Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2603/13 #1Nález ÚS ze dne 21.11.2013Právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Nový Jičín
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
kupní smlouva
Důkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 196/71 SbNU 335
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.2603.13.1
Datum vyhlášení04.12.2013
Datum podání23.08.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 205 odst.2, § 157 odst.2, § 118a odst.1, § 118a odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na řádný a spravedlivý proces, v sobě zahrnuje nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. Součástí tohoto práva je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Tuto povinnost však nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Nicméně jsou-li v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Ivana Szipiny zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 21. 11. 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2013 č. j. 8 Co 56/2013-88 a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 12. 2012 č. j. 14 C 112/2012-53 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jako důkaz k prokázání svých žalobních tvrzení navrhl v řízeních před obecnými soudy mimo jiné usnesení Policie ČR, z něhož vyplývá, že vedlejší účastník si je svého závazku vůči stěžovateli plně vědom a nebrání se jeho uhrazení, jakmile mu to jeho finanční situace dovolí. Stěžovatel namítal, že jak soudem první instance, tak soudem odvolacím byl tento důkaz opomenut, přičemž nebylo řádně odůvodněno, proč není z provedeného důkazu vycházeno. Stěžovatel dále poukazoval na skutečnost, že odvolacím soudem nebyly provedeny důkazy, k jejichž navržení byl vyzván, načež odvolací soud dospěl k závěru, že to byl stěžovatel, kdo byl v závazkovém právním vztahu s prodávajícím, nikoliv vedlejší účastník. Stěžovatel se proto domáhal zrušení předmětných rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v obecné rovině konstatoval, že povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, jakožto součást práva na spravedlivý proces, nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal.

V projednávané věci pak Ústavní soud přisvědčil námitkám stěžovatele, když v postupu obecných soudů shledal výše vymezená ústavněprávní pochybení. Ohledně soudu prvního stupně se jednalo o absenci vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (pokud jde o stěžovatelem předložené usnesení Policie ČR), ohledně soudu druhého stupně navíc dovodil pochybení spočívající v opomenutí se vypořádat se stěžovatelem navrženými důkazy.

Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadené rozsudky obecných soudů nedostály povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a z důvodu porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces výše uvedená rozhodnutí zrušil.

Soudkyní zpravodajkou v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2603/13 ze dne 21. 11. 2013

N 196/71 SbNU 335

Právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida - ze dne 21. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 2603/13 ve věci ústavní stížnosti Ivana Szipiny, zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, 28. října 3117/61, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2013 č. j. 8 Co 56/2013-88 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 12. 2012 č. j. 14 C 112/2012-53, jimiž byla ohledně částky 35 132 Kč zamítnuta stěžovatelova žaloba, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení a Martina Havla, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2013 č. j. 8 Co 56/2013-88 a rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 12. 2012 č. j. 14 C 112/2012-53 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2013 č. j. 8 Co 56/2013-88 a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 12. 2012 č. j. 14 C 112/2012-53 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jako důkaz k prokázání svých žalobních tvrzení navrhl mimo jiné usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Nový Jičín, oddělení hospodářské kriminality SKPV, ze dne 22. 3. 2011 č. j. KRPT-6266-17/TČ-2011-070481 (dále také jen "usnesení Policie České republiky"), z něhož vyplývá, že vedlejší účastník v rámci svého podání vysvětlení policejnímu orgánu sdělil, že si je svého závazku ve výši 40 132 Kč vůči stěžovateli plně vědom a nebrání se jeho uhrazení, jakmile mu to jeho finanční situace dovolí. Stěžovatel namítá, že jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím byl tento důkaz opomenut, přičemž nebylo řádně odůvodněno, proč není z provedeného důkazu vycházeno. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že odvolacím soudem nebyly provedeny důkazy, k jejichž navržení byl vyzván na jednání před odvolacím soudem dne 14. 5. 2013. Stěžovatel přitom navrhl mimo jiné provedení svědecké výpovědi syna stěžovatele Aleše Szipiny a dále Jiřího Skupiny jako prodávajícího z kupní smlouvy ze dne 19. 8. 2010, a to jako přímý důkazní prostředek, který mohl zcela jednoznačně prokázat žalobní tvrzení stěžovatele, že za vedlejšího účastníka jako kupujícího z kupní smlouvy ze dne 19. 8. 2010 uhradil dne 1. 10. 2010 Jiřímu Skupinovi jako prodávajícímu částku 25 000 Kč, a toliko co do zbývající částky kupní ceny 35 000 Kč se stěžovatel zavázal vedle vedlejšího účastníka tuto uhradit, pokud by ji neuhradil vedlejší účastník. Odvolací soud však ani jeden z navržených důkazních prostředků neprovedl a dospěl k závěru, že to byl stěžovatel, kdo byl v závazkovém právním vztahu s prodávajícím Jiřím Skupinou, nikoliv vedlejší účastník Martin Havel.

II.

3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 14 C 112/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující pro věc relevantní skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 12. 2012 č. j. 14 C 112/2012-53 byl vedlejší účastník zavázán k úhradě částky 5 000 Kč s příslušenstvím stěžovateli, ve zbytku byla žaloba co do částky 35 132 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 6. 2013 č. j. 8 Co 56/2013-88 tak, že odvoláním napadené rozhodnutí ve věci samé potvrdil.

III.

4. Relevantní znění dotčeného článku Listiny základních práv a svobod je následující:

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

IV.

5. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

6. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil svůj nesouhlas s námitkami stěžovatele a uvedl, že má za to, že nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

7. Okresní soud v Novém Jičíně ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.

8. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelem namítaný důkaz - usnesení Policie České republiky - jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 11. 10. 2012, byl soudem prvního stupně proveden. Jestliže po celkovém provedeném dokazování soudy dospěly pro stěžovatele k nepříznivým skutkovým závěrům, se kterými nesouhlasí, pak to bylo z toho důvodu, že stěžovatelem navržený důkaz svým obsahem proti ostatním důkazům neobstál. K postupu Krajského soudu v Ostravě vedlejší účastník uvádí, že stěžovatel měl možnost navrhovat důkazy v průběhu celého řízení před Okresním soudem v Novém Jičíně, před ukončením prvoinstančního řízení byl poučen o své povinnosti uvést veškeré rozhodné skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodnutí soudu, a ke svým tvrzením navrhovat důkazy. Tohoto svého práva stěžovatel nevyužil a v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu navrhoval další důkazy k prokazování svých dřívějších tvrzení teprve v průběhu odvolacího řízení, a to na základě poučení k doplnění svých tvrzení, nikoli navržení nových důkazů. Jak lze ostatně vyčíst z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pak pokud tento k doplnění skutkových tvrzení a důkazů stěžovatele vyzýval, činil tak ve vztahu k movitým věcem, za jejichž nenavrácení požadoval stěžovatel finanční náhradu ve výši 132 Kč, přičemž s ohledem na podání stěžovatele soud konstatoval, že tvrzení nebyla doplněna, nebyly navrženy důkazy, a tedy má soud za to, že žaloba je v této části minimálně předčasnou, neboť vedlejší účastník nebyl stěžovatelem vyzván k vrácení předmětů.

9. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovateli, aby se k nim mohl vyjádřit, ten však tuto možnost nevyužil.

V.

10. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

11. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně došlo ke stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces.

12. Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

VI.

13. Z obsahu vyžádaného soudního spisu je nesporné, že stěžovatel již ke své žalobě ze dne 11. 6. 2012 přiložil a jako důkaz označil kopii usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Nový Jičín, oddělení hospodářské kriminality SKPV, ze dne 22. 3. 2011 č. j. KRPT-6266-17/TČ-2011-070481, v němž se konstatuje, že vedlejší účastník v rámci svého podání vysvětlení policejnímu orgánu sdělil, že si je svého závazku ve výši 40 132 Kč vůči stěžovateli plně vědom a nebrání se jeho uhrazení, jakmile mu to jeho finanční situace dovolí. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 11. 10. 2012 se podává, že citované usnesení bylo konstatováno v rámci přípravy k jednání a nebyly k němu vzneseny žádné připomínky. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku pak soud prvního stupně uvádí, jaké skutečnosti měl za prokázané z jednotlivých provedených důkazů (nesporná tvrzení účastníků, dodavatelské smlouvy, faktury, dodací listy), avšak ohledně důkazu - usnesení Policie České republiky žádné závěry neučinil, pouze se omezil na konstatování faktu, že takové usnesení bylo vydáno, a na závěry v něm Policií České republiky učiněné.

14. Ústavní soud stojí dlouhodobě na stanovisku, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny) - srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79) či sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17).

15. Ústavní soud má za to, že opíral-li stěžovatel v žalobě svůj nárok mimo jiné i o shora citované usnesení Policie České republiky, pak v něm učiněné konstatování Policie České republiky, že si je vedlejší účastník svého závazku vůči stěžovateli ve výši 40 132 Kč vědom, považuje za podstatné pro jeho věc (str. 5 žaloby). Bylo na soudu prvního stupně, aby se s tímto názorem stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Pokud však Okresní soud v Novém Jičíně tato žalobní tvrzení stěžovatele do odůvodnění svého napadeného rozhodnutí nijak nepromítl, nelze mít závěr Krajského soudu v Ostravě o nedůvodnosti odvolání za ústavně souladný. Ostatně obdobně jako se soud první stupně nevypořádal s citovanými tvrzeními stěžovatele, nevypořádal se soud druhého stupně žádným způsobem s odvolací námitkou stěžovatele, že "skutečnosti, které vypověděl žalovaný před policejním orgánem, jsou v rozporu s tvrzeními, která učinil žalovaný v rámci řízení před soudem I. instance, a nakonec jsou v rozporu se závěry soudu I. instance."

16. Lze také přisvědčit stěžovateli v tom, že soud druhého stupně v odůvodnění svého napadeného rozsudku nevysvětlil, z jakých důvodů neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, k jejichž označení byl při jednání před odvolacím soudem dne 14. 5. 2013 vyzván. Podáním ze dne 15. 3. 2013 stěžovatel doplnil svá skutková tvrzení a označil důkazy k provedení těchto svých tvrzení, a to účastnický výslech stěžovatele, svědeckou výpověď syna stěžovatele, svědeckou výpověď Jiřího Skupiny, listinný důkaz - dodatek ke kupní smlouvě z 19. 8. 2010. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku takto stěžovatelem navržené důkazy nebral v úvahu a pouze konstatoval, že "okresní soud z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění a následně též správný závěr o skutkovém stavu, který ani poté, co byl žalobce poučen v odvolacím řízení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoznal žádných změn. Odvolací soud při svém rozhodnutí ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem vycházel, v podrobnostech na ně odkazuje a pro účely odvolacího řízení je předjímá." Nelze přitom souhlasit s vedlejším účastníkem v tom, že odvolací soud vyzval stěžovatele k doplnění skutkových tvrzení a důkazů pouze ve vztahu k movitým věcem, za jejichž nenavrácení požadoval stěžovatel finanční náhradu ve výši 132 Kč. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 14. 5. 2013, vyzval odvolací soud stěžovatele výslovně k doplnění tvrzení ohledně požadavku na zaplacení částky 25 000 Kč, dále k doplnění tvrzení ohledně požadavku na zaplacení částky 132 Kč. V dalším odstavci se pak stěžovateli ukládá, aby navrhl důkazy k prokázání uvedených tvrzení.

17. Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu.

18. Jedná se mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně, či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87); III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461); II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143); I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65); IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225) a další].

19. Další skupinu vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255); II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165) a další].

20. V projednávané věci Ústavní soud shledal v postupu obecných soudů takto vymezená ústavněprávní pochybení, přičemž ohledně soudu prvního stupně se jedná o absenci vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (pokud jde o stěžovatelem předložené usnesení Policie České republiky), ohledně soudu druhého stupně lze navíc dovodit pochybení spočívající v opomenutí se vypořádat se stěžovatelem navrženými důkazy.

21. Ve světle výše uvedeného dospěl Ústavnísoud k závěru, že povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit v napadených rozsudcích Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Novém Jičíně nedostály. Ústavní soud je podobně jako Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, stížnost č. 16034/90, § 61; rozsudek ve věci Ruiz Torija vs. Španělsko ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 18390/91, § 29, dostupné na www.echr.coe.int/echr) přesvědčen, že tuto povinnost nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal.

22. Postupem Krajskéhosoudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně tak bylo ze shora uvedených důvodů zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.

VII.

23. Ústavnísoud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že výše popsaným postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces. Ústavní soud proto v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně zrušil, jak je ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru