Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 261/2000Usnesení ÚS ze dne 20.02.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
Věcný rejstříkObnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.261.2000
Datum podání26.04.2000
Napadený akt

rozhodnutí jiné


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 261/2000 ze dne 20. 2. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného advokátem JUDr. O. R., proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 22. 2. 2000, č.j. 214/1-0170/00/Hej., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem ze dne 25. 4. 2000 doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2000, včetně jeho doplnění ze dne 30. 6. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 10. 1. 2000, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení podle ust. § 63 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen "správní řád"), ve věci nepřiznání mimořádných výhod pro občany těžce zdravotně postižené. Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Argumentoval zejména tím, že protiprávně nebyl uznán občanem těžce zdravotně postiženým a že mu byla chybným postupem orgánů rozhodujících o udělení "mimořádných výhod" odepřena možnost chránit své zdraví. Dále namítal, že odepřením nutných lékařských vyšetření a nezhodnocením jeho celkového zdravotního stavu mu bylo znemožněno, aby se domáhal svého práva stanoveným postupem u příslušného orgánu. Konečně uvedl, že se nemůže obrátit na soud, protože rozhodnutí o zdravotním stavu občana je vyloučeno z přezkoumání soudem se zřetelem na ustanovení § 248 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu.

K návrhu se vyjádřili účastník řízení - Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR a vedlejší účastník - Magistrát hl. m. Prahy.

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR ve svém vyjádření zejména uvedlo, že stěžovatel v řízení namítal, že mu nebylo vyhodnoceno EKG ze dne 13. 5. 1998 a že nebylo přihlédnuto k jeho tachykardii. Stěžovatel prý předložil jako doklad zdůvodňující obnovu řízení další zátěžové EKG - ergonomický záznam - ze dne 10. 9. 1999, ve kterém je uvedeno, že zátěžové EKG svědčí o nízké fyzické zdatnosti, jinak bez pathologických změn. K tomuto EKG zkonstatoval odbor posudkové služby Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, že v něm nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti, které by nebyly dříve známy, a které by měly vliv na rozhodnutí ve věci mimořádných výhod. Proto nebylo shledáno v posouzení zdravotního stavu stěžovatele pochybení, které by zakládalo podmínky pro povolení nebo nařízení obnovy řízení.

Magistrát hl. m. Praha ve svém vyjádření uvedl, že se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdává.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ještě předtím, než se může podanou ústavní stížností zabývat meritorně, je povinen přezkoumat splnění procesních podmínek a náležitostí pro její podání. V souzené věci poukazuje v prvé řadě na ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost totiž představuje subsidiární prostředek k ochraně práv stěžovatele a před jejím podáním je nezbytné všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práv vyčerpat.

V tomto směru Ústavní soud poukazuje na obecnou zásadu, podle níž rozhodnutí orgánů veřejné správy přezkoumávají soudy na základě žalob a opravných prostředků podle ustanovení části páté, hlavy první až třetí o.s.ř. (Poznámka: Tuto část sice Ústavní soud zrušil, leč s účinností od 1. 1. 2003.) V daném případě stěžovatel, domáhající se ochrany svých ústavně zaručených právech, tvrdí, že jím napadené rozhodnutí není s odkazem na ust. § 248 odst. 2 písm. g) o.s.ř. (roz. ve znění před 1. 1. 2001) přezkoumatelné soudem. Proto se Ústavní soud zabýval nejdříve tím, zda je skutečně nepřípustné, aby stěžovatel podal u soudu správní žalobu proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy správního řízení. Ze spisu Ministerstva práce a sociálních věcí, č.j.: 214/1-0170/00/Hej., a ze spisu Magistrátu hl. m. Prahy, č.j. SOC: 73877/99/D./Kub., bylo zjištěno, že stěžovatel navrhl povolení obnovy řízení, jehož předmětem bylo - obsahově - přiznání mimořádných výhod pro zdravotně postižené občany; apeloval na nutnost přehodnotit jeho zdravotní obtíže s přihlédnutím k výsledkům dřívějších záznamů EKG a k nově pořízeným záznamům EKG. Podle mínění stěžovatele tedy napadené rozhodnutí spočívá na (novém) posouzení jeho zdravotního stavu, a proto je prý soudem nepřezkoumatelné.

Ústavní soud názor stěžovatele nesdílí.

Ústavní soud poukazuje na to, že v řízení o povolení obnovy řízení správní orgán především zkoumá, zda je splněna alespoň některá z podmínek uvedených v ust. § 62 odst. 1 správního řádu. Jeho rozhodnutí tudíž závisí na posouzení existence zákonného důvodu obnovy řízení (např. výskyt nových skutečností či důkazů, odnětí možností účastnit se řízení atd.), byť takový důvod může být spjat s následnou možností revize zdravotního stavu stěžovatele. Nejde tedy - výlučně - o posouzení zdravotního stavu, jak vyžaduje dikce ustanovení § 248 odst. 2 písm. g) o.s.ř., na které stěžovatel poukazuje. Se zřetelem na klasifikaci jednotlivých správních rozhodnutí, pokud jde o posouzení, zda jsou ustanoveními § 248 odst. 2 o.s.ř. vyloučena z přezkumu soudem, je nezbytné podle jejich povahy rozlišit, zasahují-li pouze do hmotněprávního nebo i do procesněprávního postavení účastníka správního řízení (a naopak), a podle toho vymezit rozsah skutkových zjištění potřebných pro dané rozhodnutí. I proto nelze za rozhodnutí vyloučená z přezkoumání soudem podle ustanovení § 248 odst. 2 písm. g) o.s.ř. považovat (bez dalšího) rozhodnutí správního orgánu vztahující se věcně k původnímu rozhodnutí o přiznání výhod pro osoby těžce zdravotně postižené, jež mohou být vydána i z jiných příčin než výlučně pro zdravotní stav stěžovatele.

Pro úplnost lze dodat, že povahou správního rozhodnutí právě v případě rozhodnutí o povolení obnovy správního řízení se Ústavní soud již zabýval v souvislosti s jiným důvodem vylučujícím soudní přezkum, jenž je uveden v ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Dospěl mimo jiné k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, není nutně rozhodnutím procesní povahy vyloučeným z přezkoumání soudem v řízení podle ust. § 244 a násl. o.s.ř., protože s ním mohou být [např. i u důvodu obnovy podle ust. § 62 odst. 1 písm. a) - výskyt nových skutečností nebo důkazů] spojeny hmotněprávní aspekty (k tomu srovnej nález č. 78, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, C.H.BECK, ročník 1997 - II. díl, str. 247-250). Vzhledem k důvodům obnovy, které stěžovatel svými procesními návrhy uplatnil, lze dovozovat též v souzené věci, že napadené rozhodnutí není výslovně z přezkumu správním soudem vyloučeno ani citovaným ustanovením § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.

Ústavní soud konečně poukazuje i na argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 (č. 276/2001 Sb.), kterým byla zrušena část pátá "správní soudnictví" zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dnem 31.12.2001. Vydaný nález odůvodnil Ústavní soud mj. i tak, že správní soudnictví obnovené v naší republice novelou o.s.ř. v roce 1991 bylo a je provizoriem, které neodpovídá požadavkům vyplývajícím pro oblast soudní kontroly činnosti veřejné zprávy z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž konstatoval, že jedním z ústavněprávních deficitů současné úpravy je i to, že některé aktivity veřejné správy nejsou pod kontrolou soudní moci vůbec, s čímž souvisí i značná komplikovanost otázky, zda daný správní akt je předmětem přezkoumání soudem či nikoliv.

I z tohoto důvodu je zřejmé, že v situaci, kdy lze mít důvodné pochybnosti o přípustnosti podání správní žaloby, je nutno ji podat a případně současně s ní podat - především z důvodu zachování lhůty - též ústavní stížnost. To stěžovatel neučinil a podal toliko ústavní stížnost, čímž zjevně nerespektoval zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti vůči ostatním procesním prostředkům k ochraně svých práv. Jinak řečeno, Ústavní soud nemůže suplovat úkoly a funkce jiných státních orgánů a - veden principem minimalizace zásahů do jejich kompetencí - může svým rozhodnutím zasáhnout až tehdy, jestliže je bez jakýchkoliv důvodných pochybností zřejmé, že byly vyčerpány všechny ostatní možnosti ochrany práva. To se však v souzené věci zjevně nestalo.

Proto soudce zpravodaj - s poukazem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2002

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru