Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2588/07 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.2588.07.1
Datum podání04.10.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2588/07 ze dne 19. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelek J. B. a M. B.,zastoupených JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2007 sp. zn. 28 Cdo 1260/2007, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 9. listopadu 2006 sp. zn. 60 Co 239/2006 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. dubna 2006 sp. zn. 17 C 137/99, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky - v záhlaví označená rozhodnutí, jimiž obecné soudy zamítly žalobu o určení vlastnictví specifikovaných nemovitostí a žalobu o vyklizení nemovitostí.

V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti uvedly stěžovatelky, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení postupovaly v rozporu s ústavně zaručenými právy, hmotným právem i procesními předpisy, když nevzaly v úvahu nepromlčitelnost vlastnického práva [§ 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (o. z.) a § 88 zákona č. 141/1950 Sb.]. K přechodu nebo převodu vlastnického práva může dojít pouze zákonem předvídanými způsoby, v daném případě nedošlo k zániku vlastnického práva stěžovatelek k předmětným nemovitostem a svědčí jim vlastnické právo, resp. spoluvlastnické právo.

Stěžovatelky dále v ústavní stížnosti stručně shrnuto polemizovaly s rozhodnutím obecných soudů. Soud prvního stupně, jako soud nalézací, nesprávným odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003 (31 Co 1222/2001) zamítl žalobu o určení nemovitostí i žalobu o vyklizení nemovitostí, i přesto, že rozsudek se týkal odlišných právních a skutkových okolností. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud odvolací, aniž by zevrubně přezkoumal skutkové a právní závěry soudu nalézacího, potvrdil rozhodnutí s odkazem na stejný rozsudek Nejvyššího soudu. Současně stěžovatelkám uložil nahradit náklady řízení žalované. Dovolací soud dovolání stěžovatelek odmítl jako nepřípustné (dle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení a opět citoval rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003 (31 Co 1222/2001) a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.

S postupem obecných soudů stěžovatelky nesouhlasily, neboť měly za to, že soudy měly najednou snahu ve věci rychle rozhodnout (řízení před soudem prvního stupně trvalo sedm let). Stěžovatelky zpochybnily rozhodnutí obecného soudu ve vztahu k id. 1/2 nemovitostí, které přešly na stát z právního předchůdce stěžovatelek (otce F. Č.) usnesením Lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. listopadu 1954 sp. zn. Nt 260/54, proto nemohly aplikovat ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (majetek nepřešel na stát, nedošlo k vypořádání majetku manželů Č., nebyl pravomocně odsouzen či obviněn atd.).Ve vztahu k id. 1/2 majetku, která přešla na stát kupní smlouvou ze dne 10. listopadu 1971, stěžovatelky tvrdily, že smlouva byla absolutně neplatná, neboť byla uzavřena pod agresivním psychickým nátlakem. Tyto okolnosti prokázaly výslechem první stěžovatelky, ale soud k tomu nepřihlédl.

Dále stěžovatelky mimo jiné v obecné rovině namítaly, že řízení neprobíhalo spravedlivě, protože obecné soudy nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny. Nesouhlasily s právním názorem obecných soudů, které na danou věc aplikovaly stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, které považují za zavádějící a nespravedlivé. Výklad restitučních předpisů uvedených ve stanovisku je dle jejich názoru destrukcí tradičních principů vlastnického práva a legalizuje krádeže a násilné a protizákonné zabírání nemovitostí ve vlastnictví soukromých osob v rozporu s principy právního státu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, in Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakují své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatelky staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95).

Obecné soudy se zabývaly základní právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (včetně jeho přechodu na právní nástupce - dědice) předpisem speciálním.

Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů. Takový závěr není v rozporu s dříve vysloveným názorem, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. Tento závěr totiž platí jen pro ty případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle restitučních předpisů. V tomto případě však stěžovatelkám nic nebránilo v tom, aby nárok na předmětné nemovitosti včas a v souladu s restitučními předpisy uplatnily.

Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 11. září 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bez právního důvodu a za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva ani vlastnickou žalobou (např. podle § 126 o. z.) a ani formou určení práva nebo právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

Ústavní soud podal k této právní otázce zásadní výklad pléna Ústavního soudu dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (č. 477/2005 Sb.) ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatňování práva podle restitučních předpisů. "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. únorem 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravu majetkové újmy." Ústavní soud v odůvodnění stanoviska uvedl, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. K zákonu č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvedl, že se ve skutečnosti dotýká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze tudíž na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelkami souhlasit, že nebylo respektováno jejich právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě České republiky i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. § 157 o. s. ř. jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K této části argumentace stěžovatelek Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkami namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení práva na vlastnictví majetku (čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. února 2008

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru