Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 263/99Nález ÚS ze dne 08.01.2002Oprávnění soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu v období nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce ne

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkVlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 2/25 SbNU 9
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.263.99
Datum vyhlášení08.01.2002
Datum podání28.05.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb.

142/1947 Sb., § 3

229/1991 Sb., § 4 odst.2 písm.c, § 6 odst.1 písm.r

243/1992 Sb., § 2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 263/99 ze dne 8. 1. 2002

N 2/25 SbNU 9

Oprávnění soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu v období nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce ne

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci návrhu

ústavní stížnosti stěžovatelek 1) L. H., (právní nástupkyně

zemřelého původního stěžovatele ing. M. H.), 2) D. S-é, 3) ing. L.

B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999,

čj. 38 Ca 142/98 - 26,takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, čj. 38

Ca 142/98 - 26, a rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 1. 4. 1998, čj. PÚ/781/91/K/6, se

zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelky ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 10. 5.

1999 napadají v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze,

kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice,

okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 4. 1998, čj.

PÚ/781/91/K/6, jímž navrhovatelky - stěžovatelky - nenabývají

vlastnictví k jedné polovině nemovitostí v obci V., katastrálním

území Č., které jsou uvedeny v jeho výroku. Navrhují, aby napadený

rozsudek byl zrušen, neboť jsou přesvědčeny o tom, že toto

rozhodnutí, jakož i postup Městského soudu v Praze, je v rozporu

se zásadami spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1, 2 a čl.

38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v rozporu

s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod.

V důvodech této ústavní stížnosti stěžovatelky poukazují na

to, že z předložených písemných dokladů, které v mezidobí před

rozhodnutím odvolacího soudu zaslaly správnímu orgánu prvního

stupně se žádostí o autoremeduru, lze mít pochybnosti o přechodu

předmětných nemovitostí na stát, které byly ve vlastnictví jejich

právního předchůdce J. H., neboť v odůvodnění rozhodnutí

o konfiskaci majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945

Sb. není jednoznačně prokázán příčinný vztah mezi jednáním

a následkem, resp. následek dle stěžovatelek není zřejmý. Dále

poukazují na to, že v obou knihovních vložkách, v nichž byly

nárokované nemovitosti zapsány, jsou zápisy ze dne 29. 2. 1948, že

nemovitosti jsou dle návrhu Ministerstva zemědělství ze dne 11.

2. 1948 předmětem revize pozemkové reformy ve smyslu zákona č.

142/1947 Sb. O konfiskaci majetku J. H. dle dekretu č. 12/1945 Sb.

není v knihovních vložkách žádného zápisu. Kromě toho výměr

Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 1949 byl již pod vlivem

poúnorového společensko-politického uspořádání a dle stěžovatelek

hraničil s politickou perzekucí. Mají za to, že pro uplatnění

konfiskace majetku J. H. nebyly žádné důvody, neboť tento byl

národnosti české, státním příslušníkem ČSR (nikdy občanství

nepozbyl), s trvalým bydlištěm ve S. (do 7. 12. 1950, kdy zemřel),

k německé příslušnosti se nehlásil a žádným způsobem se proti čs.

státu neprovinil. Na jeho majetek byla naopak, z důvodu jeho

vlasteneckého postoje, uvalena dne 27. 1. 1941 německá nucená

správa. Dne 13. 2. 1943 byla celá rodina J. H. násilně vystěhována

z obce T. do patnáct let neobydlené hájovny u bažantnice v osadě

S. u Čáslavi. Stěžovatelky se domnívají, že odvolací Městský soud

v Praze, který se v přezkumném řízení ztotožnil se závěry

správního orgánu, jenž opřel své závěry o dobová tendenční

prohlášení členů místní organizace komunistické strany, kteří

jakožto bezzemci měli zájem na parcelaci nemovitostí právního

předchůdce stěžovatelů, nepostupoval správně, když nedoplnil

dokazování v této věci výpověďmi svědků ohledně neprovinění se J.

H. proti čs. státu, jak navrhovaly stěžovatelky a jak to

umožňovalo ustanovení § 250q odst. 1 o. s. ř.

Na základě výše uvedeného podání stěžovatelů zahájil Ústavní

soud ústní jednání o jejich ústavní stížnosti dne 3. července

2001. Právní zástupce stěžovatelů přitom předložil senátu oznámení

o tom, že stěžovatel ing. M. H. zemřel dne 8. 10. 2000. Dále

sdělil, že dědické řízení probíhá u Okresního soudu v Hradci

Králové pod sp. zn. D 1710/2000. Na to bez přerušení jednání senát

rozhodl, že za účelem dokončení zjištění právních nástupců ing. M.

H. se jednání odročuje a právní zástupce stěžovatelů byl vyzván,

aby předložil senátu listiny potřebné k pokračování v řízení,

zejména kopii rozhodnutí soudu o dědictví a plnou moc právního

zástupce stěžovatelů vyhotovenou na základě dědického řízení.

Podáním ze dne 10. 10. 2001 předložil právní zástupce

stěžovatelů usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5.

9. 2001, sp. zn. D 1710/2000 - 34, které nabylo právní moci dne

17. 9. 2001 a kterým bylo potvrzeno, že veškerý majetek, včetně

restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, nabyla jako jediná dědička ze závěti

pozůstalá manželka L. H-ová. Právní zástupce konstatoval, že paní

L. H. je právní nástupkyní prvního stěžovatele. Protože odpadla

překážka, pro kterou bylo jednání odročeno na neurčito, požádal

Ústavní soud, aby v řízení pokračoval a vydal nález, jímž se

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 38 Ca

142/98 - 26, zrušuje. Své prohlášení právní zástupce doplnil plnou

mocí ze dne 3. 10. 2001, kterou jej L. H. zmocnila, aby ji

zastupoval před Ústavním soudem ve věci předmětné ústavní

stížnosti.

K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili

jednotliví účastníci řízení a vedlejší účastníci.

Městský soud v Praze sdělil, že odkazuje na odůvodnění svého

rozsudku ze dne 28. 1. 1999, čj. 38 Ca 142/98 - 28, kterým

potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 1. 4. 1998, čj. PÚ 781/91/K/6. Má za to,

že správní orgán zjistil skutkový stav v postačujícím rozsahu pro

to, aby mohl rozhodnout a zcela důvodně se opřel o výměr Zemského

národního výboru v Praze ze dne 11. 2. 1948, v jehož odůvodnění

jsou citovány a hodnoceny svědecké výpovědi značného množství

slyšených osob, argumenty obhajoby J. H., z čehož vyplynul závěr

o tom, že J. H. spadá pod ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dále Městský soud v Praze

poukázal na to, že nelze nevidět, že návrh na postup dle zmíněného

dekretu proti J. H. podal Okresní národní výbor v Čáslavi již dne

22. 1. 1946, tedy delší dobu před 25. 2. 1948, a stejně tak

dokazování před Zemským národním výborem v Praze probíhalo také

před 25. 2. 1948. Nesouhlasí s argumentací stěžovatelů, že

konfiskační výměry byly aktem politické perzekuce J. H. a že byly

pouhou záminkou k tomu, aby byl zbaven majetku. Městský soud

v Praze má za to, že svým rozsudkem neporušil články 36 odst.

1 a 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že ústavní

stížnost nebyla podána důvodně.

Okresní úřad S., okresní pozemkový úřad, se vyjádřil tak, že

není v jeho pravomoci přezkoumávat rozhodnutí Zemského národního

výboru nebo Ministerstva zemědělství. Pokud tedy existuje výměr

Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. 2. 1948 o konfiskaci

zemědělského majetku J. H. dle dekretu č. 12/1945 Sb. a výměr

Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 1949, kterým bylo zamítnuto

odvolání J. H. do výměru Zemského národního výboru s tím, že

odvolatel byl uznán za osobu spadající pod ustanovení § 3 odst.

1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., znamená to, že uplatňovaný

majetek nebyl odebrán bez právního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. p)

zákona o půdě, ale přešel do vlastnictví státu ke dni účinnosti

uvedeného dekretu, tj. mimo rozhodnou dobu stanovenou pro účinnost

zákona o půdě. Uplatňovaný nárok nemohl být řešen ani podle zákona

č. 243/1992 Sb., neboť nebyla naplněna jedna ze základních

podmínek pro vydání nemovitostí, tj. neprovinění původního

vlastníka proti čs. státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 tohoto

zákona. Vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti nejsou uvedena

žádná nová fakta, která by nebyla předložena Městskému soudu

v Praze, souhlasí okresní pozemkový úřad s jeho rozsudkem ze dne

28. 1. 1999, čj. 38 Ca 142/98 - 26.

Š., a. s. N., se nemůže vyjádřit k tomu, zda se J. H.

provinil vůči čs. státu, zda byl kolaborantem či zrádcem. Pokud

bude rozhodnuto o vydání nemovitostí, o které oprávněné osoby

žádají, budou rozhodnutí respektovat.

Stejně se vyjádřil další vedlejší účastník, město V.

Lesy České republiky, s. p., lesní závod B., se vyjádřily

tak, že nemají k dispozici doklady, na základě kterých by mohly

poskytnout objektivní vyjádření.

Lesy České republiky, s. p., lesní správa V., věc ponechávají

na rozhodnutí Ústavního soudu, kterému se podrobí.

Myslivecké sdružení M. se k ústavní stížnosti vyjádřilo tak,

že o J. H., který se s rodinou odstěhoval asi v roce 1936, se

traduje, že byl člověkem impulzivním, "co na srdci, to na jazyku".

Ve věci jeho majetku nemají žádné nároky.

Územní pracoviště Pozemkového fondu ČR ve S. se ztotožňuje

s rozhodnutím OPÚ ze dne 1. 4. 1998, které bylo potvrzeno

rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, čj. 38 Ca

142/98 - 26.

Správa a údržba silnic S., státní příspěvková organizace, se

sídlem ve S. I, se k návrhu ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní soud v rámci projednávání předmětné ústavní stížnosti

z obsahu připojeného spisu Okresního úřadu S., okresního

pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ/781/91/K/6, zjistil, že stěžovatelé

uplatnili nárok na vydání nemovitostí u tohoto správního orgánu

podle zákona č. 229/1991 Sb. jako oprávněné osoby ve smyslu

ustanovení § 4 odst. 2 písm. c), a to žádostí ze dne 11. 10. 1991

a ze dne 1. 11. 1991. Vlastnické právo jim bylo obnoveno pouze

k ideální jedné polovině nemovitostí, patřících do

spoluvlastnictví manželky původního vlastníka J. H. - B. H.

(zemřelé dne 18. 11. 1951), které přešly na čs. stát podle zákona

č. 142/1947 Sb. a byl tak dán restituční důvod podle ustanovení

§ 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. Rozhodnutím Okresního

úřadu Strakonice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 4. 1998,

čj. PÚ/781/91/K/6, stěžovatelé nebyli uznáni oprávněnými osobami

k vydání ideální jedné poloviny nemovitostí v obci V.,

katastrálním území Č., které jsou vyjmenovány ve výroku tohoto

rozhodnutí po původním vlastníkovi J. H. s tím, že tyto

nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě výměru Zemského

národního výboru v Praze ze dne 11. 2. 1948, čj.

XIII-1-10301/4-1947 (jímž byl J. H. uznán za osobu spadající pod

ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. a jeho zemědělský majetek zkonfiskován pro účely

pozemkové reformy), a výměru Ministerstva zemědělství ze dne 6.

10. 1949, čj. 43.472/49-IX/A23, kterým bylo odvolání J. H. do

prvostupňového výměru, v dohodě s Ministerstvem vnitra, zamítnuto.

Okresní pozemkový úřad uzavřel, že zemědělský majetek, původně

patřící J. H., nepřešel na stát bez právního důvodu, ale

konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to

ke dni účinnosti dekretu - 23. 6. 1945, tedy mimo rozhodné období

podle zákona o půdě (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990). Dále správní orgán

ve svém rozhodnutí vyslovil, že nemovitosti nelze vydat ani podle

zákona č. 243/1992 Sb., neboť, i když syn původního vlastníka,

ing. M. H., a vnučky původního vlastníka, sice splňovali postavení

oprávněných osob podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) zákona č.

243/1992 Sb., nebyly splněny další předpoklady pro vydání

zemědělského majetku dle § 2 odst. 1 citovaného zákona, tj. že se

původní vlastník neprovinil proti čs. státu a nabyl zpět občanství

podle dekretu prezidenta republiky nebo příslušných zákonů.

Okresní pozemkový úřad vycházel z výměru Zemského národního výboru

v Praze ze dne 11. 2. 1948 a Ministerstva zemědělství ze dne 6.

10. 1949, na základě kterých původní vlastník nemovitostí J. H.

byl zařazen do okruhu osob, na něž se vztahuje dekret č. 12/1945

Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku

Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského

národa, a v nichž je konstatováno, že v činech J. H. byla naplněna

skutková podstata záměrné a aktivní podpory německých okupantů.

Konkrétní důkazy o takové činnosti však nebyly uvedeny ani blíže

specifikovány.

Proti tomuto rozhodnutí Okresního úřadu S., okresního

pozemkového úřadu, podali stěžovatelé opravný prostředek, ve

kterém nesouhlasí s názorem správního orgánu, že předmětné

nemovitosti nebylo možno převést do jejich vlastnictví, neboť

k přechodu vlastnictví na stát nedošlo v tzv. rozhodném období.

Poukazují na to, že právě pravomocné rozhodnutí Ministerstva

zemědělství, ze dne 6. 10. 1949, bylo vydáno v tomto rozhodném

období stanoveném v zákoně č. 229/1991 Sb. Vyslovili názor, že oba

konfiskační výměry byly aktem politické perzekuce ve smyslu

ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, která započala již

únorem 1948 a byla završena až konečným rozhodnutím Ministerstva

zemědělství v roce 1949. Oba výměry byly podle stěžovatelů pouhou

záminkou k tomu, aby J. H., jakožto politický odpůrce

nastupujícího režimu a představitel nepřátelské třídy, byl zbaven

majetku. Politická perzekuce dle stěžovatelů vyplývá z odůvodnění

výměru Zemského národního výboru v Praze, když z konkrétně

citovaných výroků jednotlivých svědků neplyne, že by J. H.

sympatizoval s fašismem a hitlerovským Německem. Stěžovatelé

navrhli, aby Městský soud v Praze, v rámci svého přezkumu

správního rozhodnutí, provedl důkazy výslechy tří svědků, kteří

jako svědci tehdejších událostí mohou potvrdit politickou

perzekuci J. H. v obci T.

O opravném prostředku stěžovatelů rozhodl Městský soud

v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 1999, čj. 38 Ca 142/98 - 26,

kterým bylo rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 1. 4. 1998 potvrzeno. Městský soud

v Praze přezkoumal podle ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř., §

250q odst. 2 o. s. ř. a § 9 odst. 4, 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, zákonnost správního rozhodnutí ze dne

1. 4. 1998, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl

k závěru, že opravný prostředek není opodstatněný. Ztotožnil se se

závěrem okresního pozemkového úřadu, že ve správním řízení bylo

prokázáno, že není dán zákonný znak ustanovení § 2 odst. 1 zákona

č. 243/1992 Sb., spočívající v neprovinění původního vlastníka

proti čs. státu. Neztotožnil se s úvahou správního orgánu, pokud

jde o další nesplněnou podmínku ustanovení § 2 odst. 1 citovaného

zákona, tj. pokud jde o to, že původní vlastník znovu nenabyl čs.

státní občanství. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 22/94. Dospěl k závěru, že podle jeho názoru

nedošlo v případě J. H. ke zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. ve

smyslu politické perzekuce a jelikož z tohoto důvodu nebyla

naplněna jedna ze základních podmínek pro vydání nemovitostí, tj.

neprovinění se proti čs. státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1

zákona č. 243/1992 Sb., má za to, že správní orgán o nevydání

předmětných nemovitostí rozhodl v souladu se zákonem. Čestná

prohlášení K. P., J. K. a Z. B. ze dne 3. 7. 1998 Městský soud

nebral v úvahu s odkazem na odůvodnění rozhodnutí Zemského

národního výboru v Praze ze dne 11. 2. 1948, "z něhož jsou patrny

výroky a prohlášení J. H., které byly svědecky prokázány a jež

naplňují znaky záměrné a aktivní podpory německých okupantů".

Existence či neexistence důkazů však byla i zde opomenuta.

Ústavní soud v rámci projednávání návrhu ústavní stížnosti

stěžovatelek, po seznámení se spisovým materiálem, dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Již z pouhého seznámení se s obsahem výměru Zemského

národního výboru v Praze ze dne 11. 2. 1948 a výměru Ministerstva

zemědělství ze dne 6. 10. 1949 Ústavní soud dospěl k zhodnocení,

že se jedná o jednostranně zaměřený a účelový akt, nesoucí znaky

politické zvůle nastupujícího a od 25. 2. 1948 vládnoucího

komunistického režimu. Zejména je to patrné z toho, že oba výměry

se zabývají jen verbálními projevy J. H., kterým je přikládán

rozhodující význam při posuzování toho, zda J. H. spadá pod

ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., které

potvrdila jen jedna skupina svědků, druhá skupina svědků, svědčící

ve prospěch J. H., jakož i samotná obrana J. H., však brána

v úvahu nebyla. Svědčí o tom odůvodnění výměru Zemského národního

výboru v Praze, mj. čl. 6: "Skutková podstata § 3 odst. 1 písm. a)

dekretu č. 12/1945 Sb. je zcela bezpečně zjištěna výpověďmi svědků

(první skupiny) zde citovaných, takže i kdyby všechna příznivá

prohlášení, J. H. svědčící, byla prokázána, nemohl by k tomu

Zemský národní výbor přihlížet, protože instituce účinné lítosti

není dekretu č. 12/1945 Sb. známa". Na jedné straně toto

rozhodnutí bere v úvahu výpovědi svědků (první skupiny)

potvrzující, že J. H. pronesl výrok "Hitlera na vás" apod. a má je

za prokázané, aniž by se zabýval jejich hodnověrností, na druhé

straně toto rozhodnutí nepřikládá žádnou váhu tomu, že další

svědci (druhé skupiny) vypověděli, že J. H. se ničím vůči českému

národu v době okupace nezpronevěřil. Dále v rozhodnutí není vůbec

přihlédnuto k tomu, že na majetek J. H. byla dne 27. 1. 1941

uvalena německá nucená správa. Zemský národní výbor ve svém

rozhodnutí hodnotí mj. i to, že "postoj J. H. k lidově

demokratické vládní formě nezměnil ani v době, kdy ČSR byla opět

obnovena, ještě v září r. 1945 prohlašoval Berana a Háchu za

národní mučedníky a urážel Stalina.", aniž by hodnotil konkrétní

činy, které J. H. vykonal ve prospěch spoluobčanů, o kterých

vypověděla druhá skupina svědků svědčících ve prospěch J. H. Také

obsah výměru Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 1949 nese

známky politické perzekuce J. H., jež vyplývá mj. z odůvodnění na

str. 3 a 4 tohoto výměru, kde se uvádí: ".V obou těchto případech

jde o aktivní podporu německých okupantů, neboť v prvém případě se

snažil vyvolati v českém obyvatelstvu příznivou náladu pro budoucí

invasi Hitlerovou do ČSR nebo aspoň zmírniti odpor jeho proti

okupaci, v druhém pak vynucoval na svých zaměstnancích zvýšený

pracovní výkon v zemědělství, které mělo v prvé řadě sloužiti

německému válečnému úsilí. Že pak tato podpora byla také

odvolatelem zamýšlena a měla tedy také ráz záměrnosti se podává

z celého jeho stranicko-politického zaměření, kdyžtě právě

o předválečné straně agrární a jejích vedoucích činitelích je

notoricky známo, že z odporu proti demokraticko-pokrokovému hnutí

a zejména ze strachu před možným pronikáním komunismu byli ochotni

se spojiti s každým, kdo byl ochoten proti tomuto hnutí bojovati.

Za tohoto stavu věci však je nerozhodno, že snad odvolatel jinak

se choval jako řádný Čech, kdyžtě právě z toho, co bylo uvedeno,

se podává, že jeho češství bylo ve směru právě naznačeném

postiženo kazem, který dával jeho počinům charakter záměrného

počínání. Nemusil proto odvolací úřad prováděti nabízené důkazy

o tom, že se odvolatel jinak choval jako řádný Čech".

Městský soud v Praze těmito oběma výměry provedl důkaz,

vyvodil však z nich nesprávné závěry.

Zde je namístě citovat nález Ústavního soudu č. 76 (sp. zn.

IV. ÚS 32/95), že "v restitučním řízení nejsou sice soudy

oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí

z minulého období, pokud však jde o správní akty přijaté v tzv.

rozhodném období, jsou oprávněny posuzovat jejich dopad

z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů - v daném

případě tedy uvedených v § 6 zákona o půdě - a to i v případech,

kdy ke ztrátě majetku došlo před rozhodným obdobím".

Kromě tohoto zcela konkrétního výkladového pravidla Ústavní

soud odkazuje na to, že ve své rozhodovací činnosti vycházel ze

skutečnosti, že v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 šlo o období

nesvobody, v němž docházelo ke zneužití dekretů komunistickým

režimem při vydávání správních aktů. Respektoval proto vůli

zákonodárce, pokud jde o naplnění smyslu restitučních zákonů,

kterým je zmírnění křivd, spáchaných v období nesvobody,

v návaznosti na jednotlivé zákonodárcem formulované restituční

důvody.

Ústavní soud, aniž by zpochybnil, že ke konfiskaci dle

dekretu č. 12/1945 Sb. mohlo dojít ke dni 23. 6. 1945, podpořil ve

svých nálezech tendenci těch obecných soudů, které přistoupily

k restitučním předpisům jako ke speciální právní úpravě se všemi

důsledky z toho plynoucími, tedy včetně oprávnění i povinnosti

soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu v období

nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo

postupu, porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody

a napravovat vzniklé chyby v rámci přístupu k aplikaci

restitučních předpisů.

Ústavní soud při posuzování těchto a obdobných případů

vycházel z toho, že restituční zákony jsou leges speciales,

kterými se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit

následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících

v porušování lidských práv ze strany státu. Stát a jeho orgány

jsou proto povinny postupovat v řízení podle těchto zákonů,

v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních

lidských právech má být alespoň částečně kompenzována. U řady

občanů, kteří mnohdy postrádali základní informace a poučení, byla

jejich situace využívána proti jejich zájmům, a tím i proti

stanovenému účelu restituce. Tím naléhavěji vzniká v těchto věcech

nutnost v procesním i meritorním posuzování ze strany obecných

soudů zaručovat právo každé osoby na soudní ochranu podle čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod a splňovat prvořadou

povinnost soudů, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům podle čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Městský soud v Praze

nedostatečně posoudil restituční věc stěžovatelů, když rozhodl,

aniž by doplnil řízení výslechy navržených svědků o občanském

a politickém postoji J. H. v době před okupací a v době okupace

(což bylo odepřeno J. H. v době řízení, která byla zakončena výše

citovanými výměry). Nebylo také možno nepřihlédnout k tomu, že

řízení před Městským soudem v Praze zůstalo kusé, pokud jde

o zjištění a zhodnocení toho, zda J. H. za své verbální výroky, za

které byl oběma výše citovanými výměry označen za osobu spadající

pod ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., byl

trestně stíhán, či zda byl stíhán či potrestán za nějakou

konkrétní činnost či jednání dle dekretu č. 16/1945 Sb., případně

dekretu č. 138/1945 Sb., či zda byl zajištěn jako osoba státně

nespolehlivá dle dekretu č. 137/1945 Sb.

Provedení těchto důkazů bylo nezbytné k tomu, aby byl získán

podklad pro posouzení otázky, zda J. H. skutečně ex lege ke dni

23. 6. 1945 pozbyl předmětný majetek, nebo zda - právě proto, že

hmotněprávní podmínky pro konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb.

dány nebyly - bylo nutno na něj pohlížet jako na vlastníka a od

posouzení této otázky pak dovodit závěr o tom, zda výměr Zemského

národního výboru a výměr Ministerstva zemědělství, jenž byl vydán

již v tzv. rozhodném období, jsou akty politické perzekuce dle §

6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, eventuálně postupu porušujícího

obecně uznávaná lidská práva a zda byl dán právní důvod ke

konfiskaci předmětných nemovitostí J. H. či nikoli, či zda došlo

k přechodu nemovitostí na stát bez právního důvodu.

Ústavní soud, s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem,

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stížností

napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byly porušeny články

36 odst. 1, 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož

i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, když právům stěžovatelů nebyla poskytnuta náležitá

ochrana. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti

stěžovatelů vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze

zrušil. Současně zrušil z ekonomických důvodů a pro zjednodušení

dalších procesních kroků i rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice,

okresního pozemkového úřadu.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. ledna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru