Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2584/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Beroun
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOpatrovník
dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2584.11.1
Datum podání30.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 473, § 27 odst.2

94/1963 Sb., § 34

99/1963 Sb., § 192, § 30


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2584/11 ze dne 21. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Kučerou, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 35, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 12. 2009, čj. 23 P 48/2007 - 148, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, čj. 31 Co 65/2010 - 182, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2011, čj. 21 Cdo 3871/2010 - 199, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o změně opatrovníka pro nezpůsobilého Š. K. Označeným usnesením Okresního soudu v Berouně byl zamítnut návrh stěžovatele, aby byl ustanoven opatrovníkem svého nesvéprávného syna Š. K. namísto jeho nevlastního bratra. Krajský soud v Praze toto usnesení potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu a na základě zákona. Stěžovatel dovodil, že Listina rozlišuje pojem dítě a nezletilé dítě. Z toho vyplývá, že dítě má právo na rodičovskou péči a rodič má právo na péči o dítě, zatímco ochrana nezletilých dětí je striktnější. Tomuto závěru odpovídá podle názoru stěžovatele i znění § 473 ObčZ. Š. K., narozený dne XX. XX. XXXX, je i přes svůj věk stále dítětem svého otce - stěžovatele. Jejich vzájemný vztah je proto pod ochranou Listiny. Stěžovatel má tedy právo o svého syna pečovat. Vzhledem ke své nemoci byl Š. K. rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 3. 2006, čj. 23 Nc 1108/2005 - 76, zbaven způsobilosti k právním úkonům, neboť není schopen se sám o sebe starat a živit se.

Stěžovatel uvedl, že původně byla opatrovníkem nezpůsobilému Š. K. ustanovena jeho matka V. H., která zemřela dne XX. XX. XXXX. Poté stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Berouně návrh, aby byl ustanoven opatrovníkem on sám, ale bylo mu sděleno, že opatrovníkem Š. K. byl již dne 16. 9. 2009 ustanoven jeho nevlastní bratr A. H. Ten jej nechal umístit do sociálního ústavu v Nouzově, kde se nachází dodnes. V tomto ústavu jej stěžovatel pravidelně navštěvuje, avšak vzhledem k tomu, že není jeho opatrovníkem, nesmí si jej brát na vánoce, prázdniny ani na výlety. Tímto postupem soudu bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na péči o dítě.

Z předloženého usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 15. 12. 2009, čj. 23 P 48/2007 - 148, zamítl návrh stěžovatele na změnu opatrovníka Š. K., protože jeho opatrovníkem byl již ustanoven A. H. a nejsou dány žádné důvody pro změnu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2010, čj. 31 Co 65/2010 - 182, usnesení okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že soudem ustanovený opatrovník A. H. svou funkci vykonává dobře, v souladu se zájmy opatrovance. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které odůvodnil v podstatě tím, že opatrovník a opatrovanec jsou bratři, dědici po své zemřelé matce V. H. Předmětem dědictví jsou m.j. i "nemovitosti v hodnotě několika milionů korun" a dědické řízení není dosud skončeno. Tato skutečnost vylučuje A. H. z funkce opatrovníka.

Poté co dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, zamítl je jako neopodstatněné. Poukázal na ustanovení § 192 odst. 1 OSŘ a § 27 odst. 2 ObčZ a konstatoval, že opatrovníkem Š. K. byl ustanoven pravomocným usnesením Okresního soudu v Berouně A. H., protože matka Š. K., V. H., byla na svoji žádost funkce opatrovníka zproštěna. A. H. vykonává funkci opatrovníka řádně, Š. K. navštěvuje, přispívá ze svých prostředků na úhradu poskytovaných mu sociálních služeb a bere si jej k sobě na návštěvy. Matka Š. K. (a A. H.), V. K., zemřela a dědické řízení dosud není skončeno.

Dovolací soud zdůraznil, že podle § 192 OSŘ musí soud při výběru opatrovníka dbát především o to, aby skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance. To může zajistit jen ten, kdo vůči němu nemá protichůdné zájmy, tedy ten, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance. Ne každý rozpor se zájmy opatrovance vylučuje danou osobu z funkce opatrovníka. Musí se jednat o rozpor soustavnější a dlouhodobější povahy, kde je nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a zájmy. Nejde proto o případ ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci, který lze řešit prostřednictvím ustanovení zvláštního zástupce, tzv. kolizního opatrovníka, podle ustanovení § 30 ObčZ.

Pokud v projednávané věci hrozí střet zájmů mezi opatrovancem a jeho opatrovníkem při projednávání dědictví po jejich matce V. H., má protichůdnost jejich zájmů jen dočasnou povahu a týká se pouze této přechodné právní situace. Navíc nastala až po ustanovení A. H. do funkce opatrovníka. Není proto namístě dovozovat, že by "protichůdné zájmy" mezi Š. K. a opatrovníkem nabyly takové intenzity, která by odůvodnila závěr, že opatrovník A. H. nadále práva a oprávněné zájmy nezpůsobilého Š. K. nebude řádně hájit. Dojde-li opravdu ke střetu zájmů mezi Š. K. a A. H., bude opatrovanci ustanoven kolizní opatrovník podle § 30 ObčZ.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu, jak své námitky uplatnil již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení a rozhodnutí z něj vzešlých nelze než konstatovat, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. V odůvodnění svých rozhodnutí se přesvědčivě vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele, které v průběhu řízení předkládal a které v podstatě zopakoval i v ústavní stížnosti. Důkladně se věcí zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu i občanského zákoníku. Zejména pak Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vyložil právní otázky, zda a kdy je důvodem pro odvolání opatrovníka okolnost, že může dojít ke střetu jeho zájmů se zájmy opatrovance, co se rozumí protichůdnými zájmy ve smyslu ustanovení § 192 odst. 1 OSŘ. Tyto otázky, které řešil ve svém usnesení odvolací soud, posoudil Nejvyšší soud jako otázky zásadního právního významu, neboť nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Ústavní soud tak v projednávané věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru