Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2627/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkúčastník řízení/vedlejší
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2627.11.1
Datum podání05.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 93, § 203 odst.1, § 231 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2627/11 ze dne 19. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: AB - CREDIT, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1658/121, zastoupené Mgr. Janem Mackem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2011, čj. 29 Cdo 4038/2009 - 879, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu jako porušujícího její základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k ní a konečně v čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud zmíněným rozsudkem odmítl dovolání na základě argumentu, že jako vedlejší účastník není osobou oprávněnou podat dovolání. Tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo na spravedlivý proces, protože se nemohla dovoláním domáhat svých práv a účastnit se dovolacího řízení. Jelikož u dovolání občanský soudní řád neobsahuje specifickou úpravu ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi v občanském soudním řízení, je nutné je interpretovat s ohledem na zásadu rovnosti. Rozsudek Nejvyššího soudu tak vykazuje známky svévole a došlo jím k porušení zásady rovnosti účastníků a ochrany jejich procesních práv. Stěžovatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 164/2003.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že společnost Stazap Properties, a. s., podala žalobu na vynětí v žalobě označených nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce IFC TRANSPORT, spol. s r. o. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, čj. 26 Cm 265/2000 - 660, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, čj. 13 Cmo 531/2007 - 779, jeho rozsudek změnil tak, že ze soupisu majetku konkurzní podstaty vyloučil stavbu č. p. 599 na pozemcích parc. č. 721/8 až 721/31, včetně pozemků a pozemky parc. č. 660/1, 716/1, 721/7, 925/3 a 970/17. Ohledně vyloučení pozemků parc. č. 659 a 662/3 rozsudek Městského soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V uvedeném sporu stěžovatelka vystupovala jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Proto její dovolání proti zmíněnému rozsudku Nejvyšší soud odmítl rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, čj. 29 Cdo 4038/2009 - 879, jako podané neoprávněnou osobou.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a argumentů v ní obsažených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatelky s tím, že její dovolání bylo odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou, protože v předcházejících stadiích řízení vystupovala jen jako vedlejší účastník na straně žalované.

Občanský soudní řád výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Výslovně připouští aktivní legitimaci vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky podat (§ 203 odst. 1 a § 231 odst. 1 OSŘ ve znění účinném od 1. ledna 2001). Judikatura obecných soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 162/2003, ze dne 27. 5. 2003, uveřejněné pod číslem 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, usnesení sp. zn. 29 Cdo 4341/2008, ze dne 27. 11. 2008 a další) se ustálila na závěru, že zmíněný zákon vedlejšímu účastníkovi právo podat dovolání nedává. Tento výklad je zastáván i v právní teorii (viz Bureš, J.; Drápal, L.; Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, Praha C. H. Beck, 2001, str. 995, bod 2.). Stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 164/2003, ze dne 13. 2. 2003, bylo překonáno následnou judikaturou téhož soudu.

Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že právo na soudní a jinou právní ochranu, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jí zjevně upřeno nebylo. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, tedy v podstatě právo na proces respektující příslušná procesní pravidla, včetně vydání soudního rozhodnutí, a nikoli úspěch v soudním sporu podle představ stěžovatelky.

Ústavní soud tedy neshledal, že by zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Pokud jde o její nesouhlas s výkladem problematiky dovolání a postavení vedlejšího účastníka ze strany Nejvyššího soudu, lze jen konstatovat, že je to právě Nejvyšší soud, kterému, podle § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jejich jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje. Nahrazovat tuto jeho roli, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Napadené rozhodnutí vychází z ustálené judikatury, založené na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě, o jehož správnosti nemá Ústavní soud důvod pochybovat.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru