Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 257/96Nález ÚS ze dne 06.01.1998Existence nápadně nevýhodných podmínek v případě cenové regulace

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Tíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 1/10 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.257.96
Datum vyhlášení27.01.1998
Datum podání23.09.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k, § 9 odst.4

99/1963 Sb., § 250j odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 257/96 ze dne 6. 1. 1998

N 1/10 SbNU 3

Existence nápadně nevýhodných podmínek v případě cenové regulace

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelky V. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 10. července 1996, č.j. 10 Ca 220/96-27,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 1996, č.j. 10 Ca

220/96-27, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu

- pozemkového úřadu v Pelhřimově ze dne 21. 3. 1996, č.j.

1232/91/RZ/Davidová. Tímto rozhodnutím vydaným podle ust. § 9

odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon o půdě), správní orgán určil, že stěžovatelka

není dle pozemkové knihy vlastníkem st. p. č. 1 s čp.10 a č. kat.

44, 41/1, 37/2, část 41/1 a část 40, dle KN st. 1 s čp. 10, parc.

č. 37/2 a 41/1 v k.ú. P. Správní orgán uvedl, že nemovitosti dle

KN st. p. 1 s čp. 10 parc. č. 37/2 a 41/1 v k.ú. P. přešly do

vlastnictví ZD Č. kupní smlouvou NZ 175/79, N 191/79, ze dne 18.

5. 1979, uzavřenou mezi stěžovatelkou a Zemědělským družstvem Č.

Předmětem kupní smlouvy byla bývalá zemědělská usedlost bez

stodoly. Správní orgán se proto zabýval otázkou, zda byla tato

smlouva uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud

jde o tíseň prodávající (stěžovatelky), nespočívala prý ani v její

tehdejší bytové situaci, ani v nemožnosti dojíždět do zaměstnání

z důvodu péče o dvě děti. Tyto okolnosti jsou ryze subjektivní

povahy, které nejsou způsobilé vyvolat tíseň. Pojem tísně je nutno

vykládat ve smyslu politického nátlaku, neboť jiný výklad by

zakládal nerovnost právních důsledků ve vztahu k jiným v tísni

uzavřeným úkonům. Dále správní orgán hodnotil, zda kupní cena

představovala ekvivalent prodávaných hodnot, a dospěl k závěru, že

byla stanovena přesně podle tehdy pořízeného znaleckého posudku,

takže v dohodnuté kupní ceně nápadně nevýhodné podmínky

nespočívají. Za usedlost byla stěžovatelce vyplacena částka 78

813,- Kčs, byť nebyl důvod, aby jí byla proplacena i stodola,

neboť stěžovatelka ji nevlastnila, avšak přesto byla její cena

v kupní ceně zahrnuta.

Rozsudkem ze dne 10. 7. 1996, č.j. 10 Ca 220/96-27, Krajský

soud v Českých Budějovicích napadené rozhodnutí správního orgánu

potvrdil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu

nákladů řízení. Krajský soud se zabýval otázkou, zda v souzené

věci jsou dány důvody k vydání majetku podle § 6 odst. 1 písm. k)

zákona o půdě, tj. zda šlo o kupní smlouvu uzavřenou v tísni za

nápadně nevýhodných podmínek. Uvedl, že tíseň při uzavírání

právního úkonu znamená omezení ve svobodě rozhodování

prodávajícího, avšak pro účely naplnění restitučního titulu podle

uvedeného zákonného ustanovení je vyžadováno, aby se jednalo

o objektivně existující okolnosti způsobilé takové stavy vyvolat.

Krajský soud se dále odvolal na judikaturu Ústavního soudu, podle

níž je nutno pojem tísně vykládat výlučně ve smyslu politického

nátlaku v období let 1948 - 1989, pod jehož vlivem byl takový úkon

učiněn. Jiný výklad by představoval nerovnost právních následků ve

vztahu k jiným, rovněž v tísni uzavřeným, úkonům a dostal by se

tak do rozporu s ústavním principem rovnosti. Poukázal na to, že

se stěžovatelka nejprve neúspěšně domáhala vyslovení neplatnosti

kupní smlouvy ze dne 18. 5. 1979, jak je patrno z rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 1991, č.j.

6 Co 34/91-22. Následně dne 23. 11. 1992 uplatnila restituční

nárok, "k němuž dne 8. 8. 1995 doplnila čestné prohlášení", v němž

uvedla důvody, které vyvolaly tíseň. Z tohoto prohlášení

a z výpovědi stěžovatelky při jednání před krajským soudem učinil

soud závěr, že tíseň "dokladovaná stěžovatelkou" je subjektivního

charakteru, neboť v okamžiku prodeje nebyl žádný politický nátlak

na navrhovatelku prokázán. Navrhovatelka v obci nebydlela a měla

zájem o koupi nemovitosti v místě nového bydliště i pracoviště.

Její matka v posledních dvou letech života pronajímala nemovitosti

jiné rodině a sama žila u stěžovatelky. V dalším období až do

prodeje nemovitosti nebyla usedlost trvale obydlena. K prodeji

nemovitosti došlo dne 18. 5. 1979 a část prostředků získaných

prodejem nemovitosti byla poukázána na zaplacení půjčky

navrhovatelky. Soud dále neshledal ani existenci nápadně

nevýhodných podmínek, neboť předmětnou kupní smlouvou byla

převáděna zemědělská usedlost bez stodoly za kupní cenu 78 813,-

Kčs (stanovenou znaleckým posudkem), přičemž v ceně byla zahrnuta

i cena za stodolu, kterou stěžovatelka nevlastnila. V kontrolním

znaleckém posudku ze dne 4. 5. 1994 byla zjištěna cena za

převáděné nemovitosti ve výši 86 686,- Kč. Rozdíl v ceně stanovené

původním znaleckým posudkem a kontrolním znaleckým posudkem činí

částku 7 873,- Kč, což není položka natolik významná, aby byla

kupní cena hodnocena jako neekvivalentní k převáděným

nemovitostem. Revizní znalecký posudek byl mimo to pořízen se

značným časovým odstupem od převodu nemovitosti, kdy se stavební

poměry změnily, takže úvahy znalce o opotřebení převáděné

usedlosti v roce 1979 mohou být hypotetické. Krajský soud tedy

neshledal, že by byla kupní smlouva uzavřena v tísni za nápadně

nevýhodných podmínek, a proto napadené rozhodnutí správního orgánu

jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě uvedla, že

uzavření kupní smlouvy ohledně jejích nemovitostí v P. bylo

důsledkem politiky takzvané likvidace třídního nepřítele z počátku

padesátých let, které nebylo omezeno hranicí času a pouze se

měnily formy a metody. Vyvíjený tlak byl soustavný a vytvořil

kolem rodiny stěžovatelky atmosféru záště existující ještě

v sedmdesátých létech. Permanentní udržování stěžovatelky ve

strachu ze svévolného jednání JZD (v době, kdy skončilo její

zaměstnání v K. a s ním i jistota bydlení), doprovázené otevřeným

vyhrožováním, že JZD, případně pak MNV v P., nedá souhlas

k převodu nemovitosti na někoho jiného, byly tísní, kterou JZD

vyvolalo, udržovalo a z níž nakonec profitovalo bez ohledu na

lidská práva stěžovatelky, mezi něž jednoznačně patří i právo

vlastníka svobodně se rozhodnout ve věcech dispozice se svým

majetkem.

Nápadně nevýhodné podmínky při uzavření kupní smlouvy byly

dány podle názoru stěžovatelky jednak tím, že prodej nemovitosti

JZD vylučoval možnost prodávající občas v obci pobývat, jak by jí

to byl umožnil kupec jiný, a jednak tím, že JZD samo určilo cenu,

za jakou nemovitost koupí. Tuto si odvodilo od znaleckého posudku,

který na objednávku a pro potřeby JZD vypracoval znalec, jehož si

družstvo vybralo. V restitučním řízení byl však vypracován

znalecký posudek znalce ing. P., z něhož vyplynulo, že kupní cena

za dům čp. 10 s pozemky byla stanovena částkou o 32 % (21 022,-

Kč) nižší, než byla skutečná hodnota těchto nemovitostí podle

tehdy platného oceňovacího předpisu. V relacích doby, kdy byla

kupní smlouva uzavírána, se jednalo o velmi vysoké částky a nelze

se proto ztotožnit s názorem soudu, že se jednalo o nevýznamný

rozdíl. Soud započetl na kupní cenu za dům čp. 10 s pozemky

i cenu, která byla stěžovatelce vyplacena za stodolu (částkou 13

149,- Kčs), ač stěžovatelce nepatřila. Podle názoru stěžovatelky

však i při mylné úvaze, že se cena stodoly zpětně transformuje do

ceny domu, nelze dojít k závěru, že by při důchodu převodkyně ve

výši 330,- Kčs měsíčně byla několikatisícová částka - o kterou by

v takovém případě byla kupní cena nižší než skutečná hodnota

prodávaných nemovitostí - "pouze nevýhodnou a nikoli nápadně

nevýhodnou" (roz. podmínkou).

Stěžovatelka proto nesouhlasí s názorem, který krajský soud

vyslovil v odvolacím řízení, že tíseň je v daném případě pouze

subjektivní povahy. Odvolací soud se blíže nezabýval tím, že

pozemkový úřad v dříve vedeném řízení dospěl k rozhodnutí o vydání

požadovaných nemovitostí a nebral v úvahu, že po zrušení tohoto

rozhodnutí týž orgán bez doplnění řízení či zjištění nových

skutečností vyvodil z provedeného dokazování závěr, že

stěžovatelka neprokázala, že kupní smlouvu uzavřela v tísni.

Rovněž tak prý odvolací soud nesprávně posoudil otázku nápadně

nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy, když bez opory

v dalších důkazech prohlásil údaje v revizním znaleckém posudku za

potenciálně hypotetické a rozdíl v ceně ve výši 21 022,- Kč

posuzoval hodnotou koruny ve dvou časově nesrovnatelných obdobích

bez přihlédnutí k nim. V jednání soudu proto stěžovatelka spatřuje

porušení svého práva na právní pomoc ve spravedlivém soudním

procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Porušení svých práv na spravedlivý soud

spatřuje stěžovatelka i v tom, že v celém jejím případu rozhodoval

výlučně názor jediné soudní instance. Rozsudkem Krajského soudu

v Českých Budějovicích se stěžovatelka dostala do nerovného

postavení ve srovnání s právy ostatních občanů, dovolávajících se

soudní spravedlnosti na základě právních norem, obecně

garantujících rovné postavení všech občanů před zákonem a stejné

právo všech občanů na soudní ochranu a právní pomoc v uplatnění

svých práv, včetně práv na vlastnictví.

Proto stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek Krajského

soudu v Českých Budějovicích byl zrušen, a uvedla, že souhlasí

s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 1996, č.j. 10 Ca 220/96-27,

nabyl právní moci dne 29. 7. 1996. Ústavní stížnost došla

Ústavnímu soudu nejprve faxem dne 23. 9. 1996 a její originál byl

podán k poštovní přepravě dne 24. 9. 1996, takže ve smyslu ust.

§ 57 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je lhůta

k podání ústavní stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky

ústavní stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší

účastníci řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení

uvedl, že stěžovatelka opírá ústavní stížnost o údajné porušení

jejího základního práva na právní pomoc ve spravedlivém soudním

procesu podle hlavy páté Listiny, což dovozuje argumentací

spočívající ve výhradách k hodnocení důkazů a následně "k právnímu

zjištění" ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě

v novelizovaném znění. Pokud jde o hodnocení, zda kupní smlouva

byla uzavřena v tísni, vzal soud na zřetel ty důvody, v nichž

stěžovatelka sama tíseň při uzavírání kupní smlouvy spatřovala.

Tyto důvody však nenasvědčují tísni podle § 6 odst. 1 zákona

o půdě a jsou ryze subjektivní povahy. K prodeji domu došlo v roce

1979, takže kupní smlouvu nelze hodnotit ve světle politiky

likvidace "třídního nepřítele" z padesátých let, jak je ve

stížnosti požadováno. Co se týče nápadně nevýhodných podmínek,

stěžovatelka uplatňuje námitku, že kupní cena nebyla odpovídající

prodávanému majetku. Rozdíl v ocenění v době prodeje a ve správním

řízení však není výrazný a spočívá v různém výpočtu amortizace

znalci. Jestliže nedošlo při původním ocenění k porušení cenového

předpisu při stanovení amortizace, která je věcí úvahy znalce, pak

nelze dovodit, že kupní cena nebyla v době prodeje ekvivalentní

převáděnému majetku, a následně nelze usuzovat, že kupní smlouva

byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Při projednání věci

před soudem stěžovatelka nebyla zkrácena na svém právu na právní

pomoc při jednání a soud otázku zákonnosti rozhodnutí orgánu

veřejné správy projednal veřejně za přítomnosti stěžovatelky

a její právní zástupkyně. Napadený rozsudek tedy nebyl vydán

v rozporu s články 36, 37 a 38 Listiny. Proto krajský soud navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že souhlasí s upuštěním

od ústního jednání v projednávané věci (č.l. 25). Okresní úřad

- pozemkový úřad v Pelhřimově jako vedlejší účastník sdělil, že

stěžovatelka uplatnila u tohoto orgánu nárok dle zákona o půdě na

vydání nemovitostí, a to st. p. 1 s čp. 10, parcel číslo 37/2

a 41/1 v kat. úz. P., které přešly do vlastnictví ZD Č. na základě

kupní smlouvy ze dne 18. 5. 1979, N 191/79. Okresní pozemkový úřad

nejprve rozhodnutím ze dne 10. 10. 1995, č.j. 1232/91/R/Davidová,

rozhodl o vydání požadovaných nemovitostí stěžovatelce. Krajský

soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 2. 1996, č.j. 10

Ca 697/95-10, rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 10.

10. 1995 zrušil a věc vrátil k novému řízení. Okresní pozemkový

úřad proto rozhodoval ve věci znovu a řídil se právním názorem

Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve kterém soud dovodil, že

kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných

podmínek. Protože v dalším řízení stěžovatelka nedoložila žádné

další nové skutečnosti, měl okresní pozemkový úřad za to, že

nebyly splněny podmínky uvedené v § 6 odst. 1 písm. k) zákona

o půdě, takže požadovaný majetek nebylo možno podle tohoto zákona

vydat. Okresní pozemkový úřad navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a souhlasil s upuštěním od ústního jednání v předmětné věci (č.l.

27).

Další vedlejší účastníci, a to Pozemkový fond České

republiky, územní pracoviště Pelhřimov, a Zemědělské družstvo Č.

se postavení vedlejšího účastníka vzdali (č.l. 30 a 31). Po

přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí

(včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.

zn. 10 Ca 220/96, vyplývá, že krajský soud pečlivě zvažoval

všechny okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, zda kupní

smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Krajský soud právem usoudil, že oba zákonné předpoklady, jak

tíseň, tak nápadně nevýhodné podmínky, musí být splněny současně.

Při nedodržení byť jedné z těchto podmínek nelze nemovitosti do

rukou žadatele vydat. V posuzovaném případě se stěžovatelka

nejprve neúspěšně domáhala neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18.

5. 1979 a následně pak uplatnila restituční nárok, k němuž

připojila čestné prohlášení o tom, co podle jejího názoru vyvolalo

v jejím případě tíseň. Soud z tohoto prohlášení i z osobního

výslechu stěžovatelky v předmětném řízení učinil jednoznačný

závěr, že tíseň dokladovaná stěžovatelkou je subjektivního

charakteru, takže uzavření smlouvy v tísni nebylo prokázáno. Ani

další předpoklad pro naplnění restitučního titulu, tj. uzavření

kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, soud neshledal.

Předmětnou smlouvou byla převáděna zemědělská usedlost bez stodoly

za kupní cenu 78 813,- Kčs (stanovenou znaleckým posudkem),

přičemž v ceně byla zahrnuta i cena za stodolu, kterou

stěžovatelka nevlastnila. V kontrolním znaleckém posudku ze dne

4. 5. 1994 byla zjištěna cena za převáděné nemovitosti ve výši 86

686,- Kč. Rozdíl mezi oběma posudky spočíval ve způsobu vyčíslení

amortizace objektů, přičemž úsudek o výši amortizace je na úvaze

znalce. Revizní znalecký posudek bere za rozhodný okamžik

přestavbu usedlosti realizovanou v roce 1930. Revizní znalecký

posudek byl podán se značným časovým odstupem od převodu

usedlosti, kdy se stavební poměry změnily, takže úvahy znalce

o opotřebení převáděné usedlosti v roce 1979 mohou být

hypotetické. V těchto souvislostech, s přihlédnutím k výši rozdílu

mezi kupními cenami, nelze nápadně nevýhodné podmínky spatřovat.

Ke skutečnosti, že do kupní ceny byla zahrnuta hodnota stodoly,

která nemohla být předmětem převodu, soud uvedl, že dohodnutá

kupní cena je vodítkem pro posouzení ekvivalentnosti převáděných

plnění. Proto se soud zabýval vztahem kupní ceny ke stavbám, které

bylo lze prodat, a dospěl k závěru, že rozdíl v ohodnocení

převáděné nemovitosti není natolik významný, aby bylo možno

hodnotit kupní cenu jako nepřiměřenou převáděným nemovitostem.

Jestliže se nepodařilo prokázat, že kupní smlouva byla uzavřena

v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, nemohly být požadované

nemovitosti vydány.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje tytéž

argumenty, které uplatňovala již v soudním a správním řízení

o vydání předmětného majetku. Podstata ústavní stížnosti spočívá

v polemice se závěry napadeného rozsudku krajského soudu, a to ve

zcela shodném smyslu a rozsahu, jaký plyne z opravného prostředku

stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu

v Pelhřimově. Krajský soud se námitkami stěžovatelky dostatečně

zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi i náležitě

vypořádal a ve věci provedl řadu důkazů, které považoval za

rozhodné. Z tohoto hlediska tedy napadenému rozsudku nelze nic

podstatného vytknout.

Ústavní soud se zejména zaměřil na otázku, zda orgány veřejné

moci v řádném a spravedlivém řízení přezkoumaly existenci podmínek

vydání požadovaných nemovitostí podle ust. § 6 odst. 1 písm. k)

zákona o půdě, jehož se stěžovatelka dovolává. Přitom přirozeně

respektoval zásadu, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční

činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl.

81, čl. 90 Ústavy České republiky), a proto nemůže na sebe

atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud

soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83

Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy

ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.);

jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané

ust. § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit"

hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se

s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H. Beck, Praha

1994, nález č. 5, sp. zn. III. ÚS 23/93).

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní

úřad a krajský soud po provedeném dokazování a právním zhodnocení

předmětného návrhu správně dovodily, že podmínky ust. § 6 odst.

1 písm. k) zákona o půdě nejsou splněny. Pokud jde o uzavření

kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek - které stěžovatelka

spatřuje ve stanovení kupní ceny - pak lze zajisté vycházet

z ustálené judikatury, podle níž byla-li kupní cena v době

uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných

cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost

či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na

existenci nápadně nevýhodných podmínek. V projednávaném případě je

významné, že v kupní ceně, stanovené za převáděné nemovitosti,

byla obsažena i cena za stodolu ve výši 13 149,- Kčs, ač stodola

stěžovatelce nepatřila, a přesto stěžovatelka i tuto částku - jak

sama potvrdila v doplnění ústavní stížnosti - přijala jako kupní

cenu za převáděné nemovitosti. Jestliže nyní tvrdí, že o tuto

částku je nutno snížit kupní cenu za ně, aby byl zjištěn vyšší

rozdíl mezi cenou stanovenou původním znaleckým posudkem

a revizním posudkem z roku 1994, čímž by bylo možné usoudit na

existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavření předmětné

kupní smlouvy, jde o tvrzení účelové a nelogické, k němuž nelze

přihlédnout. V této souvislosti lze poukázat i na obsah spisu

Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 400/90, ve věci

stěžovatelky proti odpůrci JZD Č. na určení neplatnosti kupní

smlouvy ze dne 18. 5. 1979 ohledně domu čp. 10 se st. p. č. 10,

odst. plochou č. 37/2 a zahradou č. 41/1 v P. V uvedené právní

věci Okresní soud v Pelhřimově nejprve rozsudkem ze dne 21. 11.

1990, č.j. 3 C 400/90-8, návrhu stěžovatelky vyhověl, avšak

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 1. 1991,

č.j. 6 Co 34/91-22, rozsudek okresního soudu změnil tak, že se

návrh stěžovatelky na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18.

5. 1979 mezi ní a odpůrcem - tehdejším JZD Č. - zamítá. Podle

obsahu kupní smlouvy byly navrhovatelce proplaceny i hospodářské

budovy, jež byly vlastnictvím družstva, a to stodola za 13 149,-

Kčs a chlév za 3 795,- Kčs, čímž získala neoprávněný majetkový

prospěch. Nápadně nevýhodné podmínky je však nutno posuzovat

konkrétně, podle okolností daného případu, a vždy musí znamenat

konkrétní nevýhodu oprávněného restituujícího občana ve srovnání

s občany jinými. Takovou situaci však se zřetelem k uvedeným

okolnostem Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka v odvolání

(správně "opravném prostředku") proti rozhodnutí Okresního

pozemkového úřadu v Pelhřimově ze dne 21. 3. 1996, č.j.

1232/91/RZ/Davidová, vedeném u Krajského soudu v Českých

Budějovicích ve spise zn. 10 Ca 220/96, uvedla ohledně kupní ceny

dvě verze podle následujících výpočtů:

a) podle posudku znalce H. vyplaceno ................ 78 813,- Kčs

v tom neměla být stodola v částce ................ 13 149,- Kčs

tedy "na převáděné nemovitosti byla cena" .........65 664,- Kčs

s touto částkou je srovnatelná cena stanovená

znalcem ing. P. ................................. 86 686,- Kč

tedy rozdíl je ........ 21 022,- Kč = 32 %

b) při verzi, že stodola byla součástí ceny, ač neměla a nemohla

být,

tj. celkem .................................... 78 813,- Kčs

pak se musí srovnat posudek znalce ing. P.

s přípočtem této stodoly, tj. ........86 686 + 13 149 =

99 835,- Kč

rozdíl je opět .. 21 022,- Kč = 26,7 %

Podle přesvědčení Ústavního soudu z uvedených výpočtů je

zřejmé, že kupní cena převáděných nemovitostí v roce 1979 byla 78

813,- Kčs. Tuto kupní cenu stěžovatelka dostala a v ní zahrnutou

částku 13 149,- Kčs proplacenou za stodolu, která jí nepatřila,

vrátit nemusela. Znalecký posudek znalce ing. P. z roku 1994

stanovil kupní cenu bez stodoly ve výši 86 686,- Kč a uvedl, že

v kupní smlouvě byla cena nižší o 21 022,- Kč. Tento tvrzený

rozdíl je však nelogický, neboť nelze odečítat kupní cenu za

stodolu, která stěžovatelce vyplacena byla a k jejímuž vrácení

nedošlo. Zásadně tedy nutno dovodit, že pokud stěžovatelka

obdržela kupní cenu v částce 78 813,- Kčs, pak cenový rozdíl

znalce H. oproti znaleckému posudku ing. P., který určil kupní

cenu ve výši 86 686,- Kč, činí jen 7 873,- Kč (tedy cca 10 %),

takže kupní cenu, kterou stěžovatelka obdržela, nelze považovat za

natolik odchylnou, že by bylo možné uvedený cenový rozdíl

kvalifikovat jako nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu článku 6

odst. 1 písm. k) zákona o půdě. [Pro úplnost lze dodat, že

stěžovatelce nehrozí úspěšné uplatnění práva na vydání plnění

z bezdůvodného obohacení (podle dříve platných předpisů vydání

neoprávněného majetkového prospěchu), pokud jde o částku 13 149,-

Kčs - které jí družstvo proplatilo za stodolu, která jí nepatřila

- neboť toto právo se promlčí za dva roky ode dne, kdy se

oprávněný dozví, že k bezdůvodnému obohacení došlo a kdo se na

jeho úkor obohatil (§ 107 odst. 1 občanského zákoníku). Nejpozději

se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři

roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za 10 let ode dne,

kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2 občanského zákoníku)].

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala i tím, že

v době převodu předmětných nemovitostí byl její měsíční důchod

pouze 330,- Kčs, takže i kdyby byla kupní cena nižší než skutečná

hodnota prodávaných nemovitostí jen o několik tisíc korun (pozn.:

čili kdyby se plně přihlédlo k tomu, že jí byla zaplacena stodola,

která jí nepatřila), znamenalo by to pro ni uzavření kupní smlouvy

za nápadně nevýhodných podmínek. Tuto námitku však Ústavní soud

nesdílí. Údaj o měsíčním důchodu 330,- Kčs se v prvé řadě týká

důchodu matky stěžovatelky, jak sama uvedla v odvolání (správně

"opravném prostředku") ze dne 24. 4. 1996 podaném proti rozhodnutí

Okresního pozemkového úřadu v Pelhřimově ze dne 10. 10. 1995,

nikoli jejího vlastního příjmu v době, kdy došlo k uzavření kupní

smlouvy. Ústavní soud dále ze spisu Krajského soudu v Českých

Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 220/96, a ze spisu Okresního úřadu

- pozemkového úřadu v Pelhřimově, č.j. 1232/91/RZ/Davidová,

zjistil, že stěžovatelka uzavřela dne 20. 4. 1963 sňatek s F. S.,

takže i její manžel byl povinen podílet se na zajištění její

výživy. Tvrzení, že stěžovatelka musela žít z důchodu matky ve

výši 330,- Kčs v době, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy, tj.

v roce 1979, odporuje tomu, že matka stěžovatelky M. H. zemřela

dne 21. 5. 1976 a rozhodnutím Státního notářství v Pelhřimově ze

dne 10. 6. 1977, sp. zn. D 705/76, nabyla stěžovatelka dědictví po

ní v hodnotě 58 514,10 Kčs. V této částce je zahrnuta stavební

parcela číslo 1 o výměře 1 385 m2 s čp. 10 v P., ostatní plocha č.

37/2 o výměře 317 m2 a zahrada č. 41/1 o výměře 4 373 m2 , kat.

úz. P. Ani z těchto okolností nelze dovodit, že by k uzavření

předmětné kupní smlouvy došlo za nápadně nevýhodných podmínek, jež

stěžovatelka ve vztahu k době uzavření kupní smlouvy neprokázala.

Za těchto okolností proto nebylo třeba - byť se tím krajský

soud zabýval - zjišťovat k posouzení uplatňovaného restitučního

titulu podle ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, zda je

splněna i další podmínka, totiž uzavření kupní smlouvy v tísni.

Pokud stěžovatelka namítala porušení svých práv na spravedlivý

soud spočívající v tom, že o celém jejím případu rozhodoval

výlučně názor jediné soudní instance - čímž se prý dostala do

nerovného postavení ve srovnání s právy ostatních občanů - Ústavní

soud konstatuje, že řízení ve správním soudnictví je podle

platného zákona řízením jednoinstančním bez přípustnosti dalších

opravných prostředků. Ostatně nerovnost nelze namítat tam, kde

zákon stanoví pro všechny subjekty, jež lze zahrnout pod rozsah

konkrétního právního předpisu, stejné podmínky. Ve správním

soudnictví soudy přezkoumávají zákonnost rozhodnutí a jsou vázány

skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn správním orgánem. Soud je

ovšem povinen posoudit (§ 250j odst. 2 o.s.ř.), zda zjištění

skutkového stavu je dostačující k posouzení věci a zda zjištění

skutkového stavu, z něhož vycházelo rozhodnutí správního orgánu,

není v rozporu s obsahem spisů. Porušení těchto povinností však

zjištěno nebylo.

Rovněž k porušení základních práv stěžovatelky na soudní

ochranu zaručených v čl. 36 a dalších Listiny nedošlo. Právo na

soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku

odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného respektování

záruk vyplývajících z čl. 95 Ústavy České republiky, dle něhož je

soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti Ústavní

soud porušení ústavních principů neshledal.

Rovněž nebyl porušen čl. 11 Listiny, který zaručuje právo

vlastnit majetek, neboť tato ochrana se vztahuje pouze na

vlastnické právo již existující, konstituované, a nikoli pouze na

tvrzený nárok na ně. To odpovídá ustálené judikatuře Ústavního

soudu.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. ledna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru