Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 259/97Nález ÚS ze dne 27.05.1998Nezbytnost návaznosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 60/11 SbNU 97
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.259.97
Datum vyhlášení08.07.1998
Datum podání21.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 4

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.4, § 11 odst.1, § 9 odst.4, § 6

99/1963 Sb., § 132, § 18, § 250j odst.2, § 157


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998

N 60/11 SbNU 97

Nezbytnost návaznosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

M. H., M. H., M. M., M. H. a E. E., všech zastoupených JUDr.

J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5.

1997, č.j. 45 Ca 111/96-44, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, č.j.

45 Ca 111/96-44, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45 Ca 111/96-44, kterým

bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Semily, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 20. 3. 1996, č.j. PÚ 1741/92. Tímto

rozhodnutím, vydaným podle ust. § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991

Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"),

a "posouzením" podle § 6 odst. 1 písm. s) a p) cit. zákona,

správní orgán určil, že oprávněné osoby

E. E., M. H., M. H., M. M. a M. H. nejsou vlastníky nemovitosti

dnes zapsané na LV č. 3, hospodářská budova na stavební parcele

číslo 14/2 - bez pozemku, v kat. území Olešnice u Turnova.

Okresní úřad Semily - pozemkový úřad tak rozhodl po zjištění, že

předmětná nemovitost vznikla přestavbou stodoly na st. p. č.

14/2 a stodoly na st. p jejichž vydání oprávněné osoby žádaly,

již v době uplatnění práva jako samostatné věci však

neexistovaly, neboť jejich samostatná existence zanikla po jejich

přechodu na družstvo, patrně již při výstavbě kravína v 50.

letech, ale nepochybně v roce 1985, kdy se staly nejen fakticky,

ale i právně součástmi stavby jiné, nové a svým účelovým určením

sloužící nově k činnosti průmyslové a nikoliv jako do té doby

činnosti zemědělské.V posuzované věci šlo s ohledem na objem

provedených stavebních úprav i na rozsah celkově zastavěné plochy

o zásadní přestavbu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 4 zákona

o půdě, když ke ztrátě původního stavebně technického charakteru

stodol došlo již samotnou skutečností, že stodoly jako samostatné

stavby zanikly a staly se po přestavbě součástí stavby jiné.

Ztráta souvislosti původních stodol s předmětem zemědělské výroby

je zde s ohledem na účelové určení nově vybudované stavby

nepochybná a hala plastikářské výrobny může sloužit jen k účelům

určeným v kolaudačním rozhodnutí, případně ve stavebním povolení

(§ 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.). Těmito závěry správní orgán

reprodukoval právní názor Krajského soudu v Hradci Králové

vyslovený v dřívějším zrušujícím rozsudku ze dne 9. 2. 1996,

č.j. 19 Ca 131/95-37, ve znění usnesení z 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca

131/95-41, a dodal, že podle § 250r občanského soudního řádu

(dále jen "o.s.ř.") je právním názorem krajského soudu vázán.

V této věci šlo již o třetí rozhodnutí pozemkového úřadu, když

prvé rozhodnutí ze dne 21. 2. 1994, č.j. PÚ 1741/92, bylo zrušeno

rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 1994,

č.j. 19 Ca 203/94-19, a další rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne

25. 1. 1995, č.j. PÚ 1741/92, zrušil Krajský soud v Hradci

Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37, ve

znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca

131/94-41.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45

Ca 111/96-44, napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil,

navrhovatelům vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč

a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že

stodola na st. p. č. 14/2 v k. ú. Olešnice u Turnova přešla

z vlastnictví J. H. a M. H., prarodičů navrhovatelky E. E. do

vlastnictví bývalého Jednotného zemědělského družstva Olešnice

způsobem uvedeným v ust. § 6 odst. 1 písm. s) zákona o půdě, že

stodolu na st. p. č. 15/2 v k. ú. Olešnice u Turnova patřící

J. V. a A. V., prarodičům navrhovatelů, převzalo bývalé JZD

Olešnice bez právního důvodu ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm p)

zákona o půdě a že navrhovatelé jsou oprávněnými osobami. Podle

názoru Krajského soudu v Praze spornou otázku, zda vydání

předmětné nemovitosti brání či nebrání důvod uvedený v ust. § 11

odst. 4 zákona o půdě, posoudil pozemkový úřad v souladu

s právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové, vysloveným

v citovaném rozsudku ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37, ve

znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca

131/95-41. V tomto rozsudku vyslovil Krajský soud v Hradci

Králové k otázce aplikace ust. § 11 odst. 4 zákona o půdě toto

stanovisko:

"K vydání nemovitostí oprávněným osobám může dojít jen za

podmínek stanovených zákonem o půdě a za podmínky, že předmětná

nemovitost dosud jako samostatná věc (věc, již lze samostatně

držet a užívat a s ní též samostatně disponovat) existuje.

V posuzované věci však obě stodoly, o jejichž vydání bylo

oprávněnými osobami žádáno, již v době uplatnění práva jako

samostatné věci neexistovaly, neboť jejich samostatná existence

zanikla po jejich přechodu na družstvo patrně již při výstavbě

kravína v 50. letech, ale nepochybně v roce 1985, kdy se staly

nejen fakticky, ale i právně součástmi stavby jiné, nové a svým

účelovým určením sloužící nově k činnosti průmyslové a nikoli

jako do té doby činnosti zemědělské. Soud se ani neztotožnil

s názorem oprávněných osob, že hala plastikářské výrobny může

sloužit jako sklad nebo opravna zemědělské techniky. Takový názor

je v rozporu s ust. § 85 odst. 1 stavebního zákona (zákon č.

50/1976 Sb.), podle kterého může být stavba užívána jen k účelu

určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním

povolení. Ostatně ztráta souvislosti původních stodol s předmětem

zemědělské výroby je zde s ohledem na účelové určení nově

vybudované stavby nepochybná".

Tímto právním názorem byl správní orgán (pozemkový úřad)

podle ust. § 250r o.s.ř. vázán, takže prý nelze přisvědčit

navrhovatelům (stěžovatelům), pokud pozemkovému úřadu vytýkají

nesprávné právní posouzení splnění podmínek ustanovení § 11 odst.

4 zákona o půdě.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v řízení před

Krajským soudem v Praze došlo k porušení principu rovnosti stran

zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Realizací tohoto principu je ustanovení §

18 o.s.ř. "o povinnosti soudu dbát na rovné postavení účastníků

a z toho vyplývající povinnosti zajistit jim stejné, tj.

rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv". Této zásadě však

odporuje stanovisko Krajského soudu v Praze, který fakticky

zbavil stěžovatele možnosti domáhat se přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu, byť předtím byla tato možnost plně poskytnuta

povinné osobě při přezkoumávání původních rozhodnutí téhož

správního orgánu Krajským soudem v Hradci Králové. Základní

pochybení spatřují stěžovatelé v tom, že Krajský soud v Praze

vycházel z toho, "jako by pro jeho rozhodování byl závazným, tj.

nepřezkoumatelným, právní názor Krajského soudu v Hradci

Králové". Tento právní názor ve věci zásadní přestavby požadované

nemovitosti ve smyslu ust. § 11 odst. 1 zákona o půdě byl prý

závazný pouze pro správní orgán, což však nezbavovalo Krajský

soud v Praze povinnosti správnost tohoto právního názoru

k námitkám oprávněných osob přezkoumat. Tím, že se tak nestalo,

byly oprávněné osoby zkráceny ve svých právech, "a to ve smyslu

nerovnosti stran". V podstatě tytéž důvody vedou stěžovatele

k názoru, že byl porušen princip spravedlivého a nestranného

procesu zakotvený v čl. 36 Listiny. Podle odst. 2 tohoto článku

Listiny se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen

rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby

přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Krajský soud v Praze

však v odůvodnění napadeného rozsudku postupoval zcela

formalisticky, neboť se k stanovisku Krajského soudu v Hradci

Králové nevyjádřil a stručně odkázal nikoli na jeho správnost,

nýbrž pouze na jeho závaznost pro správní orgán, který se tímto

stanoviskem řídil, a proto nepochybil. Stěžovatelé konečně

poukázali na to, že postupem obecného soudu došlo i k porušení

článku 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonným způsobem

poskytovaly ochranu právům.

Podle tvrzení stěžovatelů základní sporná otázka spočívá

v tom, zda vydání předmětné nemovitosti brání či nebrání důvod

uvedený v ust. § 11 odst. 4 zákona o půdě. Tato rozhodující

otázka prý nebyla v řízení náležitě objasněna. Nejde totiž pouze

o nesprávné hodnocení důkazů, které byly provedeny, ale o závažné

mezery v dokazování. Správní orgán si v řízení vyžádal posudek

soudního znalce z oboru stavebnictví ing. M. B., který uvedl, že

stavební změny vyjádřené v procentech prvků dlouhodobé životnosti

u posuzovaných původních staveb stodol jsou převážně menší, než

stanovená smluvní hranice 37,5 % a vyšší pouze u jednoho z prvků

dlouhodobé životnosti. V dodatku ke znaleckému posudku znalec

vyvrátil tvrzení povinného, že původní stodoly byly demolovány,

neboť povolena byla pouze adaptace budov a prohlásil, že

přestavby na kanceláře, bytové účely, sklady nebo provozovny

přidružené výroby (což je daný případ) z bývalých stájí, sýpek,

stodol apod. mohou většinou sloužit zemědělské výrobě. Správní

orgán se prý ve svém rozhodnutí odchýlil od závěrů znalce, aniž

vysvětlil, z jakých důvodů tak učinil, kromě formálního odkazu na

to, že se musel řídit stanoviskem Krajského soudu v Hradci

Králové. Aplikace ust. § 11 odst. 4 zákona o půdě je složitá jak

po stránce znalecké, tak po stránce právní. Nestačí pouhé

matematické propočty, nýbrž je třeba komplexního hodnocení všech

rozhodných okolností pro posouzení váhy jednotlivých prvků

dlouhodobé životnosti a zásahů do nich, i vlivu těchto zásahů do

možnosti využití staveb pro zemědělské účely. Pro takováto

skutková zjištění bylo třeba vyžádat podstatné doplnění

znaleckého posudku, případně posudek nový. Poněvadž se tak

nestalo, došlo prý - jak již bylo uvedeno - k porušení principu

spravedlivého procesu. Pokud jde o výklad ust. § 11 odst. 1

zákona o půdě, dovolávají se stěžovatelé nálezu Ústavního soudu

ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 186/95.

Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl napadený

rozsudek zrušen.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.).

Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti

zjistil, že napadený rozsudek nabyl právní moci dne 4. 6. 1997.

Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 21. 7. 1997

a k poštovní přepravě byla podána dne 18. 7. 1997, takže ve

smyslu ust. § 57 odst. 3 o.s.ř. je lhůta k podání ústavní

stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky ústavní

stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili

účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení.

Krajský soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že v řízení

o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Semily, pozemkového

úřadu, ze dne 20. 3. 1996, č.j. PÚ 1741/92, které bylo již třetím

rozhodnutím pozemkového úřadu v předmětné věci, nebyl porušen

princip rovnosti stran ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny, ani

princip spravedlivého a nestranného procesu podle článku 36

Listiny. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku

a na obsah spisu sp. zn. 45 Ca 111/96. Dále sdělil, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání o ústavní stížnosti. Zemědělské

družstvo Český ráj, Všeň, jako vedlejší účastník uvedlo, že ještě

v řízení před správním orgánem nabízelo dostatek důkazů, které

osvětlily základní postupy při přestavbě obou nemovitostí, jež

byly nejen radikálně přestavěny, ale dostavěny a přistavěny

masivními přístavbami. Dále byly provedeny masivní rekonstrukce

jedné ze stodol po jejím vyhoření v sedmdesátých letech, takže

nový objekt byl již nejen zcela jiným objektem než původní dvě

stodoly, ale šlo i o podstatnou přestavbu a změnu základních

prvků dlouhodobé životnosti stavby. Posudek znalce ing. B.

nesprávně hodnotí objekt jako soubor staveb, protože jde

i z hlediska stavebně správních dokumentů o stavbu jednu jako

ucelený celek plastikářské výroby. Soudy prý ve všech případech

zhodnotily podané znalecké posudky a především poslední jednání

soudu se týkalo posouzení stavebně technické dokumentace stavby.

Zcela mylné je tvrzení stěžovatelů, že se pro Krajský soud

v Praze stal závazným názor Krajského soudu v Hradci Králové,

jenž se na rozhodování v této věci podílel. Byl to prý totiž

Krajský soud v Praze, který provedl další zevrubné dokazování

k otázce charakteru stavby a základních změn prvků její

dlouhodobé životnosti. V této souvislosti vedlejší účastník

dodal, že stěžovatelé uvádějí přehled změn v procentech pouze se

zaměřením na původní stavby, ale neberou v úvahu, že "k stavbám

byly přistavěny další podstatné stavby jako přístavby

administrativní části a tak vznikl zcela nový areál, přistavěný

v objemu cca 60 procent původního obestavěného prostoru". Princip

spravedlivého procesu nebyl tedy porušen. Proto vedlejší účastník

navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním od

ústního jednání. Vedlejší účastník konečně navrhl, aby mu byly

přiznány náklady právního zastoupení, a to za dva úkony právního

zastoupení, převzetí věci a sepis vyjádření a dvakrát režijní

paušál 75 Kč. Další vedlejší účastníci, tedy Okresní úřad Semily

- okresní pozemkový úřad a Pozemkový fond České republiky, se

postavení vedlejšího účastníka vzdali.

Stěžovatelé vyslovili souhlas s upuštěním od ústního

jednání.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti již vícekrát

konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nepůsobí

jako třetí instance v systému všeobecného soudnictví, popřípadě

druhá instance v řízení dle části páté o.s.ř., či dokonce jako

"náhradní instance" tam, kde o.s.ř. nepřipouští dovolání.

Pravomoc Ústavního soudu je dána tehdy, jestliže podle tvrzení

stěžovatele došlo napadeným rozhodnutím k porušení základního

práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle článku 90 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že

stěžovatelé uplatnili námitky spočívající v údajném porušení

článku 37 odst. 3 Listiny, článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny

a článku 90 Ústavy, bylo povinností Ústavního soudu se věcí

zabývat.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca

111/96-44, vyplývá, že v posuzované věci šlo již o třetí

rozhodnutí Okresního úřadu Semily, okresního pozemkového úřadu.

Prvé rozhodnutí pozemkového úřadu v této věci ze dne 21. 2.

1994, č.j. PÚ 1741/92, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 24. 5. 1994, č.j. 19 Ca 203/94-19,

z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Po jeho

doplnění vydal pozemkový úřad další rozhodnutí ze dne 25. 1.

1995, č.j. PÚ 1741/92, který Krajský soud v Hradci Králové

rozsudkem ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37, ve znění

opravného usnesení ze dne 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-41,

z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušil a vyslovil

v něm právní názor ke sporné otázce aplikace ust. § 11 odst. 4

zákona o půdě v předmětné záležitosti. Tento právní názor je již

uveden na jiném místě tohoto nálezu. Spornou otázku, zda vydání

předmětné nemovitosti brání či nebrání důvod uvedený v ustanovení

§ 11 odst. 4 zákona o půdě, posoudil pozemkový úřad v souladu

s právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2.

1996, č.j. 19 Ca 131/95-37 (v napadeném rozsudku Krajského soudu

v Praze na str. 4 je zřejmě omylem uvedeno datum rozsudku 14. 3.

1996 a č.j. 19 Ca 131/95-39), ve znění opravného usnesení ze dne

14. 3. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-41. Pokud navrhovatelé vytýkali

pozemkovému úřadu nesprávné právní posouzení splnění podmínek

ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě v této věci, Krajský soud

v Praze jim nepřisvědčil, neboť pozemkový úřad v napadeném

rozhodnutí posoudil věc v souladu s předchozím právním názorem

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca

131/95-37, kterým byl podle ustanovení § 250r o.s.ř. při svém

rozhodování vázán.

Stěžovatelé spatřují základní pochybení Krajského soudu

v Praze právě v tom, že soud zřejmě vycházel z přesvědčení, že

i pro jeho rozhodování je závazným dříve vyslovený právní názor

Krajského soudu v Hradci Králové. Ten však považují stěžovatelé

za závazný pouze pro správní orgán, zatímco Krajský soud v Praze

byl prý povinen správnost tohoto právního názoru na základě

námitek oprávněných osob přezkoumat. To se však nestalo. Vzhledem

k tomu se Krajský soud v Praze po věcné stránce nevypořádal

s námitkami oprávněných osob, které nesouhlasily se závěry

správního orgánu, že stavba zásadní přestavbou ztratila svůj

původní stavebně technický charakter a že nesouvisí s předmětem

zemědělské výroby. Stěžovatelé poukázali na znalecký posudek ing.

B., z něhož vyplývá, že v daném případě převážná část stavebních

prvků zůstala původních a že tedy nedošlo ani ke ztrátě původního

stavebně technického charakteru stavby a to ani první, ani druhou

stavební úpravou. Soud se rovněž nezabýval tvrzením navrhovatelů,

že předmětné stavby od svého vzniku sloužily zemědělským účelům,

na čemž prý nic nemění skutečnost, že byly posléze použity pro

přidruženou výrobu JZD, neboť je lze snadno pro zemědělské účely

využít například jako skladovací prostory a oprávněné osoby je

naléhavě potřebují pro zajištění zemědělské výroby, kterou

provozují.

Vzhledem k provedeným skutkovým zjištěním a právnímu

posouzení věci obecným soudem zkoumal Ústavní soud jako soudní

orgán ochrany ústavnosti napadené rozhodnutí z hlediska

respektování ústavních principů a zejména zásad spravedlivého

procesu, jejichž porušení stěžovatelé napadají. Se zřetelem

k tomu se zabýval námitkami stěžovatelů, podle nichž - jak již

bylo uvedeno - se Krajský soud v Praze k výkladu ustanovení § 11

odst. 4 zákona o půdě (podaného Krajským soudem v Hradci Králové)

nevyjádřil, odkázal toliko na jeho závaznost pro správní orgán,

který se tímto stanoviskem po právu řídil a sám se věcnou

stránkou sporu nezabýval vůbec. Proto stěžovatelé vytýkali

napadenému rozsudku zcela formalistický přístup k věci a namítli,

že právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové vázal sice pozemkový úřad, nikoli však Krajský soud

v Praze.

Ústavní soud považuje tyto námitky stěžovatelů za důvodné.

I když krajský soud při přezkoumávání zákonnosti napadeného

správního rozhodnutí postupuje podle ust. § 250i o.s.ř. - podle

něhož je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době

vydání napadeného rozhodnutí a dokazování se neprovádí - nelze

toto ustanovení interpretovat toliko gramaticky (srov. J. Bureš,

L. Drápal, M. Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání,

Praha, C. H. Beck, 1996, str. 752: Slova "dokazování se

neprovádí" nelze vykládat tak, že se dokazování provádět nesmí.

Zákonodárce jen vyjadřuje, že zpravidla - s ohledem na přijatou

závaznost skutkového stavu - nebude třeba dokazování provádět.).

Ust. § 250i o.s.ř. je třeba vykládat i v souvislosti s ust. §

250j odst. 2 o.s.ř., podle něhož dojde-li soud k závěru, že

zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci,

zruší rozsudkem napadené rozhodnutí správního orgánu a vrátí věc

žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Pokud tedy Krajský

soud v Praze pouze odkázal na to, že pozemkový úřad v napadeném

rozhodnutí posoudil věc v souladu s právním názorem Krajského

soudu v Hradci Králové, kterým byl podle ust. § 250r o.s.ř. při

svém rozhodování vázán, šlo o postup velmi formální. Probíhající

soudní řízení je třeba z hlediska ochrany základních práv

a svobod účastníků v zásadě chápat jako jeden celek. Tato ochrana

je povinností i obecných soudů, neboť podle článku 4 Ústavy

základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Z tohoto

pohledu je proto třeba vykládat i ustanovení § 250r o.s.ř. pokud

jde o další postup obecného soudu v souzeném konkrétním případě.

Po věcné stránce šlo o to, zda jsou splněny podmínky ustanovení

§ 11 odst. 4 zákona o půdě. Výkladem tohoto ustanovení se již

Ústavní soud zabýval např. v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 35/97

publikovaném pod č. 40 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 7,

vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1997, a nálezem ve věci sp. zn. II.

ÚS 186/95 uveřejněném pod č. 83 téže Sbírky, svazek 6, vydání

1., C. H. Beck, 1997. V tomto nálezu Ústavní soud k aplikaci

předmětného ustanovení zákona o půdě konstatoval, že "zákonodárce

nevydání nemovitosti váže pouze na podmínku zásadní přestavby,

kterou blíže specifikuje ztrátou stavebně technického charakteru

tak, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby".

O zásadní přestavbu tedy půjde jen tam, kde přestavba popře

možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím

smyslu slova. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně

nejen proto, že jde o zmírnění křivd a o princip kontinuity

s původním vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost

na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituenta, který by,

nebýt křivdy (odnětí majetku totalitním režimem), mohl dnes ve

svém majetku provozovat v zásadě jakoukoli, tedy i nezemědělskou

činnost.

Se zřetelem na stávající judikaturu Ústavního soudu je třeba

posuzovat i konkrétní souzený případ.

Krajský soud v Hradci Králové v této souvislosti vyjádřil

názor, že k vydání nemovitostí oprávněným osobám může dojít

- mimo jiné - jen za podmínky, že požadovaná nemovitost dosud

jako samostatná věc existuje. Ohledně této tvrzené podmínky však

nebyla provedena dostatečná skutková zjištění, z nichž by bylo

možno objektivně dovodit, zda je splněna či nikoli. Zejména

s ohledem na znalecký posudek znalce ing. B. nebylo dostatečně

prokázáno, že došlo k zásadní přestavbě požadované nemovitosti

a že ta jako samostatná věc již neexistuje, takže tyto otázky

nebyly spolehlivě vyřešeny. Znalec ing. B. konstatoval, že

stavební změny vyjádřené v procentech poměrů uvedených objemů

prvků dlouhodobě životnosti u posuzovaných původních staveb

(stodol), dotčených změnami, jsou převážně menší než stanovená

smluvní hranice 37,5 % a že vyšší jsou jen u jednoho

z vyjmenovaných prvků dlouhodobé životnosti. Znalecký posudek

doplnil znalec ing. B. vyjádřením zaslaným dne 6. 1. 1995

pozemkovému úřadu, v němž uvedl, že stavby nebyly posuzovány jako

celek, neboť se jedná o restituční nárok dvou vlastníků a původní

stavby byly v době odnětí naprosto samostatné, postavené na

samostatných stavebních parcelách, které jsou ve vlastnictví

oprávněných osob. Podle jeho názoru se změna stavebně technického

charakteru týká pouze prvků dlouhodobé životnosti, tj.

konstrukčního řešení stavby v rozsahu základů, svislých nosných

konstrukcí, vodorovných konstrukcí - stropů, schodišť a krovů

ozn. PDŽ.

Vzhledem k tomu, že se Krajský soud v Praze tímto znaleckým

posudkem nezabýval, nezkoumal otázku splnění zákonné podmínky,

zda stavba - o jejíž vydání stěžovatelé žádali - již nesouvisí

s předmětem zemědělské výroby, ani své rozhodnutí po věcné

stránce neodůvodnil, je třeba přisvědčit stěžovatelům, že došlo

k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku

36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Již ze zákona totiž vyplývá

povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (§ 157 odst. 1

o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.

Z hlediska ústavního lze dodat, že jedním z principů,

představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu

právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR)

a vylučujících libovůli při rozhodování, je též nezbytná

návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení

důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tento

požadavek však napadený rozsudek nerespektuje.

Krajský soud v Praze - jak již bylo uvedeno - se totiž

s otázkou aplikace ust. § 11 odst. 4 zákona o půdě nevypořádal

vůbec a v odůvodnění napadeného rozhodnutí postupoval zcela

formalisticky, jestliže se pouze dovolal závaznosti stanoviska

Krajského soudu v Hradci Králové pro správní orgán. V souzené

věci lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je

nutno považovat za rozpornou s principy řádného a spravedlivého

procesu situaci, kdy jsou v soudním rozhodování skutková zjištění

v evidentním nesouladu s provedenými důkazy (srov. Ústavní soud

ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, vydání 1., Praha, C. H.

Beck 1996, nález č. 79). To platí tím spíše tam, kde co do merita

věci žádné důkazy ve vlastním soudním řízení předcházejícím

napadenému rozsudku provedeny nebyly a dokazování v celém

ostatním předchozím soudním i správním řízení trpí - pokud jde

o závěry znaleckých posudků - takovou neúplností - že samo

porušuje zásady spravedlivého soudního procesu.

Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozsudkem

bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu

citovaných článků Ústavy a Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavní soud

ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu

v Praze ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45 Ca 111/96-44, zrušil [§ 82

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č.

77/1998 Sb.].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. května 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru