Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 262/04Usnesení ÚS ze dne 20.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
lhůta
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.262.04
Datum podání04.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 262/04 ze dne 20. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. J. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 230/2004-57 ze dne 19. 2. 2004, proti rozsudku Krajského soudu v Praze 23 Co 291/2003-41 ze dne 30. 9. 2003 a proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu - západ č.j. 5 C 720/2001-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 230/2004-57 ze dne 19. 2. 2004, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze 23 Co 291/2003-41 ze dne 30. 9. 2003, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu pro Prahu - západ č.j. 5 C 720/2001-20. Označeným rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele o náhradu mrtvého a živého inventáře ve výši 1.112.825,- Kč. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu napadenými rozhodnutími spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Napadený rozsudek dovolacího soudu chybně považuje prekluzívní lhůtu vztahující se k podání výzvy na vydání za lhůtu vztahující se na plnění, tedy vydání náhrady za živý a mrtvý inventář. V řízení nikdy nevznikly jakékoliv pochybnosti o tom, že by příslušná výzva nebyla včas podána. Dovolací soud se nezabýval dovolacími námitkami, které se vztahovaly "k dobrým mravům". Dovolací soud převzal nepodložený závěr soudu odvolacího, že jsem se měl dozvědět o nevůli povinného plnit ze žaloby, jíž se domáhal určení, že můj nárok je promlčen. Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je prý zcela nepřesvědčivé, jsou zohledněny pouze některé skutečnosti, a to ještě způsobem částečně zkreslujícím. Napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, porušují právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu tím, že mu ve svém důsledku odpírají možnost domoci se svého nároku soudní cestou. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje důvody, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti přitom zcela zřetelně nevyplývá, k porušení kterého základního práva mělo rozsudkem dovolacího soudu dojít. Obsahově se tak stěžovatel domáhá dalšího přezkumu věci, která byla pravomocně skončena v řádném dvoustupňovém řízení a poté v řízení o mimořádném opravném prostředku. Dále Nejvyšší soud uvedl, že nemá důvodu ke změně právních závěrů obsažených v odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí, a proto na toto odůvodnění plně odkázal.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v ústavní stížnosti napadáno pouze v obecné rovině, neboť konkrétní výhrady se týkají rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Zdůraznil, že je přesvědčen, že k porušení procesních práv stěžovatele v průběhu řízení před odvolacím soudem ani samotným rozhodnutím nedošlo.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 720/2001 vedený u Okresního soudu Praha - západ. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), žalobou domáhal, aby žalovanému Z. d. V. P. byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.112.825,- Kč jako náhradu mrtvého a živého inventáře, který do družstva vnesl jeho právní předchůdce. Okresní soud Praha - západ rozsudkem č.j. 5 C 720/2001-20 ze dne 11. 3. 2003 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel uplatňoval nárok na výše uvedené plnění z dohody uzavřené se žalovaným dne 25. 2. 1993, která však je neplatná, neboť výše nároku v ní nebyla jednoznačně stanovena. Z neplatné dohody se nelze úspěšně domáhat plnění, takže soud považoval za nadbytečné zabývat se otázkou promlčení stěžovatelova restitučního nároku. Přesto však soud I. stupně doplnil, že výše uvedenou dohodu nelze považovat za uznání dluhu (a to pro její neurčitost), takže nelze uvažovat o desetileté promlčecí době. Lhůty stanovené v zákoně o půdě již uplynuly a uplynula i obecná tříletá promlčecí lhůta

K odvolání stěžovatele, který nesouhlasil se závěrem o neplatnosti dohody ze dne 25. 7. 1993 a námitku promlčení považoval za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy, Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 23 Co 291/2003-41 ze dne 30. 9. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se odvolací soud zabýval posouzením platnosti dohody ze dne 25. 2. 1993 a dospěl k závěru, že tato dohoda je neplatná, protože výše náhrady není vymezena žádným určitým způsobem. Dále uvedl, že tuto dohodu není možno považovat ani za uznání dluhu jako jednostranný úkon žalovaného, a to z obdobných důvodů (neurčitost vymezení výše dluhu). Proto v souzené věci platí obecná 3letá promlčecí doba (§ 101 občanského zákoníku); ta počala běžet dne 5. 6. 1998, kdy se stěžovatel dozvěděl ze žaloby žalovaného vedené pod sp. zn. 3 C 125/98 o jeho odmítavém postoji k platnosti návrhu. Stěžovatel však žalobu podal dne 20. 12. 2001, tedy opožděně.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 28 Cdo 230/2004-57 ze dne 19. 2. 2004 dovolání stěžovatele zamítl. Dovolací soud konstatoval, že nesvědčí-li stěžovateli platný právní titul v jím tvrzené smlouvě a nelze-li písemnost mezi účastníky kvalifikovat ani jako uznání dluhu, nastupují důsledky plynoucí ze zákona č. 229/1991 Sb. Současně se vypořádal s posouzením lhůt k uplatnění nároku. Dovolací soud při hodnocení správnosti závěrů odvolacího soudu se proto neztotožnil s hodnocením lhůt, které pozůstávaly žalobci poté, co nepřijal (beztak neurčitě formulovaný, tudíž neplatný) návrh dohody s osobou povinnou, jako lhůt promlčecích. Dospěl k závěru, že v dané věci měl žalobce postupovat v souladu s ustanoveními zákona o půdě (§§ 20 odst. 1, 13 odst. 3), která nevylučovala "postoupení řádného uplatnění nároků žalobce na náhradu", ovšem v prekluzivních lhůtách v těchto ustanoveních uvedených. Skutková zjištění odvolacího soudu v tomto směru poskytují podklad pro závěr o prekluzi nároků žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu je prý tak ve svých důsledcích (vzdor odlišnému nepřiléhavému hodnocení lhůt k uplatnění žalobcových nároků) správné.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutno se vypořádat s tím, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl zrušit jednak rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 230/2004-57 ze dne 19. 2. 2004, jednak rozsudek Okresního soudu Praha - západ č.j. 5 C 720/2001-20 ze dne 11. 3. 2003, ale i rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 539/99-44 ze dne 12. 4. 2000. Ústavní soud podle kontextu celé ústavní stížnosti dospěl k závěru, že stěžovatel brojil proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu a rozhodnutím mu předcházejícím, jež jsou uvedena v záhlaví, tedy i proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, č.j. 23 Co 291/2003-41. Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 539/99-44 ze dne 12. 4. 2000, který výslovně zmiňuje, je však podána opožděně, neboť zákonná 60denní lhůty k jejímu podání již uplynula marně; (ostatně v uvedeném řízení byla žaloba ZD V. P. proti stěžovateli pravomocně zamítnuta, takže stěžovatel v něm byl úspěšný).

Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatel ústavní stížnost směřoval proti všem rozhodnutím obecných soudů v tomto řízení, avšak odůvodnění ústavní stížnosti je zaměřeno jen na rozpory, které stěžovatel spatřoval v rozhodnutí soudu dovolacího. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že se dovolací soud zabýval posouzením dovolání stěžovatele v hranicích daných příslušnými ustanovení občanského soudního řádu a že při aplikaci těchto ustanovení postupoval ústavně konformním způsobem. Pokud se dovolací soud neztotožnil s názorem odvolacího soudu na charakter lhůt, týkajících se uplatnění nároku (a označil je za prekluzivní), neznamená takový závěr zpochybnění věcné správnosti rozhodnutí soudu II. stupně. Ostatně i dovolací soud dospěl k názoru, že stěžovatel uplatnil svůj nárok opožděně. Základ právního posouzení, na němž byly všechny napadené rozsudky postaveny, tj. neplatnost dohody ze dne 25. 2. 1993 a nemožnost jejího posouzení jako uznání dluhu, zůstal pak nezpochybněn. Ústavní soud sám se nezabýval otázkou posouzení těchto lhůt, neboť se jedná o výklad a aplikaci běžného práva, které nedosahují ústavněprávní úrovně; sama argumentace Nejvyššího soudu se jeví být logická, jasná a přesvědčivá. Ústavní soud pak připomíná, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy nebyl neúspěšný jen proto, že by pro uplatněnou námitku promlčení (pozn.: podle Nejvyššího soudu prekluze) nemohl být nárok přisouzen, leč i z toho důvodu, že dohoda, ze které svůj nárok odvozoval, byla neplatná. Tyto závěry lze podle mínění Ústavního soudu akceptovat i z hlediska ústavněprávního.

Obecně pak Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí konstatuje, že samotný neúspěch ve věci nemůže být považován na porušení práva na soudní a jinou právní ochranu.

Proto Ústavní soud na základě provedeného řízení dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími ústavní práva stěžovatele podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu, jichž se dovolává, porušena nebyla.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. b) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), odmítnout.

Za této situace procesní situace bylo vyloučeno přiznat stěžovateli právo na náhradu nákladů na jeho zastoupení, jichž se v ústavní stížnosti domáhal (§ 83 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru