Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2561/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkVýkon rozhodnutí
Směnečný platební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2561.11.1
Datum podání29.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 161 odst.1, § 171 odst.1, § 175 odst.1, § 261 odst.1, § 261a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2561/11 ze dne 7. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, ul. 28. října 851/26, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2011, č. j. 12 Co 817/2010-47, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2011 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č. 11. V průběhu řízení byla taktéž porušena zásada rovnosti účastníků, když rozhodnutí soudů obou stupňů straní dle názoru stěžovatele oprávněnému.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 49 Nc 1960/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. května 2011, č. j. 12 Co 817/2010-47, potvrdil usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 10. 2009, č. j. 49 Nc 1960/2009-14, kterým byla na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2004, č. j. 33 Sm 130/2004-18, nařízena exekuce na majetek stěžovatele a jeho manželky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, neboť má za to, že nebyly splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí stanovené občanským soudním řádem. K návrhu na výkon rozhodnutí totiž předložil oprávněný ověřenou fotokopii směnečného platebního rozkazu ze dne 14. prosince 2004, na kterém je vyznačena doložka právní moci tak, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 8. 2009, a doložka vykonatelnosti tak, že toto rozhodnutí je vykonatelné taktéž dne 10. 8. 2009. Doložka vykonatelnosti tedy obsahuje totožné datum, jako doložka právní moci, ačkoli v platebním rozkazu je uvedena lhůta plnění tři dny. Na směnečném platebním rozkazu je tak uveden nesprávný údaj o vykonatelnosti, když tento není vykonatelný dne l0. 8. 2009, ale až dne 13. 08. 2009. Odvolací soud však i přes tuto nesprávnost usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel se domnívá, že postupem soudu prvního stupně i soudu odvolacího byla porušena ustanovení § 161 odst. 1, § 171 odst. 1, § 175 odst. 1, § 261 odst. 1 a § 261a odst. 1 a 2 o. s. ř. Závěrem stěžovatel namítá, že se odvolací soud nezabýval jím vznesenou námitkou promlčení.

Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád a exekuční řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a exekuční řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Krajský soud v Ústí nad Labem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí stěžovateli vyložil, že bylo soudem ověřeno, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2004, č. j. 33 Sm 130/2004-18, byl Krajským soudem v Ústí nad Labem skutečně vydán, doručen povinným do vlastních rukou a o včas uplatněných námitkách povinných bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2008, č. j. 33 Cm 18/2005-42, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Cmo 82/2009-73, tak, že se předmětný směnečný platební rozkaz ponechává v celém rozsahu v platnosti. Oba rozsudky nabyly právní moci dne 10. 8. 2009, ke stejnému datu byla na směnečném platebním rozkaze vyznačena též doložka vykonatelnosti. Odvolací soud tedy uzavřel, že námitky povinných zpochybňující vykonatelnost předmětného směnečného platebního rozkazu nejsou důvodné, neboť o podaných námitkách proti tomuto rozhodnutí bylo již pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud se vyjádřil taktéž ke stěžovatelem rozporované lhůtě k plnění, která je dle odvolacího soudu v předmětném směnečném platebním rozkazu uvedena zcela v souladu s § 175 odst. 1 o. s. ř., neboť platební povinnost je ukládána stěžovateli ve lhůtě tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu. Podáním námitek pak došlo k odkladu právní moci a vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu do dne, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o těchto námitkách. Předmětný směnečný platební rozkaz je tedy dle závěru odvolacího soudu způsobilým exekučním titulem.

Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění předmětného rozhodnutí odvolacího soudu, který, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Pokud stěžovatel namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkou promlčení, takovou námitku Ústavní soud v odvolání stěžovatele založeném ve vyžádaném soudním spisu nezjistil. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Krajského soudu v Ústí nad Labem nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru