Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2602/19 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
právo na soudní a jinou právní ochran... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
zpětvzetí návrhu
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2602.19.1
Datum podání09.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 96/6

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 96 odst.6, § 159a odst.4, § 167 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2602/19 ze dne 22. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ASEKOL SK s. r. o., se sídlem Lamačská cesta 45, 841 03 Bratislava, Slovenská republika, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, 110 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1063/2019-263 ze dne 17. 6. 2019, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 152/2018-229 ze dne 20. 11. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 70 C 230/2015-206 ze dne 18. 4. 2018 a návrhu na zrušení ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka s ústavní stížností spojila rovněž návrh na zrušení ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také "o. s. ř."), a požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení žalované částky představující smluvní pokutu, na niž jí měl vzniknout nárok na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené se žalovanou dne 27. 12. 2011. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 39 Co 407/2016-114 ze dne 25. 1. 2017 potvrdil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 70 C 230/2015-33 ze dne 27. 4. 2016 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud posléze svým rozsudkem č. j. 32 Cdo 2556/2017-157 ze dne 27. 11. 2017 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při jednání před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") dne 21. 2. 2018 vzala stěžovatelka žalobu zpět, neboť žalovaná jí po vydání pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu před jeho zrušením Nejvyšším soudem žalovanou částku zaplatila. Usnesením č. j. 70 C 230/2015-181 ze dne 21. 2. 2018 soud prvního stupně rozhodl, že zpětvzetí žaloby učiněné stěžovatelkou dne 21. 2. 2018 není vzhledem k § 96 odst. 6 o. s. ř. účinné. Podáním došlým soudu prvního stupně dne 18. 4. 2018 stěžovatelka opět vzala žalobu zpět.

Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 70 C 230/2015-206 ze dne 18. 4. 2018 bylo rozhodnuto, že řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu ze dne 18. 4. 2018 se zastavuje, neboť o tomto návrhu již bylo soudem prvního stupně pravomocně rozhodnuto. Rubrikovaným usnesením Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 152/2018-229 ze dne 20. 11. 2018 k odvolání stěžovatelky bylo usnesení soudu prvního soudu změněno tak, že řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu ze dne 18. 4. 2018 se zastavuje postupem podle § 159a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť o tomto návrhu již bylo soudem pravomocně rozhodnuto usnesením č. j. 70 C 230/2015-181 ze dne 21. 2. 2018. Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy soud prvního stupně o návrhu žalobkyně na zpětvzetí žaloby pravomocně rozhodl usnesením č. j. 70 C 230/2015-181 ze dne 21. 2. 2018, je ve věci dána překážka rei iudicatae, která brání tomu, aby bylo o dalším návrhu stěžovatelky na zpětvzetí žaloby rozhodnuto znovu. Nejvyšší soud pak rubrikovaným usnesením dovolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítl s tím, že pravomocné rozhodnutí o procesním návrhu účastníka zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a o. s. ř. a § 167 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud tak rozhodl správně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá především to, že ustanovení § 96 odst. 6 o. s. ř. je ústavně nekonformní a proto navrhuje jeho zrušení; Nejvyššímu soudu pak vytýká to, že se nevypořádal s argumentací stěžovatelky ohledně jejího návrhu na zastavení řízení z důvodu prvního zpětvzetí návrhu, když uvádí, že zpětvzetí ze dne 20. 2. 2018 je jiným dispozičním návrhem, než zpětvzetí ze dne 18. 4. 2018. Postupem soudů při aplikaci ustanovení § 96 odst. 6 o. s. ř. tak mělo dojít k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však v nyní projednávaném případě nejedná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud k námitkám stěžovatelky ohledně ústavní konformity § 96 odst. 6 občanského soudního řádu uvádí, že problematikou omezení dispozičního práva žalobce a zpětvzetím návrhu podle § 96 odst. 6 o. s. ř. se podrobně zabýval v recentním plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/18 ze dne 30. 6. 2020 [rozhodnutí bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů pod č. 327/2020 Sb. a je dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. V citovaném rozhodnutí dospěl Ústavní soud většinově k závěru, že právní úprava obsažená v § 96 odst. 6 o. s. ř. nezasahuje do základních práv účastníků řízení a není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť z Listiny základních práv a svobod nelze dovodit, že mezi základní práva a svobody lze zařadit právo žalobce ukončit soudní spor v okamžiku, kdy je to pro něj maximálně výhodné a pro žalovaného minimálně výhodné. Nyní rozhodující senát proto plně odkazuje na nosné důvody přijaté v odůvodnění citovaného rozhodnutí. V tomto kontextu pak nelze v postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 při rozhodování o neúčinnosti zpětvzetí žaloby učiněné stěžovatelkou spatřovat zásah do namítaných základních práv stěžovatelky, a to ani v následném postupu při opakovaném návrhu stěžovatelky na zpětvzetí. Pokud totiž sama stěžovatelka v dovolání uvedla, že obě zpětvzetí učinila ze stejných důvodů, pak v závěrech odvolacího a dovolacího soudu, že pravomocné rozhodnutí o identickém procesním návrhu stěžovatelky zakládá překážku rei iudicatae podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř., nelze spatřovat ústavněprávní deficit. Nejvyšší soud se navíc s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal a své rozhodnutí plausibilně a náležitě odůvodnil v souladu s ústavněprávními požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud uzavírá, že úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Stejný osud sdílí s ohledem na jeho akcesorickou povahu i návrh stěžovatelky na zrušení uvedeného ustanovení občanského soudního řádu [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] (výrok I.). S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (výrok II.).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru