Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2586/09 #1Usnesení ÚS ze dne 19.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Nový Jičín
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOpatrovník
advokát/odměna
advokátní tarif
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.2586.09.1
Datum podání05.10.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný právní předpis; 177/1996 Sb.; vyhláška Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996 o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); § 9/5

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.5, § 12 odst.1

99/1963 Sb., § 30, § 29 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2586/09 ze dne 19. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. P. F., zastoupené Mgr. Irenou Dömenyovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská 49, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2009, čj. 51 Co 362/2009-74, a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 3. 2006, čj. 24 C 151/2006-65, spojené s návrhem na zrušení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a o návrhu na přiznání nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, se odmítá.

III. Návrhu stěžovatelky na přiznání nákladů řízení se nevyhovuje.

Odůvodnění:

Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 26. 3. 2009, čj. 24 C 151/2006-65, přiznal stěžovatelce odměnu a náhrady za výkon funkce opatrovníka žalovaného ve výši 5690 Kč. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka byla jako advokátka ustanovena podle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovnicí žalovanému z důvodu jeho neznámého pobytu. Při stanovení tarifní hodnoty vyšel z § 9 odst. 5 advokátního tarifu.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2009, čj. 51 Co 362/2009-74, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že stěžovatelce přiznal částku 4446 Kč. Na rozdíl od stěžovatelky, která úpravu obsaženou v § 9 odst. 5 advokátního tarifu kritizovala jako protiústavní, odvolací soud měl za ústavně přijatelné, aby byl stanoven do jisté míry odlišný právní režim pro určení výše odměny za výkon funkce opatrovníka účastníku neznámého pobytu a za zastupování advokátem na základě plné moci nebo podle § 30 o. s. ř. Odvolací soud poukázal na to, že advokát poskytující právní služby účastníku neznámého pobytu může vycházet jenom z obsahu spisu, připustil však, že v konkrétní skutkově a složité věci vyžadující výrazně větší rozsah služeb opatrovníka může být případné použití § 9 odst. 5 advokátního tarifu v rozporu s právem na spravedlivou odměnu za vykonanou práci. Řešení takových případů však nabízí § 12 odst. 1 advokátního tarifu; takový případ v souzené věci ovšem nenastal. Odvolací soud proto uzavřel, že okresní soud stanovil odměnu správně; přehlédl pouze, že vyjádření k žalobě jako samostatný úkon právní služby učiněno nebylo.

Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti těmto usnesením, a navrhuje rovněž zrušení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, jakož i přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem. Jádrem ústavní stížnosti je argumentace, dle níž je § 9 dost. 5 advokátního tarifu v rozporu s čl. 9 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť je narušen princip proporcionality tím, že pracovní zátěž je nepřiměřená úrovni přiznané odměny. Zároveň je porušen princip rovnosti, jakož i princip na spravedlivou odměnu.

Soud I. stupně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Odvolací soud poukázal na své rozhodnutí, v němž podrobně rozvedl důvody ve vztahu ke všem odvolacím námitkám stěžovatelky, které jsou v podstatě shodné s důvody ústavní stížnosti; proto na ně lze odkázat.

Repliku stěžovatelka nepodala.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zpravidla tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práva a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého odůvodnění, takže ji nelze objektivně akceptovat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04).

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné věci posoudil a shledal neodůvodněným.

Ústavní soud konstatuje, že obsahově i právně shodnou problematikou se již v minulosti mnohokrát zabýval, a to například ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 2797/09, IV. ÚS 2067/10, III. ÚS 2160/10, či. II. ÚS 881/11, kdy ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci § 9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10 ), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (kupř. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10).

Závěry učiněné v označených rozhodnutích lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje, aniž považuje za nutné, aby je znovu doslovně opakoval.

Ústavní soud podotýká, že neústavnost napadených rozhodnutí nelze dovodit z toho, že jiný soud v obdobném případě ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu neaplikoval. Jak Ústavní soud judikoval v bodu 36 nálezu ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 87/06 (dostupném in http://nalus.usoud.cz): "Specifickým a nepostradatelným atributem soudní moci odůvodněným a také vyžadovaným čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, jakož i čl. 81 a 82 Ústavy, podle kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat, je přitom nezávislost". Z uvedeného plyne, že napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování; nelze proto přisvědčit názoru, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 647/10, dostupné in http://nalus.usoud.cz).

Lze proto v projednávané věci shrnout, že obecné soudy použily při rozhodování o stěžovatelčině odměně a náhradě hotových výdajů náležitý právní předpis (advokátní tarif), a v jeho rámci aplikovaly správné ustanovení § 9 odst. 5 účinné ode dne 1. 9. 2006, které výslovně stanoví konkrétní tarifní hodnotu (500 Kč) pro výpočet odměny při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem osobě, jejíž pobyt není znám (na tento právní předpis pak rovněž odkazuje ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. účinné ode dne 1. 7. 2009, které upravuje tutéž otázku). Svým postupem tak neporušily žádné z tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Jak již Ústavní soud dovodil dříve (srov. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usnesení č. 22), je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a návrh na zrušení příslušného ustanovení advokátního tarifu odmítl.

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Vzhledem k tomu, že řízení skončilo pro stěžovatelku z procesního hlediska neúspěchem, nebyly splněny ani podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení podle tohoto ustanovení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. dubna 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru