Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2570/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - Olomoucký
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
Doprava
Přestupek
Poznámkave znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2015;
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2570.15.1
Datum podání22.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2570/15 ze dne 26. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Machally, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 206/2014-33 ze dne 11. června 2015 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci*) č. j. 76 A 37/2012-33 ze dne 4. srpna 2014, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci*) jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Krajského úřadu Olomouckého kraje*), takto:

____________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2015

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Městský úřad Hranice shledal stěžovatele vinným přestupkem v dopravě, spočívajícím v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 20 km/h a více, jehož se stěžovatel dopustil v období dvanácti po sobě jdoucích měsíců dvakrát či vícekrát. Odvolání stěžovatele zamítl Krajský úřad Olomouckého kraje*) a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Správní žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci*) rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení.

2. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel bránil kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Dospěl totiž k závěru, že stěžovateli bylo v řízení o přestupku řádně doručováno (byť šlo o doručení fikcí); pokud se stěžovatel domníval, že tomu tak nebylo, měl požádat o určení neplatnosti doručení podle § 24 odst. 2 správního řádu. Stěžovatel tak měl možnost seznámit se se spisovým materiálem a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí městského úřadu ještě před jeho vydáním. Veškeré námitky mohl také uplatnit v odvolacím řízení, v němž se neuplatňuje koncentrační zásada. Dále soud nepřisvědčil stěžovateli v tom, že pro správné zjištění přestupku bylo třeba ověřit, zda policisté byli řádně proškoleni v užívání měřícího zařízení a zda při vlastním měření dodrželi stanovený postup. Neztotožnil se ani s tím, že při hodnocení věci není možné použít úřední záznam, který odpovídal všem ostatním důkazům. Soud také nepřisvědčil, že ve výroku správního rozhodnutí měla být blíže určena recidiva stěžovatele, která ve věci vedla k uložení přísnějšího trestu. Závěrem se soud odmítl zabývat tím, zda mělo být místo přestupku ve výroku správního rozhodnutí určeno GPS souřadnicemi, neboť tuto námitku vyhodnotil jako opožděnou.

3. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům krajského a Nejvyššího správního soudu, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále též k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítl, že nebyl řádně vyrozuměn o konání ústního jednání, protože byl v zahraničí. Postup podle § 24 odst. 2 správního řádu považoval za nepřiměřeně omezující, a tudíž neústavní (jako celé toto ustanovení). Správní orgán mu navíc měl doručovat na sdělenou adresu, která má přednost před adresou trvalého pobytu. Dále namítl, že nemohl řádně prostudovat spis, možnost prostudovat jej v rámci odvolacího řízení tuto vadu nemohla napravit. Soudy nesprávně vyhodnotily potřebný rozsah dokazování a použitelnost úředních záznamů zasahujících policistů. Stejně tak nesprávně vyhodnotily požadavky na dostatečně určitou formulaci výroku rozhodnutí o přestupku ve vztahu k recidivě. Nejvyšší správní soud mu navíc neústavně odepřel přezkum námitky, že místo přestupku nebylo dostatečně zjištěno.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

7. Stěžovatel v projednávané věci pokračoval v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v řízení před správními soudy a Ústavní soud tak postavil do role dalšího stupně soustavy správních soudů, který by měl vykládat předpisy hmotného a procesního správního práva. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.

8. Ústavní soud zjistil, že na jednotlivé uplatněné námitky stěžovatele srozumitelně, logicky a přesvědčivě odpovídá již napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, stěžovatel měl možnost svá práva plně hájit nejpozději v řízení o odvolání proti rozhodnutí o přestupku. Nejvyšší správní soud při hodnocení věci dostatečně respektoval základní práva stěžovatele. Ústavní soud proto neshledal, že by napadený rozsudek trpěl ústavně významnými vadami, na jeho závěry lze pro stručnost odkázat. Nad rámec toho se Ústavní soud zabýval pouze tvrzením, že Nejvyšší správní soud stěžovateli odepřel přezkum námitky nedostatečného určení místa spáchání přestupku, neboť ji nesprávně vyhodnotil jako nepřípustnou novotu ve smyslu § 104 odst. 4 soudního řádu správního. Podle stěžovatele šlo o "pouhé rozvedení námitky dříve vznesené, v daném případě námitky, že nebylo spáchání přestupku prokázáno."

9. Formulací žalobních a stížních bodů se judikatura správních soudů opakovaně zabývala, a to i po zásahu Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473)]. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu žalobní bod vymezil v rozsudku č. j. 4 As 3/2008-78 ze dne 24. 8. 2010, publ. pod 2162/2011 Sb. NSS. Těmto požadavkům námitka stěžovatele zjevně nedostačovala, neboť svým obecným tvrzením srozumitelně a jednoznačně nevymezil konkrétní skutkové i právní důvody tvrzené nezákonnosti správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. Postupu Nejvyššího správního soudu tedy Ústavní soud nemá z ústavního hlediska co vytknout.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

____________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2015

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru