Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2603/10 #2Usnesení ÚS ze dne 30.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/uplatnění nároku na náhra... více
Věcný rejstříkOchrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2603.10.2
Datum podání06.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2603/10 ze dne 30. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Perštýně 1, proti usnesení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 1 NZT 106/2008, a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. 2 KZV 49/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti Ing. L. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označených usnesení proto, že jimi údajně byla porušena jeho základní práva, garantovaná čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").

Napadená rozhodnutí měla porušit shora vyjmenovaná základní práva tím, že prvním rozhodnutím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání stěžovatele pro skutek kvalifikovaný nejprve jako trestný čin vydírání a posléze jako trestný čin útisku, a to podle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") - tedy proto, že nebylo prokázáno, že skutek, který se stal a je trestným činem, spáchal obviněný. Podle názoru stěžovatele mělo být trestní stíhání zastaveno "z některého pro něj příznivějšího zákonného důvodu", tj. podle písm. a) nebo b) téhož ustanovení TrŘ. Druhé rozhodnutí je vadné ze stejného důvodu. Použitý důvod pro zastavení trestního stíhání totiž nepředstavuje "dostatečnou občanskou satisfakci" a rozhodnutí "zanechává na dotčených osobách "trvalý cejch" pravděpodobného zločince (zejména bylo-li trestní stíhání medializováno, jak se v daném případě stalo). Kdyby státní zástupci lépe vyložili trestní řád, měli a mohli trestní stíhání zastavit podle § 172 odst. 1 písm. a) nebo b) TrŘ.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda tato stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a § 72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že kromě vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Pomineme-li polemiku stěžovatele s údajně nepřiléhavou interpretací trestního řádu, je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech samotným trestním stíháním, které vyústilo v napadená rozhodnutí, provázená medializací trestního stíhání. Tato práva jsou v ústavněprávní rovině garantována čl. 10 odst. 1 Listiny. K jejich ochraně tedy právní řád poskytuje stěžovateli procesní prostředky, jež dosud zjevně nevyčerpal. Pokud jde o tvrzené porušení dalších základních práv, stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení, a proto se jeho dalšími argumenty Ústavní soud již nezabýval.

Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost je předčasná. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než tuto stížnost odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Pro úplnost je vhodné doplnit, že výše uvedené závěry vyslovil Ústavní soud již v usneseních ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 2544/10, a sp. zn. II. ÚS 2558/10, kterými odmítl obsahově identické ústavní stížnosti dalších stěžovatelů (dříve spoluobviněných), jimiž byla napadena stejná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru