Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 257/02Usnesení ÚS ze dne 09.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.257.02
Datum podání06.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 257/02 ze dne 9. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 257/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů, o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. N. Z., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.2.2002, č.j. 13Co 800/2001-72, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ze dne 29.9.2000, č.j. 15 C 227/99-32, a doplňujícímu rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ze dne 16.5.2001, č.j. 15 C 227/99-56, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, jako účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí (dále jen "okresní soud). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel ve svém podání uvedl, že mu byla rozsudky obecných soudů uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 700 000,- Kč s příslušenstvím, a to na základě právního názoru, že dne 18.12.1996 byla mezi nimi uzavřena smlouva o půjčce. Přitom důkazy o tom, že šlo pouze o úkon, kterým si vedlejší účastnící chtěli zajistit vrácení půjčky od skutečného dlužníka, jemuž byla půjčka poskytnuta, a to výslech označených svědků, soud prvního stupně zamítl jako nadbytečné. Zdůvodnění, proč návrhu stěžovatele na provedení těchto důkazů nebylo vyhověno, v odůvodnění rozsudku prvního stupně chybí. Rovněž soud druhého stupně návrh stěžovatele na doplnění dokazování o výslech označeného svědka odmítl jako nepotřebný.

Podle názoru stěžovatele došlo rozsudky obecných soudů k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), dle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným postupem domáhal ochrany před soudy, které (jako nezávislé a nestranné orgány) jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 a čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR). V této souvislosti stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu k zásadě volného hodnocení důkazů a zdůrazňuje, že zmíněná zásada neznamená možnost volného výběru z důkazů, jimiž rozhodné skutkové okolnosti mohou být dokázány (jimi zjištěny), ale naopak obsahuje předpoklad, že soud provede z hlediska posouzení merita věci všechny (rozhodné) důkazy, jimiž skutkový základ projednávané věci může být objasněn, a to i tehdy, jestliže takto navržené důkazy směřují proti skutečnostem podávajícím se do té doby z již provedených důkazů. Z toho vyplývá, že procesnímu právu účastníka označit důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávních předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (viz nálezy Ústavního soudu ve věci III. ÚS 61/94, III. ÚS 87/99 a III. ÚS 95/97). V další části stížnosti stěžovatel tvrdí, že neúplně zjištěný skutkový stav věci, založený zamítnutím odůvodněných důkazních návrhů, ve svých důsledcích vedl k nesprávným skutkovým závěrům, podle judikatury Ústavního soudu pak k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. V závěru návrhu stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).

Relevantní znění příslušných článků Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 3:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Čl. 38 odst. 2:

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Podle čl. 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.

Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, proč po skutkové stránce nepovažoval za potřebné řízení doplňovat dalšími důkazy, a dále odkázal na jeho obsah. Krajský soud má za to, že jeho postupem nedošlo k žádnému zásahu do práv žalovaného zajištěných Ústavou či Listinou.

Okresní soud k ústavní stížnosti podotkl, že výslech dalších svědků skutečně považoval za nadbytečný, neboť v této fázi řízení měl skutkový stav za prokázaný a po právní stránce věc za způsobilou k rozhodnutí. Nedomnívá se, že zatížil řízení vážnou vadou, když v odůvodnění rozhodnutí opomněl zdůvodnit odmítnutí navržených důkazů a že by tím způsobil případnou nepřezkoumatelnost či neústavnost vydaného rozhodnutí.

Stanovisko vedlejších účastníků nepovažoval Ústavní soud za nutné zjišťovat, zejména vzhledem ke zjištění, že ústavní stížnost míří na nedodržení procesních pravidel obecnými soudy.

Ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí sp. zn. 15 C 227/99 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci podali dne 22.10.1999 proti stěžovateli návrh na zahájení řízení o zaplacení 1 050 000,- Kč s příslušenstvím, přitom tvrdili, že stěžovatel se tuto částku zavázal jim vrátit ve smlouvě o půjčce. V průběhu řízení stěžovatel, kromě jiného, potvrdil, že peníze převzal, že z nich neužil pro svoji potřebu ani korunu, že však vedlejším účastníkům muselo být jasné, že si ve skutečnosti tyto peníze půjčil pro třetí osobu (č.l. 29). V průběhu jednání dne 16.6.2000 navrhla právní zástupkyně stěžovatele provedení důkazu připojením trestního spisu a výslechem svědků (za účelem dosvědčení, že vedlejší účastníci věděli, komu jsou peníze určeny), okresní soud návrh na další dokazování zamítl. V odůvodnění rozsudku ze dne 29.9.2000, č.j. 15 C 227/99-32, soud konstatoval skutkové okolnosti z provedených důkazů a uzavřel, že má za prokázané uzavření smlouvy o půjčce (pozn. posléze byl v dané věci vydán doplňující rozsudek, a to ohledně části úroků z prodlení). K neprovedeným důkazům žádné stanovisko nezaujal. Proti rozsudku soudu I. stupně (proti výroku I. a III.) podal vedlejší účastník odvolání, v němž namítal zejména nedostatečné zjištění skutkového stavu, když nebyly připuštěny výslechy svědků, kteří by se vyjádřili k okolnostem poskytnutí finančních prostředků a pomohli tak objasnit skutečný průběh věci. Napadeným rozsudkem krajského soudu byly výroky prvostupňového soudu potvrzeny. Odvolací soud v odůvodnění především zdůraznil, že v plném rozsahu přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně jakožto správná a po zařazení argumentů proti odvolacím důvodům shrnul, že se nejeví potřebným, aby po skutkové stránce řízení bylo doplňováno dalšími důkazy, tak jak se toho žalovaný dožadoval (str. 5 rozsudku).

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jejích základních práv.

Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří problematika úplnosti dokazování, konkrétně záležitost neprovedených důkazů navrhovaných stěžovatelem a postoj soudu k jeho návrhům. Ve své judikatuře Ústavní soud sice konstatoval, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případě důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 obč. soudního řádu (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (viz např. nálezy, kterých se stěžovatel dovolává). Ovšem současně zdůraznil, že z toho nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Jestliže tedy v posuzované věci krajský soud po zhodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně a po vypořádání se s argumentací obsaženou v odvolání uzavřel, že se nejeví potřebným, aby po skutkové stránce bylo řízení doplňováno dalšími důkazy, tak jak se toho žalovaný dožadoval (str. 5 napadeného rozsudku), jde o výraz gradující myšlenkové konstrukce založené na tak přesvědčivém dokázání určité skutečnosti, že dalšími důkazy nemůže být vyvrácena. Za tohoto stavu je plně dostačující paušální odmítnutí dalších důkazů, přičemž jeho odůvodnění logicky vyplývá z předcházejících úsudků. Je tedy zjevné, že pokud stěžovatel namítá neúplně zjištěný skutkový stav věci, interpretuje judikaturu Ústavního soudu k průběhu dokazování v občanském soudním řízení v rozporu s jejími závěry.

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na svou dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, ani jeho právo na projednání věci veřejně, bez zbytečného průtahů, v jeho přítomnosti (resp. v přítomnosti jeho právního zástupce) a stěžovatel se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z obdobných důvodů nemohlo ani dojít k porušení rovnosti účastníků v řízení před obecnými soudy.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru