Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2551/08 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Restituce
Vlastnictví
restituční nárok
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2551.08.1
Datum podání13.10.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2551/08 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti H. G. a J. K., oba zast. JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, sídlem Na Příkopě 391/7, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.6.2008, č.j. 28 Cdo 2747/2006-104, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.3.2006, č.j. 30 Co 75/2006-83, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Právní předchůdce stěžovatelů (původní stěžovatel) J. K., zast. JUDr. L. Ch., advokátem, ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), domáhal se jejich zrušení a vrácení věci soudu II. stupně k novému projednání a rozhodnutí. V návrhu uvedl, že rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 16.11.2005, č.j. 7 C 66/2004-52, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o určení, že je vlastníkem individualizovaných pozemků v kat. úz. Šestajovice u Prahy. Jeho dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (pozn. z obou rozhodnutí převzal části odůvodnění, s podstatnými právními závěry). Napadená rozhodnutí jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu se závaznou judikaturou pléna Ústavního soudu týkající se právních následků zrušujících odsuzujících rozhodnutí zákonem č. 119/1990 Sb., jakož i v extrémním rozporu s § 126 odst. 1 obč. zákoníku, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 bod 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 1 bod 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") tím, že ho jako osobu, která od počátku nebyla osobou oprávněnou dle zákona č. 229/1991 Sb., vyloučil u uplatnění prokázaného vlastnického práva obnoveného ze zákona a rehabilitačního rozhodnutí s účinky ex tunc. S odkazy na vybranou judikaturu tvrdí, že oběma rozhodnutími bylo porušeno i jeho právo na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 bod 1 Dodatkového protokolu. Do další části návrhu zařadil informace o nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem, o jeho odsouzení za trestný čin opuštění republiky, včetně pozdějšího uložení trestu propadnutí majetku a o jeho soudní rehabilitaci v roce 1990 a dovolává se vybraných závěrů z bohaté judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (včetně náhledu na existenci naléhavého právního zájmu na určení jeho vlastnického práva).

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Paktu a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 14 bod 6. Paktu:

Jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl později tento důkaz vyvrácen nebo byl zproštěn obžaloby na základě toho, že nějaká nová skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, poskytne se tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhrada podle zákona, pokud se nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela nebo částečně na vrub této osoby.

Čl. 1 bod 1. Dodatkového protokolu:

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

II.

Ústavní stížnost byla odeslána na adresu Ústavního soudu dne 10.10.2008, byla mu doručena dne 13.10.2008; v průběhu doručování (dne 12.10.2008) stěžovatel zemřel. Stěžovatelovo úmrtí oznámili Ústavnímu soudu universální právní nástupci - jeho děti - H. G. a J. K. a udělili plnou moc k jejich zastupování JUDr. L. Ch. Současně uvedli, že po původním stěžovateli probíhá dědické řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10, pročež lze řízení o ústavní stížnosti do jeho pravomocného skončení přerušit. H. G. později oznámila, že oba odvolali plnou moc JUDr. L. Ch. a dne 3.2.2010 byla do spisu založena její plná moc, kterou udělila k zastupování v tomto řízení JUDr. Janu Pavlokovi, Ph.D., dne 4.3.2010 byla Ústavnímu soudu doručena plná moc druhého stěžovatele, též udělena JUDr. Janu Pavlokovi, Ph.D.

Ústavní soud se nejprve zabýval možností aplikace aplikoval ustanovení § 27 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je řízení zahájeno dnem doručení návrhu. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu nastávají právní účinky pro účastníky řízení, jakož i pro další subjekty řízení. Jestliže však v době doručení návrhu stěžovatel nežil, ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení, proto nemohl vstoupit do procesních vztahů, které se zakládají podáním návrhu u Ústavního soudu, neboť mu od počátku chyběla zmíněná způsobilost být účastníkem řízení. Nedostatek podmínky řízení by tak byl dán již při zahájení řízení a Ústavní soud by měl řízení o ústavní stížnosti podle § 104 odst. 1, věta první, obč. soudního řádu, ve spojení s § 63 zák. č. 182/1993 Sb., zastavit. Takový postup však I. senát Ústavního soudu považuje za nepřiměřeně tvrdý pro právní nástupce původního stěžovatele, proto přikročil k meritornímu posouzení věci. V této souvislosti dodává, že návrh na přerušení řízení neakceptoval, neboť výsledek dědického řízení není pro posouzení důvodů ústavní stížnosti předběžnou otázkou, která by musela vést k přerušení řízení.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud může vyžádat vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání původního stěžovatele jako nepřípustné, protože neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, a stěžovatel proti této konstrukci nevznesl žádné námitky, nežádal Ústavní soud vyjádření Nejvyššího soudu.

Krajský soud je - podle stručného vyjádření - přesvědčen, že jeho postupem nedošlo k porušení žádného ústavního práva stěžovatele. Konstatuje, že stížností napadené rozhodnutí stojí na posouzení otázky, zda je možno domáhat se podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva a majetku, který byl převzat státem v rozhodném období podle restitučních předpisů, a to způsobem v nich předvídaným. Při jejím řešení vycházel z již konstantní judikatury, přičemž podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry judikátů podpořená odkazem na rozhodnutí zejména Ústavního soudu, která však jsou z období před vydáním zásadního stanoviska Pl. ÚS st. 21/05.

Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a Pozemkový fond České republiky se postavení vedlejších účastníků vzdali.

Vzhledem k obsahu vyjádření krajského soudu, které nepřináší žádná nová tvrzení, či argumentaci, nebylo ho třeba zasílat na vědomí a k případné replice právním nástupcům stěžovatele.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu-východ sp.zn. 7 C 66/2004 Ústavní soud zjistil, že původní stěžovatel se žalobou doručenou soudu 27.4.2004 domáhal určení vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům v kat. úz. Šestajovice u Prahy. Informoval, že jde o zemědělský majetek ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., který přešel na stát v důsledku postupu podle dříve platného § 453a obč. zákoníku, tudíž by byl dán restituční důvod podle uvedeného zákona, nemohl se však domáhat vydání jako oprávněná osoba, protože dne 18.4.1974 pozbyl dle Úmluvy o naturalizaci uzavřené mezi Českou republiku a USA státního občanství. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 16.11.2005, č.j. 7 C 66/2004-52, žalobu zamítl, a to po zjištění, že stěžovateli byl v roce 1982 uložen trest propadnutí majetku, později byl zrušen, že však stěžovatel by se nemohl domáhal vydání majetku podle zák. č. 229/1991 Sb., protože nesplňoval kritéria oprávněné osoby (nebyl občanem ČR), nemůže se domáhat (s ohledem na účel restitučních zákonů) určení vlastnického práva podle obecných předpisů. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž polemizoval s hodnocením účinků zrušení trestu propadnutí majetku a vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu o tom, že pokud je zde zvláštní zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě, nemůže se domáhat určení vlastnického práva. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a napadený rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne 8.3.2006, č.j. 30 Co 75/2006-83, potvrdil. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž snášel řadu právních a skutkových argumentů na podporu svého stanoviska, včetně odkazů na judikaturu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4.6.2008, č.j. 28 Cdo 2747/2006-104, odmítl pro nepřípustnost a v odůvodnění odkázal na závěry velkého senátu občanskoprávního kolegia (sp.zn. 31 Cdo/22 Cdo/1222/2001) a na stanovisko pléna Ústavního soudu (sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05).

III.

Po seznámení s předloženými podklady a spisem obvodního soudu Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tj. práva na spravedlivý proces, nebylo zjištěno. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k takovému následku došlo teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala, obecné soudy se se všemi hmotně právními i procesně právními námitkami stěžovatele zevrubně zabývaly a vypořádaly se s nimi adekvátním a ústavně konformním způsobem. Podstata ústavní stížnosti tkví v údajné ochraně vlastnického práva stěžovatele a v aplikaci příslušných právních prostředků k této ochraně využitelných. Je přitom všeobecně známé, že křivdy způsobené ztrátou vlastnického práva na základě pravomocného odsouzení k trestu propadnutí majetku se tehdejší československý zákonodárný spor rozhodl napravit v rámci restitučního zákonodárství a tím - za splnění zákonem stanovených podmínek - obnovit původní vlastnické právo. Zákonné podmínky byly obsaženy jak v restitučních důvodech, tak i vymezením okruhu povinných a množiny oprávněných osob. Je pravdou, že v nálezu (nikoliv ve stanovisku, jak mylně tvrdí právní zástupce původního stěžovatele) Pl. ÚS 9/99 zaujal Ústavní soud závěr o možném uplatnění práva na reivindikaci soudně rehabilitovaných osob, jež nesplňují podmínku státního občanství a tudíž nemohly uplatnit nárok na vydání věci podle restitučních předpisů. Nicméně, odborné veřejnosti je známo, že plénum Ústavního soudu dne 1.11.2005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. V tomto stanovisku Ústavní soud též zdůraznil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Závěrů tohoto stanoviska, které překonalo závěry plenárního nálezu Pl. ÚS 9/99, bylo využito obecnými soudy při posuzování určovací žaloby stěžovatele a je jím vázán též I. senát Ústavního soudu při svém rozhodování, jinými slovy: závaznost stanoviska se vztahuje na všechny soudce při rozhodování o ústavních stížnostech, včetně těch, kteří pro uvedené stanovisko nehlasovali z důvodů nepřítomnosti a nebo dokonce vyjádřili svůj odlišný názor v separátním vótu.

Za situace, kdy původní stěžovatel základ svého nároku ve sporu o určení vlastnictví předmětných nemovitostí založil na nesprávném právním názoru na účinky zrušení výroku o propadnutí majetku, tak obecné soudy zcela v souladu se zákonem jeho žalobu zamítly, když se s jeho názorem důsledně vypořádaly.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, ani jeho právních nástupců, byla ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru