., Trestněprávní revue 10/2006, s. 299), že hranici jednoho promile, k níž stěžovatel přistupuje jako ke kruciální otázce toho, zda se dopustil příslušného trestného činu nebo jen přestupku, nelze vnímat tak dogmaticky, jak to stěžovatel činí. Hranice 1 promile, jako hraniční mez tolerance, kdy ani dobrý řidič není způsobilý k řízení v takové míře, že to má trestněprávní konsekvence, se ustálila v polovině minulého století s ohledem na tehdejší možnosti vědeckotechnického poznání. Tehdejší praxe se ujednotila v přesvědčení, že již hranice 0,8 promile alkoholu v krvi je pro řízení vozidla nebezpečná; právě s vědomím nutnosti určité tolerance k tehdy používané vědecké metodě byla však tato hranice stanovena na jedno promile alkoholu v krvi. Uvedená literatura se pak dovolává dnešní trestněprávní praxe běžně vycházející z toho, že i míra alkoholu v krvi dosahující hranice 0,8 promile alkoholu se považuje za znak vylučující způsobilost ve smyslu § 201 trestního zákona, a to v případě, že na základě dalších indicií je zjevné (například z výpovědí svědků), že jedinec je alkoholem ovlivněn; právě tak to bylo i v této konkrétní souzené věci. Ústavní soud nevidí důvod, aby uvedenou odbornou argumentaci ignoroval.

Stěžovatelova druhá námitka se týkala toho, že obecné soudy vycházely z výpovědí účastníka nehody (poškozeného) a nikoliv z výpovědí spolupracovníků stěžovatele, kteří projížděli náhodou kolem a nehodu viděli. Tu Ústavní soud zcela odkazuje na odůvodnění rozhodnutí zejména okresního soudu a krajského soudu, ve kterých byla tato námitka dostatečně reflektována.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru