Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2609/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.08.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkstížnost pro porušení zákona
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2609.17.1
Datum podání17.08.2017
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2609/17 ze dne 28. 8. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., bez právního zástupce, t. č. Věznice, 507 11 Valdice, proti postupu Ministerstva spravedlnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou dne 17. 8. 2017 se stěžovatel domáhal zásahu Ústavního soudu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, která měla spočívat v tom, že ministerstvo nekonalo a nevyrozumělo stěžovatele ohledně jeho podnětu k podání stížnosti na porušení zákona ze dne 5. 6. 2017. Stěžovatel zároveň uvedl, že ministerstvo svým postupem porušilo nebo připustilo porušení čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhal se toho, aby Ministerstvo spravedlnosti konalo a celý případ dalo přešetřit nezávislými orgány.

2. Stěžovatel uvedl, že byl v roce 2013 uznán vinným ze spáchání zločinů těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku; v současnosti vykonává trest odnětí svobody ve Věznici Valdice. Stěžovatel ve svém podání zároveň žádal, aby Ústavní soud přezkoumal důkazy provedené i neprovedené v trestním řízení, které vedlo k jeho odsouzení, neboť má za to, že řízení bylo nespravedlivé a důkazy byly zmanipulovány.

3. Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci byl věcný přezkum vyloučen z níže vyložených důvodů.

4. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyložil, že procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není jakýkoli procesní prostředek, který je sice způsobilý změnit nepříznivou situaci stěžovatele, avšak stěžovateli přímo nepřísluší. Takovým prostředkem je i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, dále jen "trestní řád"), která není v dispozici stěžovatele; ten může dát k jejímu uplatnění pouze podnět [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994 (U 11/2 SbNU 219)]. S podáním podnětu však není spojeno zahájení žádného soudního řízení; závisí na ministru spravedlnosti, který může podat k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, aby po posouzení splnění podmínek k jejímu podání rozhodl, zda podnětu vyhoví či nikoli (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 557). Ze žádného právního předpisu totiž nevyplývá nárok na projednání takového podnětu a tomu odpovídající povinnost Ministerstva spravedlnosti takovému podnětu vyhovět (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/14 ze dne 6. 5. 2014). Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona lze chápat pouze jako informaci pro subjekt oprávněný k jejímu podání (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 476/01 ze dne 5. 10. 2001, usnesení sp. zn. I. ÚS 475/03 ze dne 1. 10. 2003 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2138/08 ze dne 24. 9. 2008).

5. Z výše řečeného vyplývá, že nečinnost Ministerstva spravedlnosti nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; ministerstvo, resp. ministr spravedlnosti při aplikaci ustanovení § 266 trestního řádu nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda realizuje svoje oprávnění (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1110/08 ze dne 20. 5. 2008).

6. Pokud jde o druhý požadavek stěžovatele, a sice domáhání se přezkumu trestního řízení před obecnými soudy, Ústavní soud zjistil, že posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele v předmětné věci bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. 5 Tdo 863/2014 ze dne 20. 8. 2014. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel nepodal ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců, jak vyžaduje ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto v tomto řízení nemůže zabývat námitkami stěžovatele vztahujícími se k soudnímu řízení, které bylo pravomocně ukončeno před více než dvěma lety.

7. Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost trpí vadami, zejména že stěžovatel není zastoupen advokátem ve smyslu ustanovení § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Po zvážení procesní situace však nevyzýval stěžovatele k odstranění vad, neboť by tento postup nemohl na výsledku řízení ničeho změnit.

8. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a dílem podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru