Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2622/20 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvě... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trest/výkon
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2622.20.1
Datum podání11.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2

40/2009 Sb., § 88


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2622/20 ze dne 10. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Praha 4, Klapálkova 3132/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2020 sp. zn. 67 To 177/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. 2020 sp. zn. 37 PP 22/2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel obsáhle cituje obecné předpoklady pro posuzování žádostí odsouzených o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, které vyplývají z judikatury Ústavního soudu. Uvádí, že není vhodné vycházet pouze z počtu kázeňských odměn a trestů bez uvedení toho, za co byly uloženy. Zdůrazňuje, že si je vědom existence své silné duševní nemoci, a připomíná, že žádal o léčení na specializovaném pracovišti v Kuřimi, což mu nebylo umožněno. Názory trestních soudů ohledně prognózy jeho dalšího chování jsou podle něj primárně založeny na okolnostech, které hrály roli dříve při samotném uložení trestu, a předjímají, že spáchaná trestná činnost v minulosti vede automaticky k nejisté prognóze vedení řádného života. Má za to, že trestní soudy opomněly přihlédnout k dalším relevantním okolnostem, jako byl jeho zájem se léčit, hodnocení věznice, absolvované programy, spolupráci s třetími stranami a připojení se ředitele věznice, a ignorovaly jeho snahu se polepšit a vést normální život. Podle jeho názoru ze žádného z napadených rozhodnutí není zřejmé, proč nelze učinit závěr o dosažení efektivní nápravy. Trestní soudy tak měly porušit svou povinnost náležitě a přesvědčivě odůvodnit svá rozhodnutí.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu se proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jeví plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud v prvé řadě nemůže stěžovateli přisvědčit, že trestní soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Zejména Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") přehledně a dostatečně podrobně popsal všechny rozhodné skutečnosti případu a jejich hodnocení a přesvědčivě vysvětlil svůj závěr o nesplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele na svobodu (srov. č. l. 3 usnesení). Některé tyto podstatné okolnosti přitom stěžovatel zcela přehlíží, resp. se k nim ve své ústavní stížnosti nijak nevyjadřuje; jde např. o skutečnost, že stěžovatel musel být do výkonu trestu dodán, kterou obvodní soud logicky hodnotil k tíži stěžovatele.

Soud prvního stupně rovněž připomněl, že se stěžovatel nevyrovnal s náhradou škody, což nepochybně představuje jednu z důležitých aktuálních okolností. Trestní soudy nepřehlédly ani hodnocení chování stěžovatele ve věznici, nicméně označily je jako průměrné, přičemž závěr, že převýchova stěžovatele nebyla dokončena, dovodily primárně z jeho psychologické charakteristiky. Trestní soudy se neomezily jen na strohé uvedení počtu kázeňských odměn, neboť Městský soud v Praze uvedl, že byl stěžovatel dvakrát kázeňsky odměněn za brigádnickou činnost, tj. specifikoval důvod udělení odměn.

Negativní prognózu ohledně budoucího chování stěžovatele, tedy vedení řádného života, trestní soudy sice skutečně odvíjely primárně od trestní minulosti stěžovatele, avšak nečinily tak formalisticky, nýbrž zohlednily specifické okolnosti vztahující se k jeho předchozí trestné činnosti. Obvodní soud tak zcela legitimně poukázal na to, že stěžovatel byl ještě před uložením trestu, jenž aktuálně vykonává, odsouzen za trestnou činnost stejného druhu, tj. za sexuálně motivovaný delikt, přičemž svou trestnou činnost páchal vůči nezletilé poškozené, načež se opětovně dopustil podobného deliktu, navíc s gradující závažností. Nejprve byl odsouzen za trestný čin pohlavního zneužívání, aktuálně byl odsouzen za zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jenž spáchal vůči vlastní dceři. Obvodní soud tedy trestní minulost stěžovatele hodnotil komplexně, s přihlédnutím k jejímu charakteru a vývoji, čímž dostál požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 482/18 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).

Obvodní soud konečně poukázal i na skutečnost, že stěžovatel je osobou s poruchou sexuální preference, původně mu bylo uloženo ambulantní léčení a nyní bylo přistoupeno k ústavní formě. Proto dospěl k logickému závěru, že bez absolvování ústavní léčby neexistují záruky stran jeho vedení řádného života na svobodě. Ústavní soud k tomu podotýká, že v tomto směru není rozhodující, proč ústavní léčení doposud nemohlo proběhnout. Z hlediska posuzování podmínek pro podmíněné propuštění (konkrétně podmínky spočívající v předpokladu vedení řádného života) má význam pouze skutečnost, že léčení neproběhlo, takže duševní porucha stěžovatele může představovat významný rizikový faktor v jeho dalším chování. Ten nemůže být přehlížen, zvláště když ve svém důsledku znamená možnost dalšího sexuálního trestného činu spáchaného na dítěti.

Z usnesení obvodního soudu je rovněž zřejmé, že nepřehlédl další relevantní okolnosti, jak tvrdí stěžovatel. Nalézací soud zaznamenal tvrzení stěžovatele ohledně jeho sebereflexe, lítosti, snahy žít na svobodě řádně, vyrovnat se s trestnou činností a vysvětlit to poškozené dceři. Obvodní soud (a ve shodě s ním i Městský soud v Praze) však konstatoval, že tyto okolnosti nemohly převážit nad výše uvedenými negativy.

Ústavní soud uzavírá, že pokud trestní soudy na základě uvedených skutečností dospěly k závěru, že v případě stěžovatele nejsou splněny dvě zákonné podmínky podmíněného propuštění, tj. prokázání polepšení a prognóza vedení řádného života, nepovažuje to za projev svévole a neshledává relevantní důvod tento závěr zpochybňovat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru