Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2554/20 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
SOUD - KS Plzeň
SOUD - NSS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
pobyt/cizinců na území České republiky
pobyt/trvalý
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2554.20.1
Datum podání03.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí správní

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

326/1999 Sb., § 77 odst.2 písm.g


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2554/20 ze dne 3. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V. K., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 14. 8. 2018, č.j. OAM-1047-15/ZR-2018, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 17. 10. 2018, č.j. MV-109318-6/SO-2018, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2020, č.j. 30 A 289/2018-77 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2020, č.j. 6 Azs 161/2020-45; za účasti Ministerstva vnitra České republiky, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že správní orgány a obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále měly porušit jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Příslušné rozhodovací orgány rovněž nevzaly v potaz nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních a správního rozhodnutí, stěžovatel je občanem Vietnamu, na území České republiky pobývá od roku 1982, povolení k trvalému pobytu získal v roce 1991. V průběhu let byl třikrát ženatý a stal se otcem pěti dětí. Společnou domácnost sdílí aktuálně s manželkou (občankou Vietnamu) a dvěma dětmi ve věku 23 a 17 let, obě dcery jsou opět občankami Vietnamu. V roce 2014 byl stěžovatel v Německu odsouzen k téměř 7 letům vězení za mnohonásobný dovoz drog v nemalém množství, po vykonání 2/3 trestu byl z Německa vyhoštěn na 5 let. Ministerstvo vnitra v roce 2018 napadeným rozhodnutím stěžovateli odňalo povolení k trvalému pobytu na území České republiky, důvodem byl stěžovateli uložený zákaz vstupu do Německa a jím spáchaný trestný čin. Odvolání stěžovatele nadřízený správní orgán zamítl. Totéž učinil Krajský soud v Plzni s žalobou stěžovatele. Nalézací soud konstatoval, že správní orgány aplikovaly správně ustanovení zákona a pobytu cizinců a dostatečně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele. V tomto směru dle Krajského soudu v Plzni nepostačí, pokud stěžovatel k prokázání významného narušení soukromého a rodinného života pouze navrhne svůj výslech - musí nejprve tvrdit konkrétní skutečnosti, k jejichž dokázání by výslech mohl přispět. I nalézací soud proto ve shodě se správními orgány výslech stěžovatele považoval za nadbytečný. Nejvyšší správní soud posoudil námitky stěžovatele jako nedůvodné a jeho kasační stížnost zamítl.

3. Stěžovatel s citovanými rozhodnutími nesouhlasí. Tvrdí především, že správní orgány a obecné soudy neposoudily správně při zrušení povolení k trvalému pobytu zásah daného kroku do jeho soukromého a rodinného života. Vzhledem ke svému dlouhodobému pobytu v České republice a hlubokým a intenzivním společenským a rodinným vazbám na jejím území by v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva muselo být odnětí pobytového oprávnění ospravedlněno vysoce závažnými důvody. Tak tomu ale v jeho případě není, nebylo například vůbec zohledněno, že byl z trestu odnětí svobody podmínečně propuštěn a lze od něj očekávat vedení řádného budoucího života. Druhý okruh námitek, opět podpořený několika rozhodnutími Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, směřuje k nedostatečnému zjištění (veřejné orgány se nesnažily samy zjistit situaci nezletilé, např. neprovedly výslech stěžovatele) a posouzení nejlepšího zájmu jeho nezletilé dcery (ta se narodila v České republice a prožila zde celý život, nemá žádnou vazbu na Vietnam).

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.

8. Stěžovatel uvádí, že správní orgány ve svých rozhodnutích plně nezohlednily jeho rodinnou situaci. Je pravdou, že oba správní orgány vycházely při posouzení věci především ze skutečností uvedených v cizineckém informačním systému a z vlastní úřední činnosti. Bylo tomu tak ale proto, že stěžovatel, ač právně zastoupen, zůstával v řízení pasivní a žádné rozhodné skutečnosti ve svůj prospěch netvrdil. Jím předložený návrh účastnického výslechu dle konstantní judikatury správních soudů není určen k tomu, aby účastník sděloval důvody mluvící proti zrušení povolení k trvalému pobytu či se vyjadřoval k již provedeným důkazům. K tomu mají sloužit primárně předchozí písemná podání nebo návrhy. Jak pečlivě zdůvodnil Nejvyšší správní soud, jestliže stěžovatel za těchto podmínek neposkytl konkrétní důvody pro provedení výslechu, správní orgány nepochybily, pokud výslech odmítly jako nadbytečný. Ústavní soud nevidí na této praxi nic protiústavního. Byť je řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu zahajováno z úřední povinnosti, musí být primárně na účastníku samém, aby příslušným orgánům poskytl veškeré informace a podklady, které by mu při posouzení přiměřenosti dané situace pomohly jeho trvalý pobyt zachovat. Nicméně i když správní orgány neměly k dispozici argumenty stěžovatele, z jim dostupných a výše uvedených zdrojů získaly dosti přesnou představu o stěžovatelově rodinné situaci a tuto při svém rozhodování vzaly v potaz. Opět lze odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu (body 46-51), z něhož jasně plyne, že správní orgány neopomněly posoudit žádnou důležitou skutečnost vážící se k rodinné situaci stěžovatele a přisoudily jim váhu a závažnost plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. To, že i poté považovaly správní orgány odejmutí povolení k trvalému pobytu za přiměřené, je primárně důsledkem na druhé straně rovnice stojící (a opět podrobně zvážené) stěžovatelem spáchané závažné trestné činnosti, nikoliv výsledkem pochybení nebo svévole správních orgánů.

9. Argumentace stěžovatele týkající se jeho nezletilé dcery je pouze variací na námitky vyvrácené v předchozím bodě. Ústavní soud samozřejmě nezpochybňuje judikaturu svou či Evropského soudu pro lidská práva, dle které (případné) rozdělení rodiny představuje závažný zásah do základních lidských práv a je proto třeba, aby se opíralo o dostatečně pádné argumenty plně zohledňující zájem dítěte. Při hodnocení dopadu rozhodnutí na dané dítě a následném posuzování a hodnocení jeho zájmu se toto dané východisko musí promítnout i do odůvodnění přijatého rozhodnutí, musí z něj být zřejmé, že nejlepší zájem dítěte byl skutečně předním hlediskem při rozhodování. Jinak vyjádřeno, v rozhodnutí musí být vyloženo, co příslušný orgán považoval za nejlepší zájem dítěte, na základě jakých kritérií k němu dospěl a případně jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s dalšími důležitými zájmy či právy (srov. k tomu přehled judikatury obou citovaných soudů v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1653/20). Stěžovateli lze přisvědčit, že správní orgány v přezkoumávaném řízení situaci nezletilé dcery posoudily pouze optikou jim dostupných informací (klíčový byl argument, že jde o brzy plnoletou občanku Vietnamu), důvodem ovšem byla již zmíněná pasivita stěžovatele. Především však stěžovatel ani v ústavní stížnost neuvádí konkrétní důvody, které by výrazně zpochybnily úvahu správních orgánů o (ne)dotčení zájmů nezletilé dcery. Skutečnost, že se dcera narodila na území České republiky a žije zde, nutně a automaticky neznamená osvědčení tvrzení v ústavní stížnosti, že přestěhování dcery do domovského státu otce "nepřipadá v úvahu". V neposlední řadě nelze přehlédnout, že varianta přesídlení celé rodiny do Vietnamu není zdaleka jediné představitelné řešení následků odejmutí povolení k trvalému pobytu stěžovateli; ostatně tatáž dcera (v o dost mladším věku) i její matka se bez stěžovatele v době výkonu trestu musely obejít po mnoho let.

10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům správních úřadů a obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru