Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2607/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Bruntál
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Vysoká
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Obec
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Nájem
rozhodnutí procesní
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2607.15.1
Datum podání26.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 159a odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2607/15 ze dne 15. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Michálka, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2015, č. j. 26 Cdo 522/2015-324, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově, a za vedlejšího účastenství 1. obce Vysoká a 2. Michala Satkeho, se sídlem v Krnově, Hrdinů 1931/3, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 22. 11. 2013, č. j. 15 C 230/2011-250 původně vyhověl žalobě stěžovatele proti žalovaným, obci Vysoká a Michalu Satkemu, a určil, že jsou neplatné smlouvy, uzavřené žalovanými (smlouva o nájmu specifikovaných nemovitostí ze dne 30. 9. 2009 a dohoda o narovnání ze dne 23. 6. 2011). Po odvolání všech tehdejších účastníků řízení rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. června 2014, č. j. 8 Co 402/2014 284 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.

2. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 26. 5. 2015, č. j. 26 Cdo 522/2015-324, napadeným ústavní stížností, odmítl stěžovatelovo dovolání v dané věci. Konstatoval přitom, že soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jen tam, kde lze její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a v případech, v nichž účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu (čímž lze dosáhnout úpravy, která je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků). Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že tyto funkce určovací žaloba bude plnit, nelze očekávat ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Jestliže předmětná právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Tak Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným a odmítl je.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že pokud se dovolací (a před ním i odvolací) soud nevěnoval věcnému posouzení případu, nemohl správně posoudit ani otázku naléhavého právního zájmu; přesto byl přijat závěr, že tento naléhavý právní zájem není dán. Poté stěžovatel obsáhle argumentoval okolnostmi věci. Obec Vysoká podle jeho názoru pronajala na 15 let svůj majetek spolužákovi syna starosty, a to za zjevně nevýhodných podmínek pro obec. Nabídkové řízení neproběhlo transparentně, ani v souladu s dobrými mravy. Záměr uzavřít smlouvu tak, jak byla nakonec uzavřena, údajně nikdy nebyl zvřejněn. Stěžovatel je proto toho názoru, že má naléhavý právní zájem na navrácení celého procesu výběru do doby před zveřejněním záměru obce, aby se zájemci mohli účastnit výběrového řízení za rovných podmínek. Smlouva o nájmu nemovitostí, uzavřená mezi obcí Vysoká a Michalem Satkem dne 30. 9. 2009 je tak dle stěžovatele absolutně neplatná, stejně jako následná dohoda o narovnání ze dne 23. 6. 2011 (což je prý de facto jen dodatek smlouvy o nájmu, měnící její podstatné náležitosti).

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

6. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen polemizuje s právním závěrem, ke kterému dospěl Nejvyšší soud a před ním také odvolací soud. Přitom příslušná judikatura je skutečně dlouhodobě konstantní v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jen tam, kde lze její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, jak podrobně rozvedl Nejvyšší soud s odkazy na konkrétní soudní rozhodnutí. Jestliže řešená právní otázka (platnost či neplatnost smlouvy), o níž mělo být rozhodnuto určovacím výrokem, měla povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, pak také platí, že není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení ještě doplnil, že otázku naléhavého právního zájmu na určení - jako institut procesněprávní - nelze směšovat s otázkou aktivní věcné legitimace, institutem hmotného práva. I kdyby tedy stěžovatel byl v posuzovaném případě aktivně věcně legitimován, lze dovodit, že na jím žádaném určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Zamítne-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je pak vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné.

7. Tyto právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy), založené na interpretaci práva, která je předvídatelná a logická; proto nevykazuje žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadeného rozsudku neodůvodňuje.

8. I podle názoru Ústavního soudu se tedy obecné soudy nemohly zabývat věcí stěžovatele po obsahové stránce. Aniž by chtěl předjímat další vývoj případu, či poučovat stěžovatele, jak vést spor, lze jen jako obiter dictum podotknout, že pravomocné rozhodnutí v dané věci nepředstavuje překážku res iudicata. Zřejmě nic nebrání tomu, aby stěžovatel uplatnil svůj právní zájem žalobou s tentokrát správně formulovaným petitem, kterou se pak soudy budou muset zabývat meritorně.

9. Ústavní soud jinak konstatuje, že právní závěry, obsažené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1167/11, na který stěžovatel poukazoval, nepochybně platí: Je vyloučeno, aby obec, jakožto územní společenství občanů majících právo na samosprávu (článek 100 odst. 1 Ústavy) a jako veřejnoprávní korporace (článek 101 odst. 3 Ústavy) hospodařila s vlastněným majetkem prostřednictvím svých volených orgánů tak, že by na prvý pohled pochybným charakterem tohoto hospodaření podlamovala důvěru občanů, kteří obec tvoří, v to, že její správa je správou ve prospěch obce a nikoliv ve prospěch jiných subjektů. Samostatné spravování obce zastupitelstvem (článek 101 odst. 1 Ústavy) neznamená, že by zvolené zastupitelstvo a představitelé obce stáli nad společenstvím těch, kteří je k výkonu samosprávy zvolili. Ti, kdo obec spravují, by neměli ztratit ani na okamžik ze zřetele, že nejsou majiteli obce a že správa obce není poručníkováním těch, kteří obec tvoří. Nabídkové řízení musí probíhat v souladu s dobrými mravy a principy slušnosti, aby předem stanovená kritéria nebyla chápána jako záminka pro výběr předem stanoveného zájemce.

10. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru