Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 262/02Usnesení ÚS ze dne 25.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Plná moc
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.262.02
Datum podání09.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 55b

40/1964 Sb., § 23, § 33b

99/1963 Sb., § 244


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 262/02 ze dne 25. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 262/02

Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. D. K., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2002, č. j. 29 Ca 556/2000 - 33 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2002, č. j. 29 Ca 118/2001 - 21,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu ČR doručena dne 9. 5. 2002, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť se výše uvedenými rozhodnutími cítí dotčen na svých základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadenými usneseními Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. V odůvodnění (pro obě v záhlaví citovaná usnesení shodném) je mimo jiné uvedeno, že se stěžovatel žalobami podanými u Krajského soudu v Brně dne 20. 12. 2000 domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 10. 2000, č. j. FŘ-110/1741/00-0107 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 10. 2000, č. j. FŘ-110/1742/00-0107. Těmito rozhodnutími bylo ve smyslu § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 337/1992 Sb.), rozhodnuto o žádosti stěžovatele o přezkoumání pravomocného rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 13. 10. 1999, č. j. 119457/99/293912/6685, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 ve výši 821. 676,- Kč, a dále pravomocného rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 13. 10. 1999, č. j. 119469/99/293912/6685, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 ve výši 47.729,- Kč, tak, že se přezkumné řízení nepovoluje.

Řízení o žalobách proti v záhlaví citovaným rozhodnutím finančního ředitelství, zastavil krajský soud, jak již bylo uvedeno, rozhodnutími, jež jsou nyní napadána ústavní stížností. Soud se domnívá, že žalobami napadená rozhodnutí nemohou být podle zákonné úpravy předmětem přezkoumání soudem. Řízení o žádosti daňového subjektu na přezkoumání pravomocného daňového rozhodnutí se rozpadá do dvou fází. V první se správce daně rozhoduje, zda přezkum povolí, ve druhé pak dojde k samotnému přezkumu. Napadená rozhodnutí finančního ředitelství byla ukončena již v první fázi, v čemž obecný soud shledal, že nedošlo k založení, změně, zrušení či závaznému určení práv nebo povinností žalobce, jak to má na mysli ustanovení § 244 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném do 31. 12. 2002 (dále jen "o. s. ř." ), v důsledku čehož se jedná o rozhodnutí soudem nepřezkoumatelná. Dále uvedl, že dikce ustanovení § 55b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. stanoví, že rozhodnutí správce daně (při současném splnění určitých podmínek) "může" být přezkoumáno. Z toho tedy vyvodil, že na zahájení přezkumného řízení ve smyslu ustanovení § 55b zákona č. 337/1992 Sb. není právní nárok aiz toho důvodu lze hovořit o tom, že negativním rozhodnutím finančního ředitelství nemohlo dojít k zásahu do subjektivních práv stěžovatele. Proto obecný soud řízení zastavil, neboť žaloby směřovaly proti rozhodnutím, která nemohou být předmětem přezkoumání soudem (§ 250d odst. 3 o. s. ř.).

V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, že v jeho případě rozhodnutími finančního ředitelství nedošlo ke vzniku, změně či zrušení práv nebo povinností. Stěžovatel se domnívá, že důvody pro přezkum obou pravomocných daňových rozhodnutí byly splněny, proto se domnívá, že nepovolením přezkumu bylo zasaženo do sféry jeho práv zásadním způsobem. Dle jeho názoru se v daném případě jedná o jeho ochranu vlastnického práva, tudíž soudní přezkum obou výše citovaných rozhodnutí orgánů veřejné moci byl odepřen v rozporu s Listinou. Má za to, že pokud finanční úřad rozhodl, že věc nebude znovu projednána, jedná se o rozhodnutí, kterým se závazně určují práva a povinnosti stěžovatele a krajský soud, který odepřel přezkum výše citovaných rozhodnutí finančního úřadu, nesprávně a značně zužujícím způsobem interpretoval ustanovení § 244 o. s. ř. Dále stěžovatel nesouhlasí s interpretací krajského soudu ohledně ustanovení § 55b zákona č. 337/1992 Sb., neboť se domnívá, že zákonodárce neměl záměr ponechat zcela na libovůli daňových orgánů rozhodování, která daňová rozhodnutí (při současném splnění zákonem stanovených podmínek) budou přezkoumána a která nikoliv. Vzhledem k výše uvedenému proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž v záhlaví citovaná usnesení zruší.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně, který v první řadě nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že bylo zasaženo do jeho vlastnických práv, neboť podle názoru krajského soudu nelze v případě jakéhokoliv daňového řízení hovořit o tom, že by rozhodnutí v těchto řízeních vydaná zasahovala bezprostředně do vlastnického práva adresátů veřejné správy. Dále odkazuje na odůvodnění obou napadených usnesení. S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak krajský soud považuje tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 odst. 2 Listiny za zcela nedůvodné.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu § 83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ČR ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci nebyla možná.

Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud ČR rovněž v souzené věci. Přezkum rozhodnutí dle ustanovení § 55b zákona č. 337/1992 Sb. je dle tohoto právního předpisu považován za mimořádný opravný prostředek. Jeho konstrukce spočívá v tom, že daňové rozhodnutí může být pro rozpor s daňovými předpisy nebo pro podstatné vady řízení po přezkoumání zrušeno, nahrazeno jiným či změněno. V daném případě ale stěžovatel nevyužil svého práva podat odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu Brno-venkov o dodatečných platebních výměrech, č. j. 119457/99/293912/6685 a č. j. 119469/99/293912/6685. Samozřejmě nepodal ani správní žalobu, případně ústavní stížnost ve vztahu k ní. Podáním mimořádného opravného prostředku bez vyčerpání prostředků řádných není vyčerpáním všech prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně práva poskytuje. Je tedy zřejmé, že v tomto případě stěžovatel prostředky k ochraně svých práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu nevyčerpal.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 25. června 2002

JUDr. Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru