Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 258/04Usnesení ÚS ze dne 13.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.258.04
Datum podání03.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 258/04 ze dne 13. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. H., zastoupené advokátem JUDr. Š. B., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 5. 2003, čj. 6 T 87/99 - 155, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 8 To 509/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka včasnou ústavní stížností navrhla zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 5. 2003, čj. 6 T 87/99 - 155 (dále jen "okresní soud"), kterým byla odsouzena pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Zároveň se domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 8 To 509/2003, kterým bylo její odvolání proti shora označenému rozsudku okresního soudu zamítnuto.

V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, princip rovnosti stran a právo na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení principu rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že byl odmítnut její návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru psychologie, který by posoudil věrohodnost jejího tvrzení a tvrzení svědka (poškozeného) E. L. Oba soudy však uvěřily bezvýhradně tvrzení poškozeného, i když věděly o jeho vztahu ke stěžovatelce a o tom, že z jeho strany mohlo jít o pomstu za neopětovanou náklonnost.

Stěžovatelka dále poukázala na průtahy v jejím trestním stíhání a podala přehled o průběhu jejího trestního řízení, ve kterém podle ní došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a zjistil, že byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Z rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 5. 2003, čj. 6 T 87/99 -155, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla uznána vinnou pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. Za tento trestný čin byla odsouzena, podle § 250 odst. 2 tr. zákona, k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Zároveň jí byla uložena povinnost zaplatit poškozenému E. L. na náhradu škody částku 102 511,70 Kč. Okresní soud vzal za prokázáno, stěžovatelka převzala v září 1997, po předchozí dohodě s E. L., jeho podkladové listy pro vyplacení dávek nemocenského pojištění od zdravotní pojišťovny A. B. Na těchto listech stěžovatelka vyplnila místo čísla účtu poškozeného číslo svého účtu, takže platby pojišťovny ve výši 8 303,76 DEM a 4 904,56 DEM, určené E. L., došly na účet stěžovatelky vedený u S. P.. Na účet E. L. odeslala poté jen částku 5 200,-- DEM a později mu předala dalších 2 600,-- DEM a zbytek si ponechala. Pokud bylo obhajobou navrhováno doplnění dokazování o vypracování znaleckých posudků, kterými měla být ověřena věrohodnost stěžovatelky a poškozeného, považoval okresní soud tento důkaz za nadbytečný. Podle jeho závěru je třeba vycházet zejména z výpovědí stěžovatelky a poškozeného porovnáním jejich věrohodnosti z hlediska změn, učiněných v průběhu řízení a zdůvodnění těchto změn. Za daného stavu se soudu jevil důvěryhodným nepochybně poškozený E. L., na rozdíl od stěžovatelky. Stěžovatelka jednala od počátku v úmyslu obohatit se o část nemocenských dávek poškozeného a svým jednáním tak naplnila všechny zákonné znaky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, a to ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zákona.

Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 8 To 509/2003, bylo zjištěno, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 5. 2003, čj. 6 T 87/99 - 155, bylo zamítnuto podle § 256 tr. řádu. V odůvodnění krajský soud uvedl, že soud prvního stupně opatřil a provedl náležitým procesním způsobem všechny důkazy důležité z hlediska zjištění skutkového stavu věci v nezbytném rozsahu a bez důvodných pochybností. Tyto důkazy vyhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu se svým vnitřním přesvědčením podle § 2 odst. 6 tr. řádu. Zdůraznil, že za dané situace je, ve smyslu § 263 odst. 7 tr. řádu, vázán hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně, neboť sám tyto důkazy znovu neprováděl. Opatřil si pouze důkazy k osobě poškozeného, tj. zprávu o pověsti z místa bydliště a opis rejstříku trestů. Odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu je velmi podrobné a přesvědčivé, odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, a proto na ně krajský soud odkázal.

Pokud jde o návrh obhajoby na opatření posudku z oboru zdravotnictví - psychologie, krajský soud tento návrh zamítl jako nedůvodný a nadbytečný, neboť vedle základních protichůdných důkazů, tj. výpovědi stěžovatelky a svědecké výpovědi poškozeného, byly ve věci opatřeny a provedeny i důkazy další, které korespondují s výpovědí poškozeného, s výjimkou výpovědi svědkyně M. N., jejíž výpověď se však týkala podružnějších záležitostí než např. výpověď svědka ing. Pavla Váni. Okresní soud se v odůvodnění svého rozsudku (na str. 7) s výpovědí svědkyně M. N. náležitě vyrovnal a vysvětlil, proč z této výpovědi, při konstrukci skutkového stavu věci, nevycházel. Prověření spolehlivosti svědecké výpovědi poškozeného E. L. prostřednictvím znaleckého posudku neshledal důvodným také proto, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by poškozený nebyl schopen správně vnímat prožité události, tyto si zapamatovat a reprodukovat je při výslechu. Okresní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku vyrovnal s obhajobou stěžovatelky a mimo jiné konkrétně poukázal i na rozpory v jejích výpovědích. Krajský soud neshledal pochybení okresního soudu ani ve výroku o trestu, ani ve výroku o náhradě škody, i když částka přiznaná poškozenému neodpovídá zcela výši způsobené škody.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v podstatě polemizuje s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti.

Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování provedeného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud se nemůže zabývat hodnocením důkazů obecným soudem, nezjistí-li, že soud v dané věci postupoval libovolně, tj. že jsou jeho závěry zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku, nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dodává, že podle stávající judikatury není odvolací soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, pokud se vypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, proč k provedení důkazu nepřikročil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, C.H. Beck, Praha, 1997, str. 111).

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky. V přezkoumávané věci žádná základní práva stěžovatelky porušena nebyla. V tom, že nebyl proveden znalecký důkaz, který navrhovala, nelze spatřovat porušení principu rovnosti účastníků řízení, protože soud neprovedení navrhovaného důkazu řádně odůvodnil.

K tvrzení stěžovatelky o průtazích v trestním řízení lze uvést jen tolik, že pokud podle jejího názoru došlo v řízení před soudy obou stupňů k průtahům, měla se proti nim bránit včas, v průběhu vlastního řízení, a nikoliv až poté, co je celé řízení již skončeno.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou naplněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2004

JUDr. Vojen Güttler , v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru