Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2557/17 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOdvolání
Insolvence
byt/výpověď
Nájem
Podání
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2557.17.1
Datum podání14.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 256, § 91

99/1963 Sb., § 204 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2557/17 ze dne 14. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Hiršové, zastoupené Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem se sídlem v Dačicích, Krajířova 15/I, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2017 č. j. 1 VSPH 645/2017-B-58 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 2017 č. j. KSCB 27 INS 24112/2013-B-34, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 3, čl. 6 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Uvedla, že předmětným usnesením krajského soudu byla zamítnuta její žaloba o určení neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy, učiněná insolvenčním správcem v rámci insolvenčního řízení, vedeného proti matce stěžovatelky. Stěžovatelka má jako samoživitelka v péči nezletilého syna, s nímž trvale pobývá v rodinném domě její matky. Požádala rovněž, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

2. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 10. 2017 je po procesní rekapitulaci věci zejména uvedeno, že Krajský soud v Českých Budějovicích vydal své rozhodnutí s odůvodněním, které prý obsahovalo nepravdivé údaje o účastnících řízení, jakož i osobách jim blízkých. Proto stěžovatelka podala dne 28. 2. 2017 návrh na opravu usnesení, ten však byl Vrchním soudem v Praze považován dle svého obsahu za odvolání a odmítnut. Stěžovatelka se tedy ústavní stížností brání zásahu do svých osobnostních práv a práv osob jí blízkých. K údajným chybám uvedla, že Krajský soud v Českých Budějovicích např. konstatoval, že stěžovatelka je zdravotně postižená a bez příjmů; zde stěžovatelka připustila, že tento stav skutečně existoval v době podání návrhu na zrušení výpovědi z nájmu, nicméně ve spise není obsažen žádný důkaz o tom, že by takový stav trval v době vydání inkriminovaného usnesení. Ani další konstatování, uvedená v odůvodnění, nemají podle stěžovatelky oporu ve spise; třeba závěry o jiném stavu, než je uveden v darovacích smlouvách (pokud měl soud zde pochybnosti, měl vyslechnout navržené svědky), nebo že stěžovatelka obdržela peníze od své matky a také že úmyslně snížila hodnotu nemovitosti. Stěžovatelka tak považuje předmětné usnesení krajského soudu za vadné a jelikož ani vrchní soud tyto chyby nenapravil, jelikož prý jednal přepjatě formalisticky, trvá stav, opírající se o chybné a svévolné odůvodnění soudu prvního stupně.

3. Pokud jde o napadení usnesení Vrchního soudu v Praze, ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017 č.j. 1 VSPH 645/2017-B-58 bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2017 č.j. KSCB 27 INS 24112/2013-B-34, kterým byl zamítnut její návrh na zrušení výpovědi insolvenčního správce ze dne 4. 3. 2014 z nájmu rodinného domu č. p. XvD. V odůvodnění je uvedeno, že stěžovatelka zaslala soudu dne 28. 2. 2017 podání, které označila za návrh na opravu usnesení. V tomto podání však polemizovala s jednotlivými skutkovými závěry soudu prvního stupně a dovozovala, že v důsledku oprav jednotlivých částí odůvodnění daného usnesení by se měl změnit i výrok a jejímu návrhu na zrušení výpovědi by mělo být vyhověno. Vrchní soud se tedy nejdříve zabýval otázkou, čeho se navrhovatelka (stěžovatelka) domáhala, přičemž zdůraznil, že není vázán odůvodněním podání, ale jeho obsahem. Z tohoto obsahu přitom vyplynulo, že se nejednalo o opravu chyb v psaní či počtech nebo jiných zřejmých nesprávností, ale šlo o to, že navrhovatelka považovala usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích za věcně nesprávné a požadovala jeho změnu. Proto považoval vrchní soud uvedené podání za odvolání a konstatoval, že odvolání směřovalo proti rozhodnutí, vůči kterému není přípustné. Usnesení, kterým insolvenční soud rozhodl o návrhu nájemce na zrušení výpovědi nájemní smlouvy, učiněné insolvenčním správcem, je usnesením v rámci dohlédací činnosti soudu, kterým vykonává dohled nad činností insolvenčního správce. Proto nelze takové usnesení napadnout odvoláním (§ 91 insolvenčního zákona); o tom byla ostatně stěžovatelka v usnesení krajského soudu řádně poučena. Navíc i odvolání samo bylo podáno po uplynutí 15 denní odvolací lhůty, stanovené v § 204 odst. 1 o. s. ř. Vrchní soud rozhodl v souladu se zákonem a své usnesení dostatečným a přiléhavým způsobem odůvodnil. V uvedeném závěru nelze shledat žádné porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani jiného ústavně zaručeného práva.

5. Co se týče té části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2017 č. j. KSCB 27 INS 24112/2013-B-34, jde o návrh, podaný po stanovené lhůtě. Podle § 72 odst. 3, odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Je zjevné, že stěžovatelka, jelikož podala proti předmětnému usnesení nepřípustné odvolání k vrchnímu soudu místo ústavní stížnosti, uvedenou lhůtu nemohla dodržet. Usnesení krajského soudu ostatně stěžovatelka již dříve u Ústavního soudu napadla a bylo o něm rozhodováno v řízení, vedeném pod sp. zn. III. ÚS 405/17; ústavní stížnost byla dne 21. 2. 2017 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

6. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh, podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto je také bezpředmětný návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených usnesení obecných soudů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru