Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2599/09 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkObhájce
advokát/odměna
advokátní tarif
náklady řízení/úhrada nákladů státem
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2599.09.1
Datum podání05.10.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 13 odst.1, § 14 odst.1

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2599/09 ze dne 29. 4. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Z. Z., zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem v Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 484/2009-653 ze dne 17. července 2009 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 11 Tm 48/2006-635 ze dne 1. června 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 484/2009-653 ze dne 17. července 2009, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 11 Tm 48/2006-635 ze dne 1. června 2009, kterým jí byly přiznány - jako obhájkyni - náklady nutné obhajoby ve výši 16.924,- Kč a zbytek vyúčtované částky ve výši 4.839,- Kč jí přiznán nebyl. Napadenými rozhodnutími prý byla porušena ustanovení čl. 1 a 4 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:

Předmětem ústavní stížnosti jsou rozhodnutí obecných soudů, jimiž jí nebyly přiznány cestovné a náhrada za promeškaný čas (v celkové částce 3.411,- Kč), které jí a její koncipientce vznikly při poskytování právní služby při hlavním líčení u Okresního soudu v Ostravě. Okresní soud jí tyto náklady nepřiznal s odůvodněním, že se její advokátní kancelář nachází v Moravské Ostravě, sídlo Okresního soudu je v Ostravě - Porubě, a proto jí nelze přiznat výdaje za cestovné, neboť se nejedná o účelně vynaložené cestovní výdaje a nelze jí přiznat ani náhradu za promeškaný čas. V rozhodnutí obecného soudu není vůbec odůvodněno, proč není cesta k soudu za pomoci automobilu účelná. Okresní soud také neodůvodnil, proč nepřiznal stěžovatelce náhradu za promeškaný čas; k promeškání času totiž dojde vždy, bez ohledu na způsob dopravy. Na podporu svých námitek stěžovatelka argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05 a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 10/95 ze dne 23. 11. 1995, který vyslovil,, že "použije-li ustanovený obhájce osobní automobil k cestě za úkonem právní pomoci do místa, které není totožné se sídlem jeho advokátní kanceláře, jde vždy, bez ohledu na vzdálenost, o účelně vynaložené cestovní výdaje."

Stěžovatelka poukázala také na to, že Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě ve věci poskytování cestovného a náhrady za promeškaný čas judikují velmi rozdílným způsobem; někdy obě náhrady přiznávají, někdy přiznávají pouze náhradu za promeškaný čas, či nepřiznávají žádnou náhradu, popřípadě přiznávají náhradu jízdného ve výši ceny jízdenky MHD. Stejně rozdílný je i postup státního zastupitelství. Tento nepředvídatelný postup obecných soudů a státních zastupitelství považuje stěžovatelka za rozporný s čl. 1 odst. 1 Ústavy a s čl. 6 Úmluvy.

Podle názoru stěžovatelky obecné soudy svou interpretací porušily její základní práva a legitimní očekávání toho, že její nárok bude ze strany státu uspokojen; nezákonně tak zasáhly do jejích majetkových práv. Porušením jednoduchého práva (advokátního tarifu, zákona o advokacii a trestního řádu) tak došlo i k porušení jejích práv zaručených ústavním pořádkem. Obecné soudy se dopustily přepjatého formalismu a znevýhodnily ji ve srovnání se státními zástupci. Stát ji prostřednictvím svých soudů nutil, aby ze svého hradila cestovní náklady, přestože to žádný právní předpis neukládá a nárok na úhradu cestovních náhrad dokonce zakládá.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se ve svém rozhodování řídil ustanovením § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění. Snažil se důsledně posuzovat účelnost vynaložených nákladů a výdajů, jak mu to ukládá zmíněný právní předpis. Poukázal na to, že v případě advokátní kanceláře stěžovatelky existuje velmi dobrá dopravní dostupnost pomocí veřejné dopravy, a cesta k sídlu Okresního soudu v Ostravě - Porubě nepřesáhne - podle jízdního řádu - ani v dopravní špičce 20 minut. Užití osobního automobilu bylo zcela bezúčelné. Dále se vyjádřil k náhradě za promeškaný čas. Poukázal - stejně jako v napadeném rozhodnutí - na ust. § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05, dle něhož je rozhodující vzdálenost kanceláře od místa soudu a jejich objektivní dopravní přístupnost. Krajský soud dodal, že je v každém jednotlivém případě nezbytné postupovat při posuzování účelnosti náhrady vynaložených hotových výdajů, jakož i náhrady za promeškaný čas individuálně s přihlédnutím k objektivně zjištěným časovým možnostem. Okresní soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.

Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, požádal Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o souhlas účastníků s upuštěním od ústního jednání. Krajský soud v Ostravě vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve vyjádření ze dne 27. 11. 2009. Okresní soud v Ostravě rovněž přípisem ze dne 11. 12. 2009 vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Souhlas s upuštěním od ústního jednání vyslovila i stěžovatelka ve svém podání ze dne 12. 3. 2010.

III.

Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 11 Tm 48/2006-635 ze dne 1. června 2009 byla stěžovatelce přiznána částka 16.924,- Kč jako náklady v souvislosti s nutnou obhajobou, kdy byla ustanovena jako obhájce. Nebyly jí přiznány 4 režijní paušály 300,- Kč za položky ze dne 28. 8. 2007, 4. 10. 2007, 14. 5. 2008 a 5. 11. 2008, protože se jednalo o jednání, která byla odročena bez projednání věci. Stěžovatelka dále účtovala cestovné z advokátní kanceláře v Moravské Ostravě k Okresnímu soudu v Ostravě a zpět v celkové výši 1.067,- Kč a rovněž ztrátu času v celkové výši 1.800,- Kč, spolu s DPH v celkové výši 3.411,- Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že advokátovi náleží částka za účelně vynaložené cestovní výdaje a náhrada za promeškaný čas v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta; přitom není rozhodující, zda se obhájce přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, městské části, nýbrž to, jaká je vzdálenost těchto dvou míst, jak jsou tato dvě místa objektivně dopravně dostupná. K věci uvedl, že advokátní kancelář se nachází v Moravské Ostravě a sídlo Okresního soudu Ostravě je v Ostravě - Porubě; obě místa, tj. kancelář a okresní soud jsou objektivně dostupná hromadnou dopravou do 20 minut, a to i v dopravní špičce. Z tohoto důvodu soud prvního stupně stěžovatelce výdaje za cestovné ani náhradu za promeškaný čas nepřiznal, protože se nejednalo podle jeho názoru o účelně vynaložené cestovní výdaje.

Stížnost stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 484/2009-653 ze dne 17. července 2009 zamítnuta. V odůvodnění - vzhledem k tomu, že napadena byla pouze část výroku týkající se cestovních nákladů - odvolací soud v podstatě uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže tuto náhradu nepřiznal s poukazem na to, že obě místa jsou dobře dostupná hromadnou dopravou do 20 minut, a to i v dopravní špičce. Podle krajského soudu tento závěr není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05, dle něhož vzhledem k ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu je rozhodující vzdálenost sídla advokátní kanceláře od sídla soudu a jejich objektivní přístupnost dopravě.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění do 30. 6. 2009], je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usnesení 43, str. 421, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně, v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti i aktuálního sociálního a ekonomického postavení účastníka (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).

Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatelka ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Na druhé straně částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti. Tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity existujícího zásahu.

Ústavní soud dovozuje, že pokud jde o zásah do základního práva stěžovatelky tím, že odvolací soud odůvodnil napadené rozhodnutí neúplně, nejde o pochybení takové intenzity, která by měla vyvolat - v této zjevně bagatelní věci - zrušovací rozhodnutí Ústavního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Vojen Guttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru