Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2578/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 4
POLICIE - Obvodní ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování - 4. oddělení obecné kriminality
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné vyšetřování
Věcný rejstříkPoškozený
orgán činný v trestním řízení
procesní postup
Policie České republiky
stížnost
obžaloba/zproštění
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2578.17.1
Datum podání15.08.2017
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 346 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2578/17 ze dne 17. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Čadka, zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Národní 43, Praha 1, proti postupu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 3 KZN 915/2017, postupu státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 1 ZT 283/2016 a postupu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 4. oddělení obecné kriminality ve věci sp. zn. KRPA-104175/TČ-2016-001474, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel vydání nálezu, v němž by Ústavní soud deklaroval, že postupem shora označených orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování "vyplývající z práva na život podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod", a v návaznosti na to, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování tohoto práva.

Z připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 sp. zn. 1 ZT 283/2016 ze dne 31. 1. 2017 byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost poškozeného stěžovatele podaná do usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 4. oddělení obecné kriminality č. j. KRPA-104175-40/TČ-2016-001474 ze dne 7. 11. 2016, kterým policejní orgán odložil trestní věc - podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit podezřelý Vladimír Novák. Policejní orgán takto rozhodl s odůvodněním, že v dané věci nejde o podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak.

Následně státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze při dohledu nad činností Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 nezjistila pochybení, o čemž stěžovatele vyrozuměla přípisem č. j. 3 KZN 915/2017-26 ze dne 7. 7. 2017.

Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti poznamenal, že byl na základě výpovědi podezřelého a jeho manželky trestně stíhán pro přečin ublížení na zdraví v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví, byl obžalován a poté zproštěn obžaloby. Orgány činné v trestním řízení v nyní napadené věci v této souvislosti konstatovaly, že jeho zproštění automaticky neznamená, že by se svědci vypovídající v jeho neprospěch dopustili trestných činů křivého obvinění a křivé výpovědi. Soud podle nich dospěl ke zproštění nikoliv pro nepravdivost výpovědí, ale pro existenci pochybností o vině stěžovatele. S tímto závěrem stěžovatel vyslovil nesouhlas, jsa přesvědčen, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jakož i práva na ochranu poškozeného, neboť nebylo zajištěno řádné a adekvátní trestní vyšetřování, které by vyústilo v potrestání odpovědné osoby. Stěžovatel dotčeným orgánům jmenovitě vytkl, že důkazy hodnotily svévolně, v rozporu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. K tomu stěžovatel dodal, že byl v důsledku nepravdivé výpovědi Vladimíra Nováka trestně stíhán po celý rok 2015, čímž mu vznikla újma majetková i nemajetková. Při odložení věci však nemá žádné prostředky, jak se náhrady vzniklé újmy domoci.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž shledal, že není důvodná.

Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, napadající rozhodnutí o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, v minulosti již vyjádřil. Opakovaně přitom akcentoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Ústavní soud na druhou stranu připustil, že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva a v takovém případě má osoba poškozená trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení. K obraně tohoto práva může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)].

Uvedené ovšem nic nemění na tom, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností účinně využít jeho prostředků a nikoliv dosáhnout určitého výsledku. Současně platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo zaručené čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy právo na život [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], dále zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručený čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016] a zákaz nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a zcela výjimečně také čl. 8 Úmluvy, zakotvující právo na respektování rodinného a soukromého života. V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině podústavního práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu § 14 odst. 2 trestního zákoníku), by přezkum Ústavního soudu přicházel do úvahy jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného, který by navíc bez přispění orgánů činných v trestním řízení jinak nebyl schopen dosáhnout efektivní ochrany svých práv [srov. již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva].

Shora naznačená východiska se uplatní i ve stěžovatelově věci, v níž tento usiluje o vyšetření jednání podezřelého, jež bylo kvalifikováno jako přečin křivé výpovědi dle § 346 odst. 2 trestního zákoníku. V souvislosti s pácháním předmětného trestného činu sice dochází k narušení individuálních zájmů poškozeného, to však nepochybně nedosahuje takové intenzity a závažnosti, jež by z hlediska existence práva na efektivní trestní řízení byla způsobilá přivodit vznik ústavněprávně relevantní újmy. Krom toho Ústavní soud po prozkoumání přiloženého listinného materiálu nezjistil, že by vyšetřování inkriminované trestné činnosti trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy. Policejní orgán i státní zastupitelství postupovaly zcela v rámci svých zákonem svěřených kompetencí. Dostatečně a srozumitelně odůvodnily rovněž vydaná rozhodnutí, v nichž popsaly, jaké okolnosti věci vedly k jejímu odložení, a na základě jakých zjištění tak učinily. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nenaplnily očekávání stěžovatele, přitom sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Z hlediska majetkových práv poškozeného Ústavní soud připomíná, že se stěžovatel může nadále domáhat svého nároku samostatně v občanskoprávním řízení, které má fakticky v těchto věcech přednost. Na rozdíl od soudů ve věcech trestních, které nestíhá absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (srov. ustanovení § 228 a 229 trestního řádu), je naopak povinností civilních soudů poskytnout ochranu práv stěžovatele za situace, kdy by shledaly, že tato jeho práva byla jednáním jiné osoby dotčena. To se týká nejen práv plynoucích z čl. 11 Listiny, nýbrž případně i ústavně zaručeného základního práva na ochranu osobnosti dle čl. 10 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy.

Ve světle řečeného Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru