Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 26/95Usnesení ÚS ze dne 18.04.1995Rozdíl mezi odepřením a odkladem vojenské služby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské služby
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 11/3 SbNU 347
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.26.95
Datum podání02.02.1995
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 15 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

18/1992 Sb., § 2 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 26/95 ze dne 18. 4. 1995

U 11/3 SbNU 347

Rozdíl mezi odepřením a odkladem vojenské služby

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti J.Ř., zastoupeného advokátem JUDr. P.M., proti rozhodnutí OVS K., ze dne 3. 8. 1994, čj. 29/18, ve spojení s rozhodnutím V., č.j. 63517/9, ze dne 29. 11. 1994, ve znění rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, čj. 2016/21, ze dne 12. 1. 1995, o porušení čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhal přezkoumání v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o odklad základní vojenské služby, jíž podal proto, že v kritické době nebyl výkonu služby schopen pro své svědomí a náboženské přesvědčení. Napadená rozhodnutí proto podle jeho názoru odporují článku 15 odst. 3, Listiny základních práv a svobod, který může využít i ten občan, jenž zmeškal lhůtu k odepření výkonu vojenské služby.

Ústavní soud doplnil řízení a z osobního spisu J.Ř. vedeného OVS K. zjistil, že původně byla již dne 2. 9. 1993 se stěžovatelem řešena žádost o odklad vojenské základní služby z důvodu podání žádosti o civilní službu. Stěžovatel byl poučen "o kritériích podání žádosti o odklad". Podle názoru v.ú. lze vojenskou službu odložit pouze z důvodů dočasného charakteru, zatím co u stěžovatele ve skutečnosti jde o snahu využít kategorie odkladu vojenské služby k jejímu odmítnutí.

Jádrem věci je otázka, zda občan může s poukazem na článek 15 Listiny odepřít výkon vojenské základní (náhradní) služby a žádat o její odklad z důvodu svědomí či náboženského vyznání i tehdy, jestliže zmeškal lhůtu stanovenou zákonem č. 18/1992 Sb., o civilní službě, k odepření výkonu uvedené vojenské služby.

Na tuto otázku nelze odpovědět kladně.

V souzené věci je zřejmé, že stěžovatel svou opakovanou žádostí o odklad vojenské služby z důvodu svobody svědomí a náboženského přesvědčení obchází zákon č. 18/1992 Sb., o civilní službě, který je platnou součástí českého právního řádu, a jehož ústavnost nebyla zpochybněna. Z tohoto zákona i z článku 9 odst. 1, písm. c) Listiny plyne, že občan má za podmínek v zákoně uvedených možnost volit mezi výkonem základní (náhradní) vojenské služby a službou civilní. To je v souladu s dikcí článku 9 Listiny, který hovoří o jiné službě stanovené zákonem místo povinné vojenské služby. Rovněž ust. § 34 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb. ve znění pozdějších předpisů umožňuje povolit odvedencům odklad vojenské služby zásadně nejdéle do stanoveného nástupního dne v roce, v němž dovrší 25 let. Branný zákon zrušen nebyl a platí tedy i nadále. Jestliže by důvodem odkladu vojenské služby bylo i svědomí občana a jeho náboženské přesvědčení, umožňovalo by to žádat o odklad kdykoli znovu až do 25 let, což by bylo ve zjevném rozporu se smyslem odkladu vojenské služby a pojmovými znaky této právní instituce vůbec. To vyplývá z citovaného ustanovení § 34 branného zákona, které jako typický příklad důvodů žádosti o odklad vojenské služby uvádí přípravu na určité povolání, popřípadě jiné důvody hodné zvláštního zřetele. Musí jít nezbytně o důvody srovnatelné, například důvody osobní, rodinné, pracovní či sociální, které v zásadě mají povahu jen dočasnou.

Jiný výklad, který hájí stěžovatel, by mohl vést k situacím zcela absurdním. Občan, jemuž původně jeho svědomí a náboženství dovolovaly nastoupit vojenskou službu, by mohl později kdykoli (do 25 let) své náboženské přesvědčení změnit a požádat o odklad již nastoupené vojenské služby, bez ohledu na to, že 30denní lhůta k odepření výkonu vojenské služby již uplynula. Ve svých důsledcích by uvedený výklad mohl občanu umožnit "požádat o odklad vojenské služby" i za bojové situace a touto formou výkon vojenské služby náhle odmítnout. To by bylo nepochybně v rozporu s jinými ústavně chráněnými hodnotami vymezenými v článku 1 Listiny, podle něhož je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jde o hodnoty, které je občan za podmínek zákonem stanovených povinen hájit - podle okolností - i se zbraní v ruce. To lze dovodit i z článku 9 odst. 1, 2, písm. b) Listiny základních práv a svobod, podle něhož ustanovení odstavce 1, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám, se nevztahuje na vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby.

Ústavní soud proto konstatuje že v souladu s ústavním právem zakotveným v článku 15 odstavci 1 Listiny má občan právo výkon vojenské služby odepřít, avšak toliko způsobem a ve lhůtách, které stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon č. 18/1992 Sb., o civilní službě, nikoli branný zákon, neboť - jak již bylo řečeno - cestou odkladu vojenské služby (tedy instituce dočasné povahy) nelze nahrazovat odepření výkonu vojenské služby, jehož podmínky a lhůty normuje citovaný zákon o civilní službě.

Oporou pro právní názor Ústavního soudu je i ustanovení § 2 odstavec 1, písm. b) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě. Podle tohoto předpisu může prohlášení o odepření výkonu vojenské základní (náhradní) služby podat odvedenec, jemuž byl povolen odklad vojenské základní služby nejpozději do 5 dnů po skončení důvodu, pro který mu byl odklad povolen. I z této konstrukce je zřejmé, že jestliže zákonodárce normoval v Listině základních práv a svobod možnost odepřít výkon vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení, pak instituce odkladu vojenské služby je založena nikoli na důvodech shodných, nýbrž na důvodech odlišných. Svědomí a náboženské přesvědčení proto nejsou důvodem odkladu vojenské základní (náhradní) služby ani podle platného zákona branného ani podle jiného právního předpisu.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatele podle článku 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ani k porušení jiného stěžovatelova základního práva nedošlo.

Soudce zpravodaj z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl (§ 43 odst. 1, písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 1995

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru