Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2611/09 #1Usnesení ÚS ze dne 22.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOpatrovník
Náklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2611.09.1
Datum podání07.10.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný právní předpis; 177/1996 Sb.; o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); § 9/5

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.5

99/1963 Sb., § 30 odst.2, § 29 odst.3, § 140 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2611/09 ze dne 22. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. N., zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Ostrava 1, Sokolská tř. 21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2009, čj. 32 Cm 209/2009 - 35, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2009, čj. 7 Cmo 332/2009 - 45, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zároveň navrhl zrušení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Uvedl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2009, čj. 23 Sm 425/2008 - 26, byl ustanoven opatrovníkem M. H. podle § 29 odst. 3 OSŘ. O jeho odměně, jako opatrovníka, rozhodl Krajský soud v Ostravě výrokem III. rozsudku ze dne 28. 5. 2009, čj. 32 Cm 209/2009 - 35, kterým mu přiznal částku 2.142,- Kč. S touto výší odměny nesouhlasil, podal proto odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil.

Svůj nesouhlas s postupem a rozhodnutími obecných soudů stěžovatel odůvodnil tím, že ustanovení opatrovníkem podle § 29 odst. 3 OSŘ je třeba považovat, podle zákona o advokacii, za poskytování právních služeb advokátem. V daném případě mu byla přiznána odměna značně nižší než odměna, kterou přiznává tatáž vyhláška při zastoupení na základě plné moci či rozhodnutí o ustanovení podle § 30 odst. 2 OSŘ, přestože se jedná o tutéž práci. Mezi činností advokáta, který byl ustanoven účastníkovi neznámého pobytu, a advokáta, který byl ustanoven podle § 30 odst. 2 OSŘ, není zásadní rozdíl. Naopak, opatrovník ustanovený osobě neznámého pobytu má pozici značně ztíženou, neboť může vycházet jen z obsahu spisu, a nikoli z informací klienta, se kterým se nemá možnost setkat. Proto nesouhlasil s názorem soudů obou stupňů, že činnost advokáta - opatrovníka ustanoveného podle § 29 odst. 3 OSŘ je ryze formální. Poukázal na to, že pokud by byl jako advokát ustanoven podle § 30 odst. 2 OSŘ, náležela by mu odměna za zastoupení ve výši 13.756,40 Kč, tedy téměř 6krát vyšší, než kterou dostal.

Stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 a sp. zn. Pl. ÚS 15/02, z nichž vyplývá, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle zákonodárce, přičemž k porušení zásady rovnosti přístupu k právům dojde tehdy, jestliže se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatnění rozdílného přístupu. Jelikož je odměna ustanoveného opatrovníka z řad advokátů podle § 9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. značně nižší než odměna, kterou přiznává tatáž vyhláška při zastoupení na základě plné moci či rozhodnutí o ustanovení podle § 30 odst. 2 OSŘ, přestože se jedná o tutéž práci, dochází k porušení základních práv přiznaných Listinou základních práv a svobod, neboť zde nejsou dány objektivní a rozumné důvody pro uplatnění rozdílného přístupu.

Stěžovatel je tak přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 9 odst. 1, odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod, když mu na základě aplikace ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. byla přiznána nižší odměna.

Z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě v bodě III. výroku shora označeného rozsudku uložil České republice povinnost zaplatit stěžovateli za zastupování částku 2.142,- Kč. Tento výrok odůvodnil tím, že podle § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných důvodů se nemůže nikoli jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, se považuje za tarifní hodnotu částka 500,- Kč. Podle § 7 bod 1 citované vyhlášky tak činí mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby 300,- Kč. Opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů tak náleží náhrada nákladů řízení ve výši 2.142,- Kč, představující odměnu za tři úkony právní služby po 300,- Kč, tři paušální náhrady výdajů po 300,- Kč a z toho 19 % daň z přidané hodnoty.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci uvedený výrok potvrdil. V odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že činnost opatrovníka vykonávaná advokátem se považuje za poskytování právních služeb. V § 140 odst. 2 OSŘ se, ve znění účinném od 1. 4. 2006, výslovně hovoří jen o případu, kdy byl účastníkovi ustanoven zástupcem advokát. Vzhledem k tomu, že opatrovník je v občanském soudním řízení považován za zástupce účastníka na základě rozhodnutí, dopadá § 140 odst. 2 OSŘ také na situaci, kdy účastníkovi byl z řad advokátů ustanoven opatrovník. Odměna za zastupování, včetně odměny za výkon funkce opatrovníka, se advokátovi určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o mimosmluvní odměně. Je-li advokát plátcem daně z přidané hodnoty, má nárok též na daň z přidané hodnoty ve výši 19 % ze základu tvořeného součtem přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. V posuzovaném případě přiznal soud prvního stupně advokátovi, ustanovenému opatrovníkem účastníka řízení podle § 29 odst. 3 OSŘ, odměnu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve správné výši podle § 9 odst. 5, které je ustanovením speciálním, vztahujícím se právě na případy, kdy byl do funkce opatrovníka, jak výše uvedeno, ustanoven advokát. Ztotožnil se s výší odměny, jak ji stanovil krajský soud. Podle odvolacího soudu je výkon funkce opatrovníka účastníka, jemuž byl opatrovníkem ustanoven advokát podle § 29 odst. 3 OSŘ, sice výkonem advokátní činnosti, ale nelze ji srovnávat s výkonem činnosti advokáta, ustanoveného účastníkovi zástupcem podle § 30 odst. 2 OSŘ. Výkon činnosti advokáta spočívá v zastupování účastníka, který je znám a aktivně se účastní řízení, což vyžaduje styk a spolupráci advokáta s tímto účastníkem. Naopak činnost advokáta - opatrovníka účastníka řízení, ustanoveného podle § 29 odst. 3 OSŘ, je zpravidla jen formální.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel polemizuje s právními závěry krajského i vrchního soudu a jejich postup v dané věci považuje za nesprávný. Ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., kterým se upravuje odměna opatrovníka, označil za nezákonné a protiústavní. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska jejich ústavnosti a dospěl k závěru, že obecné soudy obou stupňů při svém rozhodování o odměně stěžovatele postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. Jejich rozhodnutí je zároveň v souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2022/09, v němž byla řešena zcela totožná problematika. Ústavní soud neshledal důvod, aby se v posuzované věci od svého předchozího závěru odchýlil. Nedošlo tedy k porušení základních práv stěžovatele, jak to uvádí v ústavní stížnosti.

Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

Stěžovatel využil svého práva a podal návrh na zrušení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Návrh na zrušení uvedeného ustanovení odůvodnil tím, že zakládá neodůvodněnou nerovnost při poskytování odměny advokátovi a současně jím není zohledněna komplikovanost a význam individuálních případů. Pracovní zátěž advokáta je nepřiměřená úrovni odměny takto přiznané a jeho aplikací dochází k porušení výše uvedených základních práv, zakotvených v Listině základních práv a svobod.

Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože ho lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný podle judikatury Ústavního soudu i zmíněný akcesorický návrh na zrušení zákona či vyhlášky nebo jejich jednotlivého ustanovení. Nelze totiž požadovat zrušení vyhlášky nebo jejího jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavníhosoudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2010

Vojen Güttler, v. r.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru