Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 260/95Nález ÚS ze dne 30.01.1997K pojmu tísně podle zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
Tíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 11/7 SbNU 73
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.260.95
Datum podání21.11.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 3, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.3 písm.a, § 4 odst.2, § 8 odst.3 písm.a, § 4 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 260/95 ze dne 30. 1. 1997

N 11/7 SbNU 73

K pojmu tísně podle zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. K. proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 389/95, ze dne 12. 9. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 9 C 822/93, ze dne 13. 4. 1994, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatel J. K. podal dne 20. 11. 1995 k Ústavnímu soudu

ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu

v Praze, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu

v Kolíně. Tímto rozsudkem byla zrušena ta část kupní a darovací

smlouvy uzavřené mezi B. H., bytem K., a J. K., bytem K. před

Státním notářstvím v Kolíně, reg. pod RI 743/67, dne 29. 9. 1967,

jíž B. H. darovala J. K. pozemky v katastrálním území K.

specifikované v rozsudku. Navrhovatel podal svoji stížnost na

základě ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu,

č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat

fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním

zákonem.

V odůvodnění své stížnosti navrhovatel uvedl, že rozsudek

krajského soudu byl dle jeho názoru vydán na základě nesprávného

právního posouzení projednávané věci a nedostatečného zhodnocení

důkazů. Rovněž odůvodnění jeho výrokové části je naprosto

nedostatečné. Konkrétně navrhovatel vytkl odvolacímu soudu, že se

nezabýval řadou podstatných důvodů, obsažených v odvolání a místo

toho pouze obsahově neurčitě odkázal na správnost rozhodnutí

okresního soudu. Dále uvedl, že se krajský soud nedostatečně

vypořádal s námitkami stěžovatele, že výklad ustanovení § 8 odst.

3 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, provedený

okresním soudem, je nepřípustně extenzivní. Okresní soud vycházel

z toho, že byla uzavřena pouze smlouva kupní, neposuzoval smlouvu

jako kombinaci dvou smluv, tedy smlouvy kupní a darovací v jediném

právním úkonu, tak jak to vyplývá i ze záhlaví notářského zápisu.

Dle názoru navrhovatele bylo možno podle tehdy platného občanského

zákoníku (§ 51) uzavírat i inominátní kontrakty i smíšené smlouvy

na základě smluvní volnosti, neboť toto nebylo nikde zákonem

zakázáno.

Navrhovatel dále vytýká oběma soudům, že se nevypořádaly

s otázkou uzavření darovací smlouvy v tísni. Nebylo objasněno,

v jaké tísni se měla matka žalobkyně M. H., B. H., nacházet v době

převodu sporných nemovitostí. Dále poukazuje na důkaz předložený

v soudním řízení, a to notářský zápis jiné kupní smlouvy z roku

1982 jako ukázku vzoru a jako typický příklad kupní smlouvy

uzavřené na budovy, kdy došlo "via facti" při tomto převodu

i k bezúplatnému převodu dalších pozemků. Navrhovatel namítl, že

soudy k tomuto důkazu vůbec nepřihlédly. Rovněž soudy odmítly

návrh na výslech notáře Státního notářství v Kolíně, který agendu

kupní a darovací smlouvy zpracovával, aby tak bylo možno posoudit

průběh registračního řízení. Tímto postupem došlo k jednostrannému

posouzení věci a porušení ustanovení § 132 o. s. ř.

Konečně pak stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů se

nezabývaly otázkou, zda a v jakém rozsahu mohla žalobkyně M. H.,

dcera B. H., uplatňovat proti němu nároky, neboť sama žalobkyně

není vlastníkem, ale pouze jedním z právních nástupců bývalé

vlastnice. I pokud by navrhovatel akceptoval názor soudu, že

žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 4 odst. 2 písm. c)

cit. zákona, pak soud nevzal v úvahu, že podle cit. zákona mají

nároky oprávněné osoby všichni stejným dílem a vzhledem k tomu, že

navrhovatelka má sourozence, mělo být posouzeno, zda je zcela nebo

zčásti legitimována k podání žaloby, když se neprokázala žádným

zmocněním.

Dle názoru navrhovatele bylo postupem Krajského soudu v Praze

porušeno především jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, dále pak čl. 90 Ústavy ČR,

podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, jakož i čl. 36

Listiny základních práv a svobod, neboť Krajský soud v Praze se

neřídil důsledně ustanovením § 6 o. s. ř., podle kterého soud

postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení, aby ochrana

práv byla rychlá a účinná a aby všechny skutečnosti byly

spolehlivě zjištěny.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kolíně Ústavní soud

zjistil, že žalobkyně M. H. se v žalobě domáhala zrušení kupní

a darovací smlouvy ze dne 19. 9. 1967, registrované dne 29. 9.

1967 u Státního notářství v Kolíně pod. č. RI 743/67 v té části,

ve které byly darovány předmětné pozemky v souvislosti s uzavřením

kupní smlouvy na dům č. 4 v K. Žaloba byla podána podle § 8 odst.

3 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. Soud vzal po provedeném

řízení za prokázané, že matka žalobkyně M. H. prodala

navrhovateli dům č. 4 i s přilehlými pozemky v kat. úz. K. za

kupní cenu 20 000 Kčs a zemědělské pozemky v hodnotě 10 000 Kčs,

které byly v užívání JZD, mu darovala. Darované pozemky byly po

celou dobu ve vlastnictví navrhovatele. Za takto zjištěného

skutkového stavu dospěl soud k závěru, že na daný případ se

vztahuje ustanovení § 8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., v platném

znění.

Dle názoru okresního soudu toto ustanovení obsahuje dvě

skutkové podstaty. Jedna se vztahuje na případy, kdy došlo pouze

k darování pozemků a s touto darovací smlouvou nebyl spojen žádný

další právní úkon. V těchto případech je nutno k úspěšnému

uplatnění žaloby prokazovat tíseň. Druhá skutková podstata se týká

případů, kdy pozemky byly bezúplatně převedeny v souvislosti

s uzavřením kupní smlouvy na budovu. V těchto případech není nutno

prokazovat tíseň, a to vzhledem k právním předpisům, které platily

v době, kdy takové smlouvy byly uzavírány. Zemědělské pozemky

nebylo možno zcizovat úplatně, a proto pokud došlo k uzavření

kupní smlouvy na budovu, u které byly zapsány i zemědělské

pozemky, bylo nutno tyto pozemky vypořádat, a to v podstatě buď

darováním státu anebo kupci budovy. Ve skutečnosti byly zemědělské

pozemky v užívání socialistických organizací a pro vlastníky

neměly žádnou hodnotu, ani jim nepřinášely žádný výnos. Tvrzení

žalovaného o tom, že matka žalobkyně mu darovala pozemky jako

výraz vděku za jeho pomoc, považuje soud za účelové, neboť za

tehdejší situace se jednalo o dar naprosto bezcenný a podle názoru

soudu se vděk nevyjadřuje darem věci bezcenné, ale právě naopak.

Soud vzal za nepochybné, že pozemky byly bezúplatně převedeny na

žalovaného v souvislosti s kupní smlouvou na budovu, ke dni

účinnosti zákona byly tyto pozemky ve vlastnictví navrhovatele,

žaloba byla podána v zákonné lhůtě, a proto soud podle § 8 odst.

3 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, žalobkyni vyhověl.

Z rozsudku krajského soudu bylo zjištěno, že soud potvrdil

rozsudek soudu I. stupně s odůvodněním, že z důkazů provedených

tímto soudem i z doplnění dokazování odvolacím soudem dospěl

i odvolací soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení

§ 8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. V průběhu

řízení bylo prokázáno, že původní vlastnice, zemřelá B. H.,

převedla na žalovaného v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na

budovu předmětné pozemky, a to smlouvou darovací. Tato skutečnost

byla prokázána notářským zápisem o uzavření kupní a darovací

smlouvy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a navrhovatelem

a odvolací soud považoval za nadbytečné doplňovat dokazování

vyžádáním si předmětného spisu státního notářství, když

z předložené smlouvy byly patrné všechny potřebné skutečnosti

a žádný z účastníků obsah smlouvy ani její platnost

nezpochybňoval.

Krajský soud se dále v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval

otázkou, zda žalobkyně M. H. je oprávněnou osobou ve smyslu

ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen

"zákon o půdě"). Dle jeho stanoviska zákon o půdě definuje okruh

oprávněných osob v ust. § 4 odst. 1 a 2. V případě úmrtí osoby

uvedené v § 4 odst. 1 zákona o půdě je za oprávněné osoby nutno

považovat osoby uvedené v § 4 odst. 2, a to v pořadí v tomto

zákonném ustanovení uvedeném. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je

dcerou původní vlastnice, dospěl odvolací soud k závěru, že

žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 citovaného

zákona. Jiný výklad pojmu oprávněné osoby uvedené v § 8 odst. 3

zákona o půdě by byl v rozporu s účelem a smyslem restitučních

zákonů včetně zákona o půdě.

Okresní soud v Kolíně zaslal Ústavnímu soudu velmi podrobný

právní rozbor ústavní stížnosti s vyjádřením k jednotlivým

námitkám navrhovatele. K výkladu navrhovatele o problematice

a posuzování smíšených smluv v občanském právu soud nemá žádných

námitek, nesouhlasí však s tím, že tyto skutečnosti nevzal při

rozhodování v úvahu. Tuto otázku pokládá za natolik známou

a samozřejmou, že nepovažoval za nutné se k ní podrobněji

vyjadřovat. Soud tuto smlouvu považoval za platnou se všemi z toho

plynoucími následky, vyvodil z ní však jiné závěry, než

navrhovatel. V tom vidí soud nepochopení ustanovení § 8 odst. 3

zákona č. 229/1991 Sb. navrhovatelem. K dalším námitkám

stěžovatele, že totiž je nezbytné v daném případě prokázat při

darování tíseň, soud I. stupně stejně jako ve svém rozsudku

poukazuje na to, že ustanovení § 8 odst. 3 obsahuje dvě oddělené

skutkové podstaty, a to darování pozemků v tísni - ta předpokládá

prokazování tísně, a dále bezúplatný převod pozemků v souvislosti

s kupní smlouvou na budovu, kde není zákonnou podmínkou

prokazování tísně. Zákonným předpokladem druhé skutkové podstaty

je právě smíšená smlouva, tedy kombinace nejméně dvou druhů smluv.

Navrhovatelův výklad směřuje chybně k oddělení smlouvy kupní

a smlouvy darovací a jejich oddělenému posuzování, což by podle

názoru okresního soudu znamenalo zúžení ust. § 8 odst. 3 zákona

o půdě na jedinou skutkovou podstatu, a to darování pozemků

v tísni, a druhá by byla zcela nadbytečná. Podle názoru soudu

termín "bezúplatný převod" znamená, že jde o smlouvu, na jejímž

základě někdo nabyl vlastnictví k věci, aniž sám poskytnul

jakoukoliv úplatu, tedy protihodnotu. Není-li protihodnota

smluvena, vždy se koneckonců jedná o smlouvu darovací, tedy termín

bezúplatný převod ve svých důsledcích v občanském právu nemůže

označovat nic jiného než darovací smlouvu. Pokud jde o důkaz

notářským zápisem ohledně jiných účastníků a jiné věci, kterého se

navrhovatel dovolával jako listinného důkazu a k němuž soudy

nebylo vůbec přihlédnuto, soud I. stupně uvádí, že dokazování se

vede pouze o skutkových okolnostech projednávané věci.

Okresní soud se velmi kriticky vyjádřil k navrhovatelovu

názoru, že jím předložený notářský zápis představuje typický

příklad kupní smlouvy uzavřené na budovu, přičemž při tomto

převodu došlo "via facti" k bezúplatnému převodu dalších pozemků.

Podle něho jde o spojení pojmů významově zcela neslučitelných.

Nelze totiž zároveň říci, že došlo k převodu, tedy ke smlouvě,

a současně že k tomu došlo fakticky, tedy bezesmluvně. V daném

případě se jedná o převod nemovitosti, ten podle občanského

zákoníku vždy musel být a dosud musí být proveden písemně a navíc

tato smlouva musí být vložena do katastru nemovitostí.

Pokud jde o důkaz konstatováním celého notářského spisu,

okresní soud toto považoval za nadbytečné, neboť právně relevantní

projevy vůle účastníků smlouvy jsou obsaženy právě v notářském

zápisu o smlouvě kupní a darovací, tyto projevy jsou dostatečně

srozumitelné a určité, a proto jako důkaz plně postačují. Stejně

tak soud považoval za nadbytečné vyslýchat notáře, který smlouvu

sepisoval, neboť je zcela iluzorní, že by si mohl pamatovat

okolnosti smlouvy, kterou sepisoval před 26 lety, a navíc soud

dodatečně zjistil, že dotyčný notář zemřel v roce 1968. A konečně

podle stanoviska soudu názor stěžovatele, že soudy měly hodnotit

otázku tísně i ve vztahu k ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) a k)

zákona o půdě, je zcela nepřípadný, neboť ustanovení § 6 zákona

o půdě se týká pouze nemovitostí, které přešly na stát, což se

v projednávaném případě nestalo. Potud stanovisko okresního soudu.

Z vyjádření Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že

odvolací soud při svém rozhodování vycházel z názoru, že při

aplikaci ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě je restituční nárok

vázán na prokázání tísně existující v době uzavírání smlouvy jen

tehdy, šlo-li o smlouvu, jíž byly darovány pouze pozemky. V daném

případě se jednalo o smlouvu kupní a darovací, kupní smlouvou byla

převáděna budova a v souvislosti s tímto převodem byly darovány,

tedy bezúplatně převedeny, pozemky, které k budově patřily. Pro

tento případ příslušné zákonné ustanovení restituční nárok

s podmínkou uzavření smlouvy v tísni nespojuje. Dále krajský soud

v souvislosti s řešením této právní otázky poukázal i na příslušné

nálezy Ústavního soudu i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního

soudu v Praze, kde je tato otázka řešena zcela shodně. Pokud jde

o oprávněnou osobu v daném restitučním sporu, je i tato otázka

shodně řešena v uvedených stanoviscích vyšších soudů a senát

krajského soudu k ní zaujal stanovisko, že by bylo v rozporu se

samotným smyslem restitučních zákonů, aby v případě aplikace

ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě byl restituován pouze nárok,

který uplatnil původní účastník smlouvy. Z toho důvodu, dle

stanoviska krajského soudu, jeho postup neodporoval žádnému

z ustanovení Listiny základních práv a svobod.

Vedlejší účastnice M. H., zastoupená JUDr. J. M., advokátkou

z Českého Brodu, ve svém vyjádření uvedla, že rozhodně nesouhlasí

s tím, že by rozhodnutí soudů odporovala ustanovením čl. 3, čl.

11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že naopak

soudy rozhodovaly v souladu s čl. 90 Ústavy, neboť jí poskytly

ochranu jejích práv, které se v souladu s ust. § 8 odst. 3 zákona

o půdě domáhala, soudy rozhodovaly nestranně a nezávisle. Pokud

jde o posouzení předmětné kupní a darovací smlouvy a následků,

které z ní vyplývají, zcela se ve svém vyjádření ztotožnila

s názory soudů obou stupňů.

II.

Ústavní soud po posouzení celé věci i zhodnocení všech

důkazů, zejména rozsudků soudů obou stupňů, dospěl k závěru, že

stížnost není důvodná. Námitky, které proti postupu a rozhodnutí

obou soudů uvádí v ústavní stížnosti navrhovatel, byly v podstatě

vyvráceny nejen odůvodněními rozsudků obou soudů, ale i ve

vyjádřeních všech účastníků.

Ústavnímu soudu nezbývá než se ztotožnit se stanovisky soudů

obou stupňů v názoru na aplikaci ustanovení § 8 odst. 3 zákona

o půdě v platném znění. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že

zákon uvádí dvě samostatné skutkové podstaty. První skutkovou

podstatou je darování pozemků v tísni. Pouze v případě této

skutkové podstaty, kdyby došlo pouze k darování pozemků, se zkoumá

a prokazuje tíseň. V těchto případech se předpokládá dle

citovaného ustanovení uzavření jediné smlouvy, a to smlouvy

darovací. Prokázání tísně je zde zákonnou podmínkou. Druhá

skutková podstata, kterou je třeba zkoumat zcela samostatně

a odděleně, jak to opět vyplývá z citovaného ustanovení, se

vztahuje pouze na případy, kdy bylo uzavřeno současně více smluv,

tedy zákonným předpokladem je zde smlouva smíšená, a to kombinace

nejméně dvou druhů smluv. Ze zákona přímo vyplývá jejich vzájemná

podmíněnost. V tomto druhém případě musí být smlouvy nejméně dvě,

pokrývající případy, kdy nebylo možno uzavřít pouze kupní smlouvu

na budovu a pozemky patřící k budově nevypořádat. Zde se Ústavní

soud ztotožňuje s názorem okresního soudu, že pokud by darovací

část smlouvy byla oddělena od kupní části této smlouvy

a posuzována izolovaně bez souvislosti se svým vznikem, jak to

vykládá navrhovatel, jednalo by se o restriktivní výklad

předmětného ustanovení zákona o půdě a toto ustanovení by pak bylo

zúženo pouze na jednu skutkovou podstatu, a to darování pozemků

v tísni.

Při aplikaci ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě je nutno

provést výklad pojmu bezúplatný převod. Právní teorie považuje za

převod dvoustranný právní úkon, při němž je třeba vždy

dvoustranného souhlasného projevu vůle obou účastníků. Jedná se

o dvoustranný právní úkon - uzavření smlouvy - kdy jeden účastník

na druhého převedl vlastnictví k věci, aniž sám za to získal

nějakou protihodnotu (finanční či jinou). Není-li ve smlouvě

protihodnota smluvena, může se jednat v podstatě vždy pouze

o smlouvu darovací, neboť občanské právo jiný smluvní typ

bezúplatný nezná. Pojem bezúplatný převod tedy ve svých důsledcích

nemůže v občanském právu označovat nic jiného než darovací

smlouvu.

Vzhledem k existenci "Směrnic o postupu při registraci smluv

u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům

některých druhů nemovitostí okresními národními výbory" vydaných

dne 19. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem

zemědělství, lesního a vodního hospodářství a uvádějících

v souvislosti s převodem obytných částí zemědělských usedlostí do

praxe i jakési "smluvní donucení" u zemědělských pozemků k této

usedlosti náležejících, byly uzavírány různé smíšené smlouvy, pro

jejichž obsah bylo nerozhodné, jak byly nazvány. Ústavní soud

vychází z toho, že jde o darovací smlouvu sui generis, totiž

darování z donucení. V tomto smyslu vyznívá již odůvodnění nálezu

IV. senátu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 189/94. Vynucený převod

pozemků, který se stal povinným a nezbytným předpokladem pro

registraci kupní smlouvy, je sám o sobě důkazem tísně, aniž by ji

v takových případech bylo třeba prokazovat. Z výše uvedeného tedy

vyplývá, že nelze akceptovat navrhovatelův výklad ustanovení § 8

odst. 3 cit. zákona, neboť i když se zcela jistě jedná v daném

případě o smlouvu smíšenou, tedy kupní a darovací, v jeho případě

je třeba aplikovat druhou samostatnou skutkovou podstatu v § 8

odst. 3 uvedenou, a to bezúplatné převedení pozemků v souvislosti

s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Jak

již bylo výše uvedeno, rozhodující není označení právního úkonu,

ale jeho obsah. Vzhledem k tomu, že zde není zákonnou podmínkou

tíseň, není nutno ji zkoumat ani prokazovat. Pokud jde o námitku

navrhovatele, že soud neprovedl důkaz konstatováním celého

notářského spisu a že nevyslechl bývalého státního notáře, který

věc projednával, je třeba konstatovat, že soud považoval provedení

obou důkazů za nadbytečné vzhledem k tomu, že měl shromážděn

dostatek důkazů a podkladů pro své rozhodnutí, což také ve svém

vyjádření uvedl. V tomto ohledu je podle zákona skutečně věcí

soudu, které důkazy provede. V daném případě Ústavní soud

neshledal nezbytnost provedení oněch důkazů ani to, že by takovýto

postup soudu znamenal porušení některého ze základních práv

navrhovatele. Navrhovatel dále ve své stížnosti napadá oba soudy,

že neakceptovaly jako listinný důkaz fotokopii notářského zápisu

zcela jiného, ale dle názoru navrhovatele typického příkladu kupní

smlouvy, která byla sepsána před Státním notářstvím v Rychnově nad

Kněžnou v roce 1982. Dle navrhovatele se zde jednalo o příklad

kupní smlouvy uzavřené na budovu, přičemž při tomto převodu došlo

"via facti" k bezúplatnému převodu dalších pozemků. Okresní soud

v Kolíně ve svém vyjádření Ústavnímu soudu uvedl své stanovisko

k tomuto druhu důkazů i právnímu názoru navrhovatele o převodu

"via facti". Na tomto místě nelze než odkázat na výše uvedené

stanovisko s nímž se Ústavní soud ztotožňuje a dále i na nález

Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 189/94, který tuto problematiku

rovněž řeší.

Pokud jde o námitku navrhovatele, zda je žalobkyně zcela nebo

zčásti legitimována k podání žaloby, když se neprokázala žádným

zmocněním nebo dohodou s další oprávněnou osobou k uplatnění

nároku, je nutno uvést, že stejně jako oba soudy i Ústavní soud se

přiklonil k závěru, že M. H. jako dcera původní vlastnice je

osobou oprávněnou podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona

o půdě, v platném znění. Jiný výklad by byl zužující

a diskriminující vzhledem k účelu a poslání restitučních zákonů.

Navrhovatelka jediná uplatnila svůj nárok v zákonné lhůtě, je tedy

jediná osoba, které nárok nezanikl, a dále soud v takovém případě

rozhoduje pouze o zrušení smlouvy nebo její části, nikoliv

o určení vlastnictví žalující osoby. Nejedná se tedy o vlastnický

nárok, ale o nárok na zrušení určitého právního úkonu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud

k závěru, že postupem a rozhodnutími obou soudů nedošlo k porušení

žádného základního práva či svobody navrhovatele. Rozhodnutím

soudů nedošlo k diskriminaci navrhovatele podle čl. 3 Listiny

základních práv a svobod. Dále důsledným uplatněním a správným

výkladem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, nedošlo ani

k porušení vlastnického práva navrhovatele dle čl. 11 odst. 1

Listiny základních práv a svobod a konečně Ústavní soud neshledal

v postupu soudů ani porušení základního práva na soudní ochranu

navrhovatele, neboť jednání bylo ústní, veřejné, navrhovatel se

mohl vyjadřovat a navrhovat důkazy. Na druhé straně je dle zákona

zcela v pravomoci soudů rozhodnout, které důkazy budou provedeny,

a jednou z hlavních zásad civilního procesu je zásada volného

hodnocení důkazů a vyvození právních závěrů. Dle názoru Ústavního

soudu byly právní závěry obou soudů učiněny na základě a v rámci

platných právních předpisů, proto Ústavnímu soudu nezbylo, než

ústavní stížnost zamítnout. Za tohoto stavu je sdělení právní

zástupkyně M. H., že byla uzavřena kupní smlouva mezi paní H.

a panem K. o části sporných pozemků, pro daný případ irelevantní.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně 30. ledna 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru