Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2628/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
Skutková podstata trestného činu
důkaz/formální posouzení
škoda/materiální
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2628.14.1
Datum podání07.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 205 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2628/14 ze dne 22. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., právně zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem Chelčického 1, Chomutov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 2 T 112/2013, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 9 To 423/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. 4 Tdo 554/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť "dne 21. 3. 2013 v době od 11:15 hodin do 17:35 hodin v Praze 4, Veslařský ostrov 59, v objektu Policie ČR, poříčního oddělení, v úmyslu získat pro svou osobu majetkový prospěch pod záminkou přesunu kancelářského papíru na jiné pracoviště Policie ČR, uložil jako vedoucí oddělení svému podřízenému P. J., aby mu pomohl vynosit ze skladu kancelářských potřeb 20 krabic kancelářského papíru o rozměru A4, obsahujících celkem 100 balíků po 500 listech v celkové hodnotě 6.390,- Kč do služebního vozidla Policie ČR Škoda Octavia combi, RZ X1, poté obžalovaný sám tyto krabice přeskládal do vlastního vozidla značky Škoda Octavia, RZ X2, a následně s tímto kancelářským papírem naložil dosud nezjištěným způsobem a tímto jednáním způsobil poškozené Policii ČR, Krajskému ředitelství policie hl. města Prahy škodu ve výši 6.390,- Kč". Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl zavázán k náhradě škody poškozené Policii ČR ve výši 6 390 Kč.

3. Soud prvního stupně opřel svůj výrok o vině zejména o svědecké výpovědi několika svědků a kamerový záznam. Podle soudu má usvědčující charakter rovněž vyčíslení škody vypracované poškozeným subjektem.

4. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání státní zástupce i stěžovatel. Ten v něm zejména namítal, že jeho odsouzení je v rozporu se zásadou in dubio pro reo, že v jeho rozhodnutí absentuje argumentace, z níž by bylo možno dovodit úmysl stěžovatele přisvojit si cizí věc, že soud nezkoumal ani motiv a pohnutku a nezabýval se všemi okolnostmi, které vycházely z jednotlivých výpovědí svědků. Podle stěžovatele převážná část svědků potvrdila běžnou praxi, při níž se při stěhování z jednotlivých oddělení používaly prázdné krabice od papíru, na něž byly běžně používány originální umělohmotné pásky. Jediným důkazem o počtu krabic je kamerový záznam, z něhož však nelze bez pochybností dovodit, že jejich obsahem byl pouze papír.

5. Odvolání stěžovatele i státního zástupce Městský soud v Praze zamítl. V odůvodnění usnesení odmítl námitky stěžovatele a přiklonil se ke skutkovému ději tak, jek jej zjistil soud prvního stupně.

6. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dne 17. 3. 2014 dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu v podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že námitky stěžovatele, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V souvislosti s nevyhověním návrhu na provedení dalšího důkazu (vyšetřovací pokus) poukazoval stěžovatel na tzv. opomenuté důkazy. V dané věci se však podle dovolacího soudu nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 5 odůvodnění usnesení zabývá právě otázkou, proč neshledává návrh na doplnění dokazování důvodným. Nejvyšší soud v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, nespatřoval ani žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají podle dovolacího soudu potřebný obsahový základ ve svědecké výpovědi svědka P. J., který podrobně, dostatečně konkrétně a bez podstatných rozporů popsal okolnosti ztráty krabic s kancelářským papírem, přičemž tato výpověď byla v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly především výpovědi svědků A., Č., L. a videozáznamy pořízené kamerovým systémem z inkriminovaného dne.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy opomněly v řízení zhodnotit důkazy, jež svědčily v jeho prospěch, a že nebyla dostatečně prokázána výše způsobené škody, jež je klíčová pro určení, zda se vůbec v dané věci jednalo o trestný čin. V trestním řízení se stěžovatel proti obvinění bránil tím, že v důsledku změny pracovní pozice se musel stěhovat a logicky si s sebou vzal i kancelářské krabice, u kterých využil skladnost a snadnou manipulovatelnost. Dílem krabice obsahovaly opravdu kancelářský papír a dílem osobní věci stěžovatele, jakož i pracovní pomůcky. Svou obhajobu podepřel důkazy, zejména výpovědí svědka Ch. nebo výpovědí svědka H. Svědek H., H., i L. potvrdili, že stěžovatel při stěhování krabice od kancelářského papíru běžně využíval, a nebyl to jenom on. Využívání krabic od kancelářského papíru byla běžná a zavedená zvyklost. Svědek H. rovněž potvrdil dohodu se stěžovatelem, že papír si vezme na nové pracoviště.

8. Tyto důkazní prostředky měly klíčový charakter a stěžovatel na ně před obecnými soudy opakovaně upozorňoval. V odůvodnění rozsudku se tyto výpovědi neobjevují a obecné soudy se s nimi nevypořádávají. Výše uvedené svědecké výpovědi se tak podle stěžovatele postupně staly tzv. opomenutými důkazy, kterými se soud nezabýval, ačkoliv tak učinit měl. Ignorování těchto výpovědí a jejich roli v obhajobě stěžovatele namítal stěžovatel i ve svém odvolání. Ani odvolací soud však tuto vadu nezhojil a v podstatě jen zopakoval výklad událostí soudem prvního stupně.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že další vada v postupu všech orgánů činných v trestním řízení spočívala v tom, že k vyčíslení škody došlo toliko v hrubém a nedbalém zjištění založeném čistě na vizuálním odhadu jednoho svědka. Soud zjistil škodu tak, že vyšel z tvrzení svědkyně Č. ("...ze skladu zmizelo asi 20 krabic kancelářského papíru..." a z tvrzení svědka J., který počítal krabice na záznamu, ale nakonec si sám odporoval ve svědecké výpovědi, kde uvedl počty jiné.

10. Stěžovatel má za to, že v jeho případě nepostupovaly soudy s takovou pečlivostí, kterou bylo spravedlivé očekávat za situace, kdy stěžovatel "lavíruje" na samé formální hranici trestného činu. Soudy se nevypořádaly s tím, proč nevzaly v potaz důkazy v jeho prospěch a nezjistili přesněji tolik důležitou hranici škody.

11. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 jakož i Městský soud v Praze ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se vyjádřil k tzv. opomenutým důkazům, když uvedl, že zejména odvolací soud se s nimi vypořádal při hodnocení důkazu v odůvodnění svého rozhodnutí (čl. 4 a 5). Nejvyšší soud považuje podanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdalo. Městské státní zastupitelství v Praze ani Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 se k věci nevyjádřily. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovateli k replice.

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

14. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

15. Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 (N II. ÚS 658/14 5 5/1 SbNU 41)]. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11 a 12 tr. řádu). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

16. Žádná flagrantní či excesivní pochybení nebyla v nyní posuzovaném případě zjištěna. Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou plně akceptovatelné. Své právní závěry obecné soudy založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž dospěly.

17. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo však stěžovateli upřeno nebylo. Dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení a proti rozhodnutí soudů mu byly k dispozici řádné i mimořádné opravné prostředky, které využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv.

18. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné na zdůvodnění rozhodnutí těchto soudů, s nímž se ztotožňuje, odkázat.

19. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy požadavkům spravedlivého procesu dostály.

20. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z usnesení Nejvyššího soudu je patrno, proč nepovažoval stěžovatelovu námitku ohledně tzv. opomenutých důkazů za důvodnou.

21. Pokud jde o otázku výše způsobené škody, z napadených rozhodnutí obecných soudů jasně vyplývá, jakým způsobem a na základě jakých provedených důkazů k jejímu stanovení soudy dospěly a že takto stanovená výše škody je škodou nikoli nepatrnou, jež je znakem skutkové podstaty souzeného trestného činu. Ústavní soud s ohledem na svoji roli nemůže výši škody v jednotlivých případech do detailů posuzovat, jeho oprávnění je omezeno na přezkoumání postupu obecných soudů (orgánů činných v trestním řízení) při jejím vyčíslení tak, aby nedošlo k takovým významným excesům, jež by mohly mít vliv i na samotnou trestnost činu.

22. Ústavní soud závěrem poznamenává, že jím zdůrazňovaný princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní či kázeňská. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však nejsou splněny podmínky pro nahrazení trestní odpovědnosti toliko odpovědností pracovněprávní, resp. kázeňskou.

23. Po přezkoumání napadených rozhodnutí tedy Ústavní soud neshledal, že by jimi byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru