Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2630/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Správní soudnictví
advokát
poplatek/soudní
lhůta/zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2630.15.1
Datum podání28.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9

99/1963 Sb., § 49


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2630/15 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jedličky, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem Pařížská 9, 110 00 Praha l, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 15 A 47/2014-36 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 As 196/2014- 25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 20. 8. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel tvrdil i porušení čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Magistrát města Teplice rozhodnutím z 21. 2. 2013, č. j. MgMT/010559/2013/Vrb, uložil stěžovateli pokutu ve výši 10.000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 56 odst. 1 písm. e) zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Krajský úřad Ústeckého kraje k odvolání žalobce rozhodnutím z 24. 6. 2014, č. j. 2062/2013 snížil výši pokuty na 7.000 Kč a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Stěžovatel podal dne 27. 8. 2014 proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje žalobu a požádal o přiznání odkladného účinku. Krajský soud v Ústí nad Labem usneseními ze dne 28. 8. 2014, č. j. 15 A 47/2014-31 a č. j. 15 A 47/2014-32, stěžovatele vyzval, aby zaplatil soudní poplatky za uvedené návrhy - 3.000 Kč, resp. 1.000 Kč - ve lhůtě 5 dní od doručení výzvy. Stěžovatel dne 2. 9. 2014 zaplatil pouze 1.000 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem proto usnesením z 15. 9. 2014, č. j. 15 A 47/2014-36, zastavil řízení o žalobě, neboť marně uplynula lhůta k zaplacení soudního poplatku za žalobu. Krajský soud konstatoval, že platbu 3.000 Kč, kterou stěžovatel jako žalobce učinil po zastavení řízení ve věci sp. zn. 15 A 39/2014, nemohl na zaplacení soudního poplatku v této věci započíst, neboť tento přeplatek již vrátil. Usnesení o zastavení řízení bylo stěžovateli doručeno dne 16. 9. 2014. Stěžovatel téhož dne (16. 9. 2014) zaslal krajskému soudu přípis, v němž sdělil, že přeplatek mu doposud nebyl vrácen, a proto tuto částku započetl na úhradu soudního poplatku za žalobu ke sp. zn. 15 A 47/2014. Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovateli přeplatek vrátil dne 18. 9. 2014; ten pak dne 30. 9. 2014 ke sp. zn. 15 A 47/2014 znovu zaplatil částku 3.000 Kč. Krajský soud v návaznosti na to přípisem z 1. 10. 2014, č. j. 15 A 47/2014-43, stěžovateli sdělil, že po právní moci usnesení o zastavení řízení dnem 16. 9. 2014 neměla již tato úhrada soudního poplatku na řízení žádný vliv, a proto mu tento přeplatek vrátí. Krajský soud dále uvedl, že zápočet na zaplacení soudního poplatku provést nemohl, v podrobnostech odkázal na usnesení o zastavení řízení z 15. 9. 2014, č. j. 15 A 47/2014-36.

3. Krajskému soudu nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v napadeném rozsudku, jímž byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele, vůbec vytýkat, že přeplatek ve výši 3.000 Kč vedený ke sp. zn. 15 A 39/2014 sám na úhradu soudních poplatků nezapočetl. Zákon o soudních poplatcích totiž soudům neukládá žádnou povinnost ex officio vyhledat ve svých evidencích "nadbytečné" platby a případně je zaúčtovat na dosud nezaplacené soudní poplatky. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel si nejpozději na základě výzev z 28. 8. 2014, sp. zn. 15 A 47/2014, byl vědom rozsahu své poplatkové povinnosti za žalobu z 27. 8. 2014 a za návrh na přiznání odkladného účinku žaloby, přesto však uhradil dne 2. 9. 2014 pouze částku 1.000 Kč a na další kroky ke splnění poplatkové povinnosti ve výši 3.000 Kč až do zastavení řízení dne 16. 9. 2014 zcela rezignoval. Ačkoliv tedy ze spisu vyplývá, že soudní poplatek k věci vedené pod sp. zn. 15 A 39/2014 krajský soud vrátil až dnem 18. 9. 2014, tj. 2 dny po právní moci zastavení řízení ve věci sp. zn. 15 A 47/2014, za uvedených okolností a z vyložených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud v postupu krajského soudu žádnou vadu. Nejvyšší správní soud, k dalším námitkám stěžovatele připomněl, že Ústavní soud již v usnesení z 28. 1. 2004, sp. zn. II. US 671/02, upozornil, že v souvislosti s účinností zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, se radikálně změnila judikatura ve věcech doručování výzev k zaplacení soudního poplatku v řízeních před správními soudy. Ústavní soud zde vyložil, že zaplacení soudního poplatku je zastupitelné jednání, při němž nedostatek osobní aktivity účastníka řízení nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu, neboť jeho podstatou je, aby soudní poplatek byl zaplacen. Ústavní soud poté uzavřel, že již od 1. 1. 2003 je tedy v souladu se zákonem (srov. § 42 odst. 2 s. ř. s.) a rovněž i ústavně konformní praxe správních soudů doručovat výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka řízení.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že krajský soud pochybil, pokud k úhradě soudního poplatku vyzval advokáta, a nikoli stěžovatele. Poplatkovou povinnost je povinen splnit stěžovatel (žalobce), nelze spravedlivě požadovat po právních zástupcích, aby platili soudní poplatky za své klienty. Stěžovatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 238/99 ze dne 24. 1. 2000, v němž Ústavní soud judikoval, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi samému. Stěžovatel se domnívá, že z ústavního pohledu neobstojí formalistický přístup obou soudů spočívající v neprovedení účetního započtení soudního poplatku, což má za následek, že napadené rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2062/2013, JID 860071/2014/KUUK je nadále v platnosti, ač dle stěžovatele je toto rozhodnutí nezákonné.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Stěžovatelem citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 238/99 ze dne 24. 1. 2000 reagovalo na předchozí právní úpravu poplatkové povinnosti v soudním řízení, a proto již není na posuzovaný případ použitelné. Naopak Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí správně odkázal na aktuální názor Ústavního soudu k výkladu zákona o soudních poplatcích, který nepovažuje doručení výzvy k úhradě poplatku jen právnímu zástupci za porušení stěžovatelových práv. Zaplacení soudního poplatku je zastupitelné jednání, při němž nedostatek osobní aktivity účastníka řízení nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu, neboť jeho podstatou je, aby soudní poplatek byl zaplacen. Rozhodně z toho neplyne, že by snad advokát měl platit soudní poplatek za svého klienta, musí však řádně a včas klienta poučit o poplatkové povinnosti a jako jeho procesní zástupce dbát splnění všech procesních povinností, mezi které úhrada soudního poplatku náleží.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru