Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2598/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sp... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
advokát/odměna
Zastoupení
zmocnění
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2598.17.1
Datum podání16.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 28

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 142 odst.1

177/1996 Sb., § 8 odst.1, § 9 odst.1, § 12a odst.1, § 151 odst.2, § 151 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2598/17 ze dne 10. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Najmana, advokáta, sídlem náměstí Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 č. j. 13 To 22/2017 - 552 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. prosince 2016 č. j. 1 Tm 5/2016-533, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a D. P., jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že došlo k porušení práva zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky podle ustanovení čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále je přesvědčen, že napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva na rovnost účastníků řízení podle ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny.

Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí vrchního soudu, vyžádaného rozhodnutí krajského soudu a dalších stěžovatelem zaslaných dokumentů (jeho podání k obecným soudům) zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatel byl podle ustanovení § 51a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestím řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") ustanoven zmocněncem nezletilé poškozené. Po pravomocném skončení trestního řízení požádal o přiznání nároku na odměnu ustanoveného zmocněnce poškozené a náhradu hotových výdajů.

Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovateli přiznal celkem částku 32 780,10 Kč za zastupování poškozené. Co do zbytku účtované a nepřiznané částky ve výši 22 844,80 Kč návrh stěžovatele zamítl. V odůvodnění krajský soud uvedl, že účtované úkony musely být upraveny podle ustanovení § 10 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Se stěžovatelem se krajský soud neztotožnil v jednom úkonu a upravil úkon u hlavního líčení.

Stěžovatel a vedlejší účastnice podali proti ústavní stížností napadenému usnesení krajského soudu stížnost. Vrchní soud výrokem I ústavní stížností napadeného usnesení stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Výrokem II usnesení krajského soudu z podnětu vedlejší účastnice zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že se stěžovateli přiznává za zastupování poškozené odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 26 730,11 Kč a ve zbytku čítajícím 28 894, 89 Kč se návrh stěžovatele zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přestože stěžovatel uvádí opak, není postavení obžalovaného a poškozeného rovnocenné, a to navzdory změnám trestního řádu posilujícím postavení poškozených. Podle vrchního soudu je nezbytné v těchto případech aplikovat ustanovení § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Není proto důvod pro jakýkoli analogický postup. Ke stížnosti vedlejší účastnice vrchní soud uvedl, že stížnost důvodná byla, neboť krajský soud přiznal stěžovateli více, než mu dle právních předpisů náleží. Krajský soud dle jeho názoru opomněl aplikovat ustanovení § 12a odst. 1 advokátního tarifu a výši odměny tedy snížit. Co se týče náhrady za promeškaný čas, vrchní soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl, za jaký čas náhradu požaduje, jak předpokládají ustanovení § 151 odst. 2 a odst. 3 trestního řádu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že krajský soud neměl vedlejší účastnici - tj. zákonné zástupkyni obžalovaného - své usnesení vůbec zasílat, neboť nemá aktivní procesní legitimaci. Tímto, dle názoru stěžovatele, došlo k porušení ustanovení § 142 odst. 1 trestního řádu. Navíc měl krajský soud pochybit tím, že stěžovateli nezaslal její stížnost k vyjádření. Stěžovatel je přesvědčen, že tím došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení. Dále stěžovatel uvádí, že není žádný důvod činit rozdíl mezi vyčíslením nákladů ustanoveného obhájce a ustanoveného zmocněnce. Oba tito zástupci by měli mít dle stěžovatele právo na spravedlivou odměnu za svou práci podle ustanovení čl. 28 Listiny.

Stěžovatel také vznesl výhrady proti výši přiznané náhrady za promeškaný čas, neboť uvádí, že čas strávený v jeho osobním vozidle určený vrchním soudem neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel uvádí, že doba - včetně dojití k vozidlu, jízda, hledání místa k parkování atp. - je ve skutečnosti mnohem delší, než určil vrchní soud.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích určil podmínky, za kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem vede k nepřípustnému porušení základních práv a svobod jednotlivce. Obvykle se jedná o případy nesprávné volby či nesprávného určení vzájemně kolidujících právních norem, případy zcela zjevně nesprávně zvolené interpretační metody či techniky a případy svévolné aplikace podústavního práva [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2801/11 ze dne 10. 12. 2013 (N 213/71 SbNU 501); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je vzhledem ke své pozici v ústavním systému České republiky povinen minimalizovat své zásahy do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nepřehlédnutelně zejména v případech, kdy nedochází k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1213/17 ze dne 30. 5. 2017). Ústavní soud také opakovaně připomíná, že při posuzování ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení uplatňuje zásadu, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Tím je vzhledem k pravomoci ústavního soudu až kritérium ústavnosti. To znamená, že postup obecných soudů při intepretaci či aplikaci práva musí nabýt extrémní, resp. excesivní povahy (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 617/06 ze dne 16. 1. 2007).

Stěžovatel především napadá postup vrchního soudu, který přiznal aktivní stížnostní legitimaci zákonné zástupkyni odsouzeného, přičemž její stížnost měla za následek rozhodnutí, které snížilo náhradu nákladů přiznanou stěžovateli. Stěžovatel namítá, že odsouzený, či jeho zástupkyně, není podle ustanovení § 142 odst. 1 osobou, které se usnesení krajského soudu přímo dotýká. Napadený postup však spadá plně do sféry tzv. podústavního práva a nemá v daném kontextu způsobilost zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. do práva ústavního. I přes případné a namítané porušení norem trestního řádu by nemohlo dojít ke kolizi se základním právem či svobodou stěžovatele, a to i s ohledem na obsah ústavní stížností napadeného usnesení vrchního soudu.

Dále stěžovatel vytýká vrchnímu soudu nesprávné vyčíslení náhrady za promeškaný čas. Vrchní soud ve svém rozhodnutí však racionálně vysvětlil, jakým způsobem postupoval. To, že s tím stěžovatel nesouhlasí a domáhá se náhrady i za časové úseky, které s výkonem jeho činnosti nesouvisí (hledání místa k parkování, což je časový úsek nabývající v jeho podání ryze subjektivní povahy), nemá k namítané protiústavnosti relevantní vztah. Ústavní soud nemá pravomoc nahrazovat skutkové a právní závěry obecných soudů svými, pokud obecné soudy nejednaly v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, k čemuž v tomto případě nedošlo. Vrchní soud své závěry odůvodnil, aniž by se v tom dopustil jakéhokoli excesu. V tomto je tedy ústavní stížnost také zjevně neopodstatněná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru