Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 26/01Nález ÚS ze dne 04.07.2001K zásadě "ne bis in idem" zvláště a k obnově řízení obecně - vyhýbání se civilní službě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské služby
Věcný rejstříkObnova řízení
Ne bis in idem
vojenská a civilní služba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 99/23 SbNU 19
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.26.01
Datum vyhlášení04.07.2001
Datum podání12.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, #7 čl. 4 odst.1, #7 čl. 4 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 272

141/1961 Sb., § 278 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 26/01 ze dne 4. 7. 2001

N 99/23 SbNU 19

K zásadě "ne bis in idem" zvláště a k obnově řízení obecně - vyhýbání se civilní službě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci

stěžovatele S. H., o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení

Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 11.

2000, sp. zn. 2 To 1195/2000, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne

27. 11. 2000, sp. zn. 2 To 1195/2000, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním

soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2001.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní

soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě,

pobočka Olomouc, kterým byla zamítnuta stížnost odsouzeného S. H.

proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2000, sp.

zn. Nt 221/2000, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy

řízení, které skončilo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne

24. 8. 1993, sp. zn. 5 T 62/93, ve znění usnesení Krajského soudu

v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 20. 10. 1993, sp. zn. 2 To

388/93. Posledně zmíněným rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným

trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272d

odst. 3 tr. zákona tím, že civilní službu od 28. ledna 1992 nadále

nevykonával a byl odsouzen k peněžitému trestu v částce Kč 10

000,--.

V minulosti byl již stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního

soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 5 T 80/91, ve znění

usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 1992, sp. zn. 7

To 561/91, za to, že dne 23. 4. 1991 opustil bez povolení místo

výkonu civilní služby, za což byl uznán vinným trestným činem

vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272d odst. 3 tr. zákona

a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců

s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku.

Stěžovatel je toho názoru, že uvedeným usnesením Krajského

soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, kterým byla zamítnuta stížnost

proti zamítavému usnesení o návrhu na povolení obnovy řízení, byla

porušena jeho ústavně zaručená práva v ustanoveních čl. 40 odst.

5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7

k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na řadu

rozsudků Nejvyššího soudu ČR, jakož i nálezů Ústavního soudu,

týkajících se rozhodování případů opakovaného odepření výkonu

vojenské a náhradní civilní služby a dovozuje z nich závěr, že

názory ohledně zásady "ne bis in idem" nezaložily novou soudní

praxi, která by měla být uplatněna pouze na nové případy, ale

zmíněnými rozhodnutími došlo především k nápravě vadných soudních

rozhodnutí z minulosti.

Má za to, že v trestním řízení byla porušena zásada "ne bis

in idem" a z tohoto důvodu Krajský soud v Ostravě, pobočka

Olomouc, stejně jako Okresní soud v Olomouci, pochybil, když

výklad ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu (podmínky obnovy)

nepodřídil právnímu závěru v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS

19/98, kde se uvádí, že zásada "ne bis in idem" stojí nade všemi

zákony. Poukazuje přitom na skutečnost, že názor, vyslovený

v nálezu Ústavního soudu a přehodnocující pohled na minulé soudní

postupy, byl výslovně uznán jako nová skutečnost při projednávání

návrhů na povolení obnovy řízení v usneseních Okresního soudu

v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. Nt 1711/99, a ze dne

15. 12. 2000, sp. zn. Nt 1710/99.

Ve vyjádření k návrhu ústavní stížnosti vyjádřily oba obecné

soudy svůj názor, že změna výkladu právního předpisu není novou

skutečností a věc nelze řešit obnovou řízení podle příslušných

ustanovení trestního řádu.

Ústavní soud se seznámil s návrhem ústavní stížnosti, se

spisy obecných soudů a doplňujícími údaji, týkajícími se použití

zásady "ne bis in idem" v soudní praxi a konstatoval, že ústavní

stížnost je důvodná.

Ústavní soud v této rozhodovací fázi obvykle konstatuje, že

Ústavní soud není další instancí v rozhodovacím procesu a do

rozhodnutí obecných soudů zasahuje obvykle jen tehdy, shledá-li,

že byla porušena ústavní práva stěžovatele, obsažená zejména

v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských

práv a základních svobod.

V tomto konkrétním případě se Ústavní soud setkal s takovým

porušením několikrát. Stěžovatel, jak vyplývá z toho, co bylo

uvedeno výše, byl odsouzen pro trestný čin vyhýbání se výkonu

civilní služby rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 11.

1991 a tento rozsudek byl potvrzen Krajským soudem v Ostravě ze

dne 28. 1. 1992. Následně byl podle stejného ustanovení uznán dne

24. 8. 1993 vinným týmž okresním soudem, že civilní službu od 28.

1. 1992 nevykonával, odsouzen tentokrát k peněžitému trestu

a rozsudek byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Ostravě,

pobočka Olomouc, ze dne 20. 10. 1993.

Šlo zcela nepochybně o porušení zásady "ne bis in idem"

a krajský soud byl povinen ji aplikovat, protože šlo o ustanovení

mezinárodní úmluvy o lidských právech, které je pro každý soud

závazné podle čl. 10 Ústavy ČR a má přednost před zákonem (viz čl.

4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod).

Stěžovatel se v dalším postupu, jak je výše uveden, i nadále

pokoušel vyvolat spravedlivý rozsudek, ale narazil na nepochopení

příslušných orgánů, i když počáteční nejasnosti byly posléze

odstraněny obecně platným nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2.

1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, č. 38/1999 Sb.

Stěžovatel, vzhledem ke změněným poměrům, se zřejmě oprávněně

domníval, že jeho snaha prokázat, že jeho druhé odsouzení ze dne

24. 8. 1993, jež bylo nezákonné, bude nyní již úspěšná a podal dne

18. 8. 2000 návrh na povolení obnovy řízení u Okresního soudu

v Olomouci. U tohoto soudu stěžovatel sice neuspěl, i když již

soud projevil dost odvahy ke sjednání nápravy. Krajský soud však

setrval na tom, že není důvod k povolení obnovy řízení, a tak sám

znovu porušil zásadu "ne bis in idem", protože ke zrušení

původního rozsudku měl přikročit sám ze své iniciativy a na

základě vlastních znalostí.

Okresní soud v Olomouci sice ve svém usnesení ze dne 30. 10.

2000 návrh stěžovatele ze dne 18. 8. 2000 zamítl, ale

v odůvodnění uvedl: "Z pohledu současné soudní praxe, která se

projevuje rozhodnutím jak Ústavního soudu tak od r. 1999

i Nejvyššího soudu ČR, je zřejmé, že odsouzený S. H. byl ve věci

sp. zn. 5 T 62/93 odsouzen pro tentýž skutek." Krajský soud k tomu

zaujal stanovisko, že nelze akceptovat názor soudu prvního

instance, že z pohledu dnešní soudní praxe je soudní rozhodnutí

nezákonné. Dokonce přitom tvrdí, že takový závěr může vyplynout

pouze z rozhodnutí příslušných soudních orgánů dle platných

zákonných norem a zřejmě přehlédl, že takovým rozhodnutím pro něj

je již ustanovení čl. 10 Ústavy ČR, podle něhož byl povinen

postupovat a respektovat nejen ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny

základních práv a svobod ve znění: "Nikdo nemůže být trestně

stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn

obžaloby", nýbrž i čl. 4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění: "Nikdo

nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím

pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen

nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu

tohoto státu." Odst. 2 pak výslovně stanoví, že ustanovení

předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona

a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově

odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly

ovlivnit rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud posoudil podrobně celý případ předložený

stěžovatelem a jeho souvislosti s dosavadní aplikací trestního

zákona i trestního řádu, pokud jde o právní zásadu "ne bis in

idem" a dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy došlo

k nesprávné aplikaci nejen norem trestního práva, ale i přímému

porušení výše uvedených ústavních předpisů (ale též čl. 36 Listiny

základních práv a svobod, pokud jde o spravedlivý proces), jakož

i mezinárodní smlouvy, kterou byly obecné soudy ze zákona (čl. 10

Ústavy ČR) povinny aplikovat a respektovat. Pokud obecné soudy ve

svých rozhodnutích vycházely z jiných závěrů, neposkytly

stěžovateli dostatečnou a odpovídající ochranu jeho právům ve

smyslu čl. 90 Ústavy ČR a navíc odmítnutím obnovy řízení porušily

i čl. 4 odst. 2 citované mezinárodní smlouvy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud plně vyhověl návrhu

stěžovatele a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc,

ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 2 To 1195/2000, zrušil (§ 82 odst.

3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru