Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 261/03Nález ÚS ze dne 09.11.2005Účastenství v dědickém řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní och... více
Věcný rejstříkúčastník řízení
Dědění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 207/39 SbNU 195
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.261.03
Datum vyhlášení09.11.2005
Datum podání07.05.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 485

95/1963 Sb., § 28

99/1963 Sb., § 175b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 261/03 ze dne 9. 11. 2005

N 207/39 SbNU 195

Účastenství v dědickém řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 9. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 261/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. J. P. proti rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 1992 č. j. 1 D 462/91-75, proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 1993 č. j. 1 D 1145/92-120, proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 1998 č. j. D 638/97-192, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 31/2003-268 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 32/2003-271 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004 č. j. 30 Cdo 1131/2003-332 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004 č. j. 30 Cdo 1141/2003-336, jimiž bylo stěžovatelce odepřeno stát se účastnicí dědického řízení.

I. Rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 1992 č. j. 1 D 462/91-75, rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 1993 č. j. 1 D 1145/92-120, rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 1998 č. j. D 638/97-192, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 31/2003-268, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 32/2003-271, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004 č. j. 30 Cdo 1131/2003-332 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004 č. j. 30 Cdo 1141/2003-336 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 1992 č. j. 1 D 462/91-75, rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 1993 č. j. 1 D 1145/92-120, rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 1998 č. j. D 638/97-192, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 31/2003-268, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 32/2003-271, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004 č. j. 30 Cdo 1131/2003-332 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004 č. j. 30 Cdo 1141/2003-336 se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ústavní stížností osobně doručenou dne 7. 5. 2003 napadla usnesení Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 31/2003-268 a současně se domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 25. 6. 1993 č. j. 1 D 1145/92-120. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o Ústavním soudu").

V návrhu na zahájení řízení stěžovatelka uvedla, že výše uvedeným usnesením městského soudu bylo odmítnuto její odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu ze dne 25. 6. 1993. Stěžovatelka namítá, že v průběhu let 1992 - 2003 jak státní notářství, tak obvodní soud i městský soud svojí nečinností a odepřením jejího práva být účastníkem řízení jednaly v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušily její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny práv a svobod (správně Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"). Městský soud tyto skutečnosti patřičně nevyhodnotil a nesprávně právně posoudil. Jeho usnesení popírá základní stěžovatelčina práva, která jako osoba, o níž bylo od počátku možno důvodně se domnívat, že je dědicem po svém otci J. M., a která pro toto své tvrzení řádně označila důkazy, se bez svého zavinění nemohla účastnit řízení o dědictví. Poukázala na to, že napadené usnesení městského soudu není právně koherentní z pohledu některých jeho dřívějších rozhodnutí, např. rozhodnutí ze dne 30. 6. 1998 sp. zn. 24 Co 207/98 ohledně postupu při existenci sporů o dědické právo. Upozornila též na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2000 sp. zn. II. ÚS 421/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 4). Stěžovatelka dále poukázala na fakt, že soud žádnou pochybnost o účastenství stěžovatelky nevyslovil a neučinil tak ani později. Právní úvahu o tom, že nemůže být účastníkem řízení, učinil až odvolací soud napadeným usnesením, přičemž v rozporu se zákonnou definicí účastenství činí závěr, že jí důvod účastenství v § 28 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), tehdy nesvědčil. Přitom ona sama v dopise z 20. 1. 1992 výslovně požadovala, aby byla přibrána jako účastník dědického řízení, a k tomuto dopisu přiložila prohlášení J. M. ze dne 3. 3. 1978 s úředně ověřeným podpisem, v němž se uvádí, že stěžovatelka je jeho dcerou, a tudíž neopominutelným dědicem, a opis notářského zápisu ze dne 8. 9. 1989 osvědčujícího souhlasné prohlášení stěžovatelčiných skutečných rodičů, J. M. a V. P. Jestliže však měl notář a později soud při svém rozhodování o jejím účastenství pochybnosti, měla být mimo jakoukoliv pochybnost poučena o svých procesních právech a povinnostech podle § 5 občanského soudního řádu. To se prokazatelně nestalo a nesprávným postupem soudu byla stěžovatelce odňata možnost před soudem jednat, aktivně se účastnit projednávání věci a realizovat svá, zákonem přiznaná procesní práva. Stěžovatelka nesouhlasí s definicí účastníka řízení, který je oprávněn podat odvolání, jak je městským soudem prezentována na str. 3 ve druhém odstavci napadeného usnesení; takové vymezení účastenství zákon nezná. Sama je přesvědčena, že i v řízení o dědictví platí, že účastníkem řízení jsou i ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno.

Podáním ze dne 27. 7. 2004 stěžovatelka doplnila a rozšířila původní ústavní stížnost, současně v něm informovala, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 5. 2004 č. j. 30 Cdo 1131/2003 (pozn. správně má být "sp. zn.") zamítl její dovolání podané proti usnesení městského soudu ze dne 28. října 2003. Namítá, že usnesení dovolacího soudu se ve svém odůvodnění nedokázalo vypořádat se stěžejní otázkou tvrzeného účastenství stěžovatelky v dědickém řízení, zejména brojí proti jeho názoru, že "z obsahu spisu je přitom patrno, že existence dalšího zůstavitelova dítěte, tj. Ing. arch. J. P., nebyla státnímu notářství v době vydání uvedeného rozhodnutí známa", a odkazem na listinné důkazy založené v dědickém spise dokládá jeho nepravdivost. Současně stěžovatelka rozšířila návrh, neboť požaduje, aby Ústavní soud zrušil též rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 1992 č. j. 1 D 462/91-73 (pozn. správně má být "č. j. 1 D 462/91-75"), rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 1998 č. j. D 638/97 (pozn. správně má být "č. j. D 638/97-192") i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004 č. j. 30 Cdo 1131/2003 (pozn. správně má být "č. j. 30 Cdo 1131/2003-332").

Téhož dne (tj. 7. 5. 2003) jako původní znění ústavní stížnosti v této věci doručila stěžovatelka Ústavnímu soudu další ústavní stížnost, která byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 261/03. V ní napadla usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 32/2003-271, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 1998 č. j. D 638/97-192. Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 3. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 261/03 odmítnuta pro neodstranění vad, přičemž bylo současně konstatováno, že stížnost v té době byla předčasná. Poté, kdy v této věci odmítl stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 5. 2004 č. j. 30 Cdo 1141/2003, podala novou ústavní stížnost, která byla vedena pod sp. zn. II. ÚS 465/04. Vzhledem k tomu, že obě shora označené ústavní stížnosti spolu skutkově souvisí, jde v nich o totožnou právní problematiku a týkají se týchž účastníků, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 13. září 2005 sp. zn. I. ÚS 261/03 o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 261/03.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 90 Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 38 odst. 2 Listiny:

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno vyžádat vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění stížností napadeného usnesení a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Městský soud v Praze zdůraznil, že odvolání může podat jen účastník řízení, a tudíž odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí obvodního soudu ze dne 25. 6. 1993 č. j. 1 D 1145/92-120 odmítl na základě závěru, že nebyla účastnicí dědického řízení, účastnicí řízení ani být neměla a nemohla, neboť ji nebylo možno důvodně považovat za dědičku. Městský soud trvá na důvodech, které pro tento závěr podrobně uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, a v plném rozsahu na ně odkázal. Zejména zdůraznil, že otázka, zda je někdo dítětem určité osoby, je otázkou osobního stavu, který lze doložit buď výpisem z matriky (jde o veřejnou listinu) nebo rozsudkem soudu o osobním stavu. Otázku osobního stavu si nemůže soud posuzovat jako otázku předběžnou, což platí i pro řízení o dědictví. Jestliže někdo v průběhu dědického řízení pouze tvrdí, že je dítětem zůstavitele, ale toto jeho tvrzení není doloženo odpovídající veřejnou listinou, nelze jej důvodně považovat za dědice, a proto ani za účastníka řízení. In concreto městský soud dodal, že v době dědického řízení po J. M. nebylo možné stěžovatelku důvodně považovat za dceru zůstavitele, a proto ani za jeho dědičku. Stěžovatelka svůj vztah k zůstaviteli pouze tvrdila, resp. dokládala způsobem, který k prokázání takového osobního stavu nestačí. Předkládaný notářský zápis nemohl být dostatečným důvodem pro to, aby stěžovatelka byla považována za dceru zůstavitele a za jeho dědičku. Soud uvedl, že řízení o popření otcovství a o určení otcovství J. M. bylo rozhodnuto až po ukončení dědického řízení a že obě řízení byla dokonce zahájena po ukončení dědického řízení. V závěru vyjádření soud upozornil, že po ukončení dědického řízení je pravému dědici proti nepravému (resp. zčásti nepravému) poskytována ochrana podle § 485 a násl. občanského zákoníku; tato úprava by postrádala jakýkoli smysl, pokud by pravý dědic mohl po skončení dědického řízení kdykoli napadat jeho výsledky. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Obvodní soud pro Prahu 1 má za to, že podaná ústavní stížnost není důvodná, neboť napadenými rozhodnutími soudů nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele, přičemž odkazuje na odůvodnění daných rozhodnutí. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti obvodní soud nepodal.

Vedlejší účastnice, G. M. M., nejprve navrhla odmítnutí ústavní stížnosti, a to s ohledem na subsidiaritu rozhodnutí Ústavního soudu, neboť ochrana pravého dědice proti zcela nebo zčásti nepravému dědici zůstává zachována (v této souvislosti odkázala na upozornění městského soudu v napadeném rozhodnutí). V další fázi řízení společně s druhým vedlejším účastníkem J. O. M. vyjádřili názor, že ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 465/04 a pod sp. zn. I. ÚS 261/03 by měly mít zamítnuty (příp. odmítnuty) z následujících důvodů:

a) zčásti jde o věc rozsouzenou, přičemž tato námitka se týká rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 1998 sp. zn. D 638/97 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003 sp. zn. 24 Co 32/2003 (vzhledem k tomu, že již ve věci bylo Ústavním soudem rozhodnuto v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 261/03),

b) pro nepřípustnost - tato námitka se týká rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 1992 sp. zn. 1 D 462/91 (stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí nebrojila opravnými prostředky a nebyla dodržena lhůta stanovená v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu),

c) stěžovatelka neuplatnila jí tvrzený nárok v dědickém řízení vedeném Státním notářstvím pro Prahu 1 sp. zn. 1 D 462/91, kterým byl vymezen okruh dědiců, ačkoli nepravdivě uvádí, že jej uplatnila (vedlejší účastníci tvrdí, že není pravdou, že by se stěžovatelka do dědického řízení přihlásila dopisem ze dne 20. 1. 1992, toto tvrzení stěžovatelka nikdy neprokázala, dopis byl doručen do spisu až jako příloha podání právního zástupce stěžovatelky ze dne 19. 9. 1997, a poukazují na skutečnost, že stěžovatelka nemohla v té době přicházet jako dědic do úvahy, tehdejšímu Generálnímu prokurátorovi podala návrh na popření otcovství J. P. až v roce 1995).

Vedlejší účastníci dále upozorňují na fakt, že smyslem ústavních stížností podaných stěžovatelkou je nahradit její vlastní nečinnost při hájení jí tvrzených práv.

Na toto vyjádření vedlejších účastníků bylo ze strany stěžovatelky reagováno závěrečným vyjádřením, ve kterém podrobně vyvrací argumenty vedlejších účastníků. Toto vyjádření Ústavnímu soudu došlo 3. 11. 2005 a bylo postoupeno vedlejším účastníkům faxovým podáním dne 8. 11. 2005, bezprostředně poté, kdy se dostalo k rukám soudce zpravodaje. Vedlejší účastníci podáním při ústním jednání (označeným jako závěrečný návrh vedlejších účastníků) reagovali na námitky stěžovatelky vůči jejich argumentům. Nově poukázali na dohodu stěžovatelky a J. O. M. ze dne 27. 12. 1992 o využívání uměleckých děl patřících do dědictví stěžovatelkou k její tvůrčí činnosti. Podle textu této dohody stěžovatelce bylo v době uzavření dohody známo, že dědické řízení po zůstaviteli bylo pravomocně skončeno.

Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 37 D 32/2004 (původně sp. zn. 37 D 638/97) Ústavní soud zjistil, že dne 5. 4. 1991 zemřel J. M. a v dědickém řízení bylo jednáno s jeho manželkou G. M. a synem J. O. M. jako s dědici. Rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 1992 č. j. 1 D 462/91-75 byla schválena dědická dohoda, podle níž veškerý majetek nabyla pozůstalá manželka; rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 2. 1992. V průběhu řízení žádala stěžovatelka dopisem ze dne 20. 1. 1992, aby byla přibrána jako účastník dědického řízení po J. M. (pozn. tento dopis není ve spise zařazen, až na č. l. 97 je další dopis stěžovatelky ze dne 4. 3. 1992, v němž na něj odkazuje, a na č. l. 151 je založena kopie podacího lístku svědčícího o tom, že dopis stěžovatelky ze dne 20. 1. 1992, kterým, jak tvrdí, se přihlásila do dědického řízení, byl podán jako doporučený dopis). V následujícím období došlo k dodatečnému projednání dědictví a ke schválení dohody o vypořádání dědictví rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 1993 č. j. 1 D 1145/92-120. V průběhu dalšího dodatečného dědického řízení bylo konstatováno, že nebyla podána žaloba podle § 485 občanského zákoníku (protokol ze dne 11. 9. 1995 č. j. Nd 93/93-143). V návrhu ze dne 19. 9. 1997, doručeném obvodnímu soudu dne 22. 9. 1997 a označeném jako "odvolání proti rozhodnutí Státního notářství a návrh na obnovu řízení", stěžovatelka uvádí, že se k dědickému řízení přihlásila dopisy ze dne 21. 1. 1992 a 4. 3. 1992, na něž nedostala žádnou odpověď, a žádá vzhledem k tomu, že dle zjištění jejího právního zástupce, dědické řízení v r. 1997 nebylo doposud uzavřeno, aby soud přihlédl ke všemu, co jí nebylo umožněno použít v původním dědickém řízení. V závěru tohoto návrhu se domáhá vydání rozhodnutí, že je dcerou zemřelého J. M., a tedy i účastnicí dosud neukončeného dědického řízení se všemi důsledky ze zákona. V protokolu ze dne 14. 1. 1998 č. j. Nd 53/93-173 se uvádí, že stěžovatelka dosud neprokázala, že je dcerou zůstavitele, a že by v kladném případě připadal v úvahu postup podle § 485 občanského zákoníku - žaloba oprávněného dědice. Informaci poskytl státnímu notáři JUDr. Š., který zastupoval vedlejší účastníky, nikoliv stěžovatelku. Též o majetku tvořícím předmět dodatečného projednání byla uzavřena dědická dohoda, podle níž ho nabyla manželka zůstavitele; dědická dohoda byla schválena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 1998 č. j. D 638/97-192. Podáním ze dne 17. 12. 2002 stěžovatelka doplnila svoje odvolání a požadovala, aby obě výše citovaná rozhodnutí obvodního soudu byla zrušena. Současně doložila rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 11. 2001 sp. zn. 4 C 84/2001 o určení, že J. M. je jejím otcem. Městský soud usnesením ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 31/2003-268 odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 1993 č. j. 1 D 1145/92-120 odmítl. V odůvodnění uznal, že stěžovatelka již od roku 1992 usilovala o účastenství v dědickém řízení s odůvodněním, že je dědičkou zůstavitele, avšak zdůraznil, že nemohla být důvodně považována za dědičku, a proto ani za účastnici dědického řízení oprávněnou podat odvolání. Připomenul, že okruh účastníků nelze posuzovat odchylně na základě dědického práva, které vyšlo najevo (jako důvodné) až po pravomocném ukončení dědického řízení, a zdůraznil, že k nápravě takového stavu slouží ustanovení § 485 a násl. občanského zákoníku o ochraně oprávněného dědice. Městský soud také dodal, že na základě rozsudků vydaných téměř 10 let po pravomocném ukončení původního řízení se nemůže stěžovatelka stát zpětně účastnicí řízení již ukončeného, když jí tehdy důvod účastenství nesvědčil; není proto oprávněna podat odvolání proti rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno. Dalším usnesením ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 32/2003-271 městský soud odmítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí obvodního soudu ze dne 17. 9. 1998 č. j. D 638/97-192, a to z obdobných důvodů. Proti oběma usnesením městského soudu podala stěžovatelka samostatná dovolání, v nichž brojila proti závěrům městského soudu, zejména proti jeho stanovisku o okruhu účastníků řízení, a opětovně tvrdila, že měla být považována za účastnici dědického řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 5. 2004 č. j. 30 Cdo 1131/2003-332 zamítl dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 31/2003-268 a usnesením z téhož dne č. j. 30 Cdo 1141/2003-336 zamítl dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 28. 2. 2003 č. j. 24 Co 32/2003-271. Nejvyšší soud obě dovolání shledal jako neopodstatněná zejména proto, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení, a proto jí nemohla být odňata možnost jednat před soudem.

Poté, co se seznámil s obsahem připojených spisů, a po provedeném dokazování dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je opodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením tzv. jednoduchých práv fyzických či právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem či procesními předpisy z těchto odvětví, jakož i porušením subjektivních práv vyplývajících z jiných předpisů, pokud takové porušení neznamená současně porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Zmíněná role Ústavního soudu vůči soudům obecným však platí jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); podrobněji srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5). Z těchto důvodů se Ústavní soud může zabývat případy, u kterých zjistí, že v řízení před soudy nebo jinými orgány veřejné moci byly porušeny ústavní principy, mezi něž patří, kromě jiného, právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků řízení s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 37 odst. 3 Listiny) a právo na rozhodnutí v přiměřené době (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Ústavní soud také ve své judikatuře dal opakovaně najevo, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 4/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 164).

V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

Na základě učiněných zjištění Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde především tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje však i další rozměr ústavního práva na spravedlivý proces, který vyplývá z povinnosti obecných soudů podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vady řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71, a sp. zn. IV. ÚS 140/02, uveřejněn tamtéž, svazek 26, nález č. 79). Pouze takovýmto postupem se respektuje základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, které obsahuje provedení důkazů, jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu.

Z odůvodnění rozhodnutí napadených ústavní stížností plyne, že všechny ve věci doposud rozhodující orgány (obecné soudy, bývalé státní notářství) vycházely ze závěru, že v době vydání rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 1992 č. j. 1 D 462/91-75 (tj. v původním dědickém řízení) nebyla tomuto orgánu známa existence dalšího zůstavitelova dítěte - stěžovatelky. Právě tento závěr, z něhož napadená rozhodnutí vycházejí (když se v nich tvrdí, že stěžovatelka nebyla oprávněna k podání opravných prostředků, neboť nebyla účastnicí původního řízení o projednání dědictví), je podle zjištění Ústavního soudu v rozporu s obsahem spisu. Ze spisu státního notářství (č. l. 97) totiž vyplývá, že stěžovatelka dopisem ze dne 4. 3. 1992 urgovala odpověď na svoji, zjednodušeně vyjádřeno, "dědickou přihlášku" ze dne 20. 1. 1992. Tato obsahovala - dle tvrzení stěžovatelky s odkazem na č. l. 152 - sdělení, kterým státnímu notářství notifikuje domněnku o existenci závěti a dále žádá, aby byla přibrána jako účastník dědického řízení a byla vyrozumívána o všech úkonech. Navrhuje výslech svědků a předkládá opis notářského zápisu ze dne 8. 9. 1989 sp. zn. 10 A 451/89, v němž její matka společně se zůstavitelem J. M. shodně prohlašují, že jsou jejími rodiči, a dále prohlášení J. M. ze dne 3. 3. 1978 s úředně ověřeným podpisem, že stěžovatelka je jeho dcerou, a tudíž neopomenutelným dědicem. Ve stejném dokumentu stěžovatelka sdělila státnímu notáři JUDr. R. H., že vzhledem k tomu, že se v současné době zdržuje mimo území státu, uděluje plnou moc pro doručování a procesní úkony JUDr. M. K. Tato "dědická přihláška" včetně příloh nebyla založena do spisu, resp. se v něm nenachází, ačkoliv ji stěžovatelka zaslala doporučeným dopisem, jak prokazuje podacím lístkem (podací číslo 8132 pošty Praha 23), jenž je založen ve spise na č. l. 213. Ze spisu pak nevyplývá jakákoliv reakce notáře na tento podnět, ale ani na urgující dopis stěžovatelky ze dne 4. 3. 1992. Tyto skutečnosti nehodnotil žádný z obecných soudů v následujících řízeních o dodatečném projednání dědictví a o podaných opravných prostředcích, a to přesto, že stěžovatelka na toto opakovaně upozorňovala a dožadovala se přezkoumání tohoto postupu. Právě tuto okolnost považuje Ústavní soud za významnou, neboť je toho názoru, že ignorování uvedených stěžovatelčiných sdělení bylo v rozporu se zákonem stanoveným postupem v návaznosti na výklad procesní normy upravující účastenství v dědickém řízení. V této souvislosti je možno poukázat na extenzivní výklad zastávaný judikaturou Ústavního soudu v poměru k normám, které otázku účastenství v různých řízeních upravují [k tomu srov. sp. zn. Pl. ÚS 2/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 42, vyhlášen pod č. 95/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 19/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 17, nález č. 43, vyhlášen pod č. 96/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 22, nález č. 96, vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.), sp. zn. II. ÚS 656/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 111), sp. zn. II. ÚS 310/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 93)].

Smyslem právní úpravy dědického řízení je nepochybně snaha, aby v něm byli vypořádáni všichni v úvahu přicházející dědicové a všechen zůstavitelův majetek tak, aby přechod na dědice byl úplný a konečný a zamezilo se pozdějším žalobám zpochybňujícím závěry dědického řízení. Také z toho důvodu byl v ustanovení § 28 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), okruh účastníků dědického řízení vymezen tak, že "účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici..." Je třeba také zdůraznit, že účastenství v řízení je ryze procesní institut, který v žádném případě nesplývá se subjektivním hmotným právem, i když je s jeho pomocí určen. Právě proto by nikdo z těch, o nichž bylo možno mít ve smyslu § 28 notářského řádu důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, neměl zůstat mimo řízení, i když se nakonec prokáže, že dědicem není. Takové osoby, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, jsou pak účastníky po celou dobu řízení (i když nedědí) a tím jim zůstává zachováno i právo k podání řádných i mimořádných opravných prostředků.

Tomu, že stěžovatelku bylo možno již v době původního dědického řízení důvodně považovat za v úvahu přicházející dědičku zůstavitele, nasvědčuje právě obsah listin obsahujících mimo jiné i velmi konkrétní a určitý projev vůle zůstavitele, které státnímu notářství stěžovatelka předkládala. Pravost těchto listin i tvrzení o existenci závěti bylo možno ověřit i výslechem jí navrhovaných svědků. Ve spise založený podací lístek z ledna 1992 (jeho originál předložila při jednání) nasvědčuje tomu, že stěžovatelka učinila tyto kroky ještě před vydáním prvního (původního) rozhodnutí o dědictví č. j. 1 D 462/91-75, které nabylo právní moci 13. 2. 1992. Na úvaze o tom, že se stěžovatelkou mělo být jednáno jako s účastnicí řízení, nemůže - podle názoru Ústavního soudu - nic změnit ani okolnost, že v uvedené době nebyla ještě schopna prokázat svůj vztah k zůstaviteli zákonem požadovaným způsobem, tj. soudním rozhodnutím o určení otcovství a příslušným matričním dokladem. V takovém případě bylo totiž povinností státního notářství řízení přerušit ve smyslu § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, jak tomu nasvědčuje stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Cpj 169/78 (publikované pod R 21/79 ve Sbírce soudních rozhodnutí), v němž je výslovně řečeno: "Notářský řád neuvádí ani v ustanovení § 18 notářského řádu ani v jiném ustanovení, jak postupovat v případě, že rozhodnutí státního notářství závisí na posouzení otázky osobního stavu. Je proto nutné vyjít z ustanovení občanského soudního řádu ... Tam, kde řízení ve věci osobního stavu nebylo dosud zahájeno nebo nebylo dosud pravomocně skončeno (např. není dosud pravomocně skončeno řízení o určení otcovství), je nutné řízení přerušit podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu." Z uvedené citace vyplývá, že nejenom tam, kde ve věci osobního stavu nebylo řízení doposud pravomocně skončeno, ale i v těch případech, kdy nebylo ani zahájeno (samozřejmě za podmínky tvrzení otcovství věrohodně osvědčeného způsobem, ze kterého lze seznat postoj a vůli zůstavitele, jak tomu bylo podle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě), a proto bylo třeba dědické řízení přerušit. Pokud tedy za uvedeného stavu státní notář nepostupoval ve smyslu shora uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu ČSR a účastenství stěžovatelky v probíhajícím řízení nepřipustil, vyloučil stěžovatelku ze všech procesní práv, které účastníkům řízení během projednávání dědictví přísluší (viz též nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 421/99, uveřejněn jak uvedeno výše). Tento stav pak nebyl odstraněn ani v následujícím řízení před obecnými soudy. Ústavní soud považuje za stojící v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, aby postup a rozhodování státního notáře v tak zásadní otázce, jako je účastenství toho kterého v úvahu přicházejícího dědice, zůstal pouze v rukou státního notáře, mimo rámec soudního přezkumu. Dále je nutno podotknout, že stěžovatelka zároveň prokazovala existenci závěti, ale ani v tomto směru tehdejší státní notářství žádné šetření neprovedlo.

Odkaz obecných soudů na možný postup stěžovatelky podle § 485 občanského zákoníku nepovažuje Ústavní soud v projednávaném případě za patřičný. Podle názoru Ústavního soudu přichází tento postup v úvahu pouze tehdy, kdy státní notář (nyní notář v postavení soudního komisaře) o existenci v úvahu přicházejícího dědice nevěděl a ani vědět nemohl. Tak tomu však v projednávaném případě nebylo, neboť notář se o existenci stěžovatelky a jí tvrzeném vztahu k zůstaviteli musel dozvědět, jak je ze spisu patrno, nejpozději z jejího urgujícího dopisu ze dne 4. 3. 1992, na který - jak již bylo poukázáno shora - nijak nereagoval. Rozhodnutí o výsledku dědického řízení Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 1992 (č. j. 1 D 462/91-75) jí nedoručil. Ze spisu je rovněž patrno, že jí nebyla doručena ani pozdější rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví. Jedná se o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 1993 (č. j. 1 D 1145/92-120) a dále o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 1998 (č. j. D 638/97-192). Z tohoto faktu Ústavní soud vycházel při závěru, že ústavní stížnost není opožděná ani ve vztahu k původnímu rozhodnutí, ani ke dvěma rozhodnutím o dodatečném projednání dědictví. Na tento závěr nemůže mít vliv ani vědomost stěžovatelky o skončení řízení (namítaná vedlejšími účastníky s odkazem na smlouvu ze dne 27. 12. 1992), neboť rozhodnutí bývalého státního notářství, jež jí nebylo doručeno, nemohlo vyvolat běh lhůty k podání opravných prostředků i k podání ústavní stížnosti.

V této souvislosti je proto důležité stanovisko Nejvyššího soudu ČSR, tak jak již bylo citováno, vyžadující přerušení řízení až do pravomocného rozhodnutí o určení otcovství.

K námitkám shrnutým vedlejšími účastníky ve vyjádření ze dne 28. 9. 2005 Ústavní soud dodává:

Ad a) Tvrzení o nepřípustnosti ústavní stížnosti pro "věc rozsouzenou" není důvodné, protože usnesením byla ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 261/03 odmítnuta též pro předčasnost. Nemůže jít proto o překážku rei iudicatae tím spíše, že k odmítnutí došlo i pro neodstranění vad.

Ad b) Argument o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 1999 č. j. 1 D 462/91-75 pro nevyčerpání opravných prostředků nelze akceptovat, neboť stěžovatelka, jak už bylo zmíněno, rozhodnutí napadla podáním ze dne 19. 9. 1997, v němž zdůraznila, že dědické řízení nebylo skončeno (č. l. 154) a kromě toho, jak bylo uvedeno shora, ji toto rozhodnutí nebylo nikdy doručeno.

Ad c) Tvrzení o neuplatnění stěžovatelčina nároku v dědickém řízení vedeném bývalým Státním notářstvím pro Prahu 1 nemá oporu ve spise. Ústavnísoud se vytrvalou a opakovanou snahou stěžovatelky podrobně zabývá v předešlých pasážích odůvodnění. K tíži stěžovatelky nelze přičítat, že ji státní notář po obdržení urgujícího dopisu neinformoval, že "dědická přihláška" (jejíž odeslání doložila originálem podacího lístku) mu nebyla doručena. Tvrzení vedlejších účastníků, že stěžovatelka podala podnět na popření otcovství až v roce 1995, není pravdivé, protože stěžovatelka při jednání předložila, kromě jiného, i přípis Městské prokuratury v Praze ze dne 8. 12. 1992, z něhož je zřejmé, že nejméně od r. 1992 byla ve věci popření otcovství aktivní.

S argumentem vedlejších účastníků (nově uplatněným v závěrečném návrhu) ohledně vědomosti stěžovatelky o skončení dědického řízení v době uzavření smlouvy dne 27. 12. 1992 se Ústavnísoud již vypořádal, jak je výše uvedeno.

Důležitým úkolem Ústavníhosoudu je i bdít nad tím, aby řízení před soudy a jinými orgány veřejné moci bylo jako celek spravedlivé a přesvědčivé, jak mu to ukládá princip právního státu a povinnost nezklamat důvěru občanů v jeho fungování. Z těchto důvodů proto Ústavní soud upřednostňuje materiální (a nikoliv formální) pojetí právního státu. Pod tímto zorným úhlem přistupuje i k důslednému dodržování procesních pravidel. Rovněž tak ustanovení čl. 6 Úmluvy, ve světle výkladu Evropského soudu pro lidská práva, považuje princip spravedlivého procesu za jednu z nejdůležitějších garancí ochrany základních lidských práv.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil, a to zejména pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a ve svém důsledku i pro rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny, větou "Dědění se zaručuje.".

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru